ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.111.2005.1
originál 32 Odo 111/2005-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobkyně G. H., proti žalované G. M., o zaplacení částky 164.796,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 162/2003-43, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č.j. 58 Co 412/2004-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. června 2004, č.j. 24 C 162/2003-43, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované úhrady částky 164.796,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 29.520,- Kč (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně s žalovanou uzavřely dne 29. 7. 2002 leasingovou smlouvu č. 90718138, jejíchž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky finančního leasingu G. C. L. – verze 01/2002 ( dále jen Všeobecné podmínky). Předmětem leasingu byl finanční pronájem motorového vozidla značky Renault Laguna SPZ 1A 59412, které si žalobkyně vybrala v autobazaru T. Žalobkyně jako leasingový nájemce převzala vozidlo předávacím protokolem ze dne 29. 7. 2002. Z leasingové smlouvy vyplývá, že před podpisem smlouvy si vozidlo vybrala sama a potvrdila, že toto je v dobrém technickém stavu, způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, a že neshledala jiné vady a poškození, než které jsou uvedeny v předávacím protokolu. Žalovaná podpisem smlouvy postoupila žalobkyni právo uplatňovat na vlastní náklady práva z odpovědnosti za vady předmětu leasingu, kromě práva odstoupit od kupní smlouvy. Žalobkyně zjistila po převzetí vozidla na předmětu leasingu řadu skrytých vad. Právo z odpovědnosti za vady, jež jí bylo postoupeno žalovanou, uplatnila u autobazaru 30. 9. 2002, ten však odmítl reklamaci vyřídit. Protože právo odstoupit od kupní smlouvy nebylo žalovanou na žalobkyni převedeno, požádala žalobkyně, aby tak učinila žalovaná, která však takovýto krok odmítla. Žalobkyně z důvodu nepoužitelnosti vozidla přestala platit od února 2003 leasingové splátky, žalovaná tudíž leasingovou smlouvu předčasně ukončila. Žalobkyně se proto domáhá proti žalované náhrady škody podle §373 obch. zák., sestávající ze složené zálohy na splátky (akontace) ve výši 100.800,- Kč a z prvních šesti splátek po 10.666,- Kč. Porušení právní povinnosti žalovanou spatřuje v tom, že žalovaná, přestože o to byla požádána, neodstoupila od kupní smlouvy a neposkytla žalobkyni součinnost k vrácení vozidla autobazaru, jakož i v porušení článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Soud prvního stupně dovodil, že leasingová smlouva je platně uzavřenou smlouvou dle §262 odst. 1 obch. zák., a že pokud žalovaná touto smlouvou postoupila na žalobkyni práva z odpovědnosti za vady kromě práva odstoupit od kupní smlouvy, provedla tím volbu, která jí náleží. Dospěl k závěru, že takovéto ujednání není v rozporu se zákonem ani zákon neobchází a žalované zásadně povinnost odstoupit od kupní smlouvy uložit nelze, a že takovou povinnost nelze obecně dovodit ani z článku 11 odstavce 3 Listiny. Uzavřel, že pokud nebylo v řízení prokázáno porušení povinnosti žalované ze závazkového vztahu, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, které by mělo za následek vznik škody a bylo v příčinné souvislosti se vznikem této škody, odpovědnost žalované za vzniklou škodu není dána.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. října 2004, č.j. 58 Co 412/2004, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a současně uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jakož i s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. Zdůraznil, že předpokladem odpovědnosti za škodu je porušení povinnosti ze závazkového vztahu, a že žalovaná všechny povinnosti, založené leasingovou smlouvou ve znění Všeobecných podmínek, vyplývající pro ni ze vztahu k žalobkyni, splnila. Nepřihlédl k argumentaci žalobkyně, že při pozdějším zjištění vad na vozidle bylo povinností žalované od uzavřené kupní smlouvy odstoupit a pokud se tak nestalo, že žalovaná zneužila vlastnických práv podle Listiny a tím založila předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu. Dospěl k závěru, že žalobkyně byla se všemi smluvními podmínkami seznámena, a že její snaha o konstrukci předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu za pomocí Listiny za situace, kdy se jí od žalované, na základě svobodně přijatých smluvních podmínek, dostalo plnění na úhradu kupní ceny vozidla, které si sama v autobazaru vybrala, je nepřípadná. Uzavřel, že je nepřípustným dovolávat se ochrany svých zájmů za pomoci příslušných ustanovení Listiny v případě, kdy rámec závazku je dán obsahem dvoustranného právního úkonu v podobě právně kvalifikované inominátní smlouvy, uzavřené svobodně dvěma smluvními stranami, majícími plnou způsobilost k právním úkonům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítla nesprávné právní posouzení věci a poukázala na zásadní právní význam sporné otázky s ohledem na skutečnost, že leasingové právní vztahy patří k nejčastěji se vyskytujícím právním vztahům a okruh účastníků těchto vztahů je velmi široký, a že se jedná o smlouvy nepojmenované, k nimž obchodní zákoník neobsahuje kogentní ani dispozitivní ustanovení. Dle dovolatelky neměl doposud dovolací soud příliš mnoho příležitostí vyjádřit svůj názor na libovůli v chování leasingových společností při uplatňování nároků, plynoucích z vad předmětů leasingu, respektive z odpovědnosti prodávajících za ně. Brojila proti nesprávnému posouzení otázky, zda existuje povinnost leasingového pronajímatele odstoupit od smlouvy o koupi předmětu leasingu v případě, jsou-li splněny předpoklady pro odstoupení z důvodů vadnosti předmětu a zda neodstoupení od smlouvy za dané situace představuje porušení právní povinnosti. Byla přesvědčena, že chováním žalované došlo k porušení Listiny, neboť žalovaná zneužila svého výsadního práva odstoupit od kupní smlouvy, tedy svévolným jednáním zneužila svého vlastnického práva na úkor žalobkyně. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatňuje se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17, hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě) přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena nebo, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také odvolací přezkum se otevírá po posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění), přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod které lze námitky dovolatele z hlediska dovolacího důvodu podřadit a jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam řeší odvolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) lze považovat za zásadně právně významně jen ty otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 32 Odo 541/2004 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z toho pohledu po posouzení uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo, že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nepřisvědčil-li odvolací soud názoru dovolatelky, že v případě, kdy jsou splněny předpoklady pro odstoupení od smlouvy z důvodů vadnosti předmětu leasingu, bylo povinností žalované odstoupit od smlouvy o koupi předmětu leasingu, a že potažmo takovéto neodstoupení od smlouvy představuje porušení právní povinnosti stanovené Listinou, a proto je dán jeden z předpokladů pro přiznání nároku z titulu náhrady škody, v rozporu s hmotným právem nepostupoval.
Podle §373 obch. zák., kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Úprava náhrady škody se podle obchodního zákoníku vztahuje na škodu způsobenou porušením povinnosti ze závazkového vztahu, přičemž co do podmínek vzniku je povinnost k náhradě škody založená na principu tzv. objektivní odpovědnosti, tj. odpovědnosti bez zavinění. Povinnost k náhradě škody je podmíněna vznikem škody, porušením povinnosti ze závazkového vztahu a existencí příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením závazkové povinnosti.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o nutnosti posuzovat vztah mezi žalobkyní a žalovanou podle obchodního zákoníku, neboť bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák. tzv. relativní obchod), jakož i tom, že se jedná o vztah, jehož předmětem je dlouhodobý pronájem vozidla, založený nepojmenovanou, inominátní smlouvou podle §269 odst. 2 obch. zák., a proto se práva a povinnosti účastníků smlouvy řídí zejména ustanoveními leasingové smlouvy (srov. např. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002).
Dovolací soud se zabýval námitkou dovolatelky o povinnosti žalované odstoupit od smlouvy o koupi předmětu leasingu v případě, jsou-li splněny předpoklady k odstoupení pro vady předmětu leasingu. Podle §344 obchodního zákoníku lze od smlouvy odstoupit v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon. Odstoupení od smlouvy má povahu jednostranného právního úkonu, přičemž možnost založit právo odstoupit od smlouvy není ve smlouvě omezena žádnými podmínkami.
V daném případě se jedná o finanční leasing, jehož podstatou je, že pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu, který opatří a předmět leasingu předá nájemci do užívání, což se v daném případě stalo. Charakteru leasingu odpovídá i ujednání obsažené v leasingové smlouvě a Všeobecných podmínkách, tvořících nedílnou součást této smlouvy, podle nichž: „žalobkyně ručí a plně odpovídá za výběr, vlastnosti a způsobilost předmětu leasingu a vhodnost pro jeho předpokládané použití (bod III. převzetí PL); prohlašuje, že byla obeznámena se stavem předmětu leasingu; na leasingového nájemce přechází uzavřením smlouvy právo uplatňovat nároky z odpovědnosti za vady a ze záruky podle záručních podmínek výrobce, kromě práva odstoupit od smlouvy; práva z odpovědnosti za vady, včetně právních, uplatňuje leasingový nájemce sám bez součinnosti společnosti a nese náklady spojené s případným uplatněním reklamace v plné výši; v případě zjištění vad je povinen strpět dočasně nemožnost užívání předmětu leasingu zejména po dobu jednání o reklamaci a provádění oprav a po tu dobu je povinen platit leasingové splátky dle splátkového kalendáře“.
Z obsahu spisu se podává, že předmětem leasingu bylo ojeté vozidlo, a že vady (např. vadný imobilizér, tachometr, přední mlhovka, pravý světlomet či únik motorového oleje), pro které žalobkyně požadovala po žalované, aby od smlouvy odstoupila, nebyly vadami skrytými (srov. §425 odst. 1 obch. zák.). Žalobkyně proto nutně musela být srozuměna s rizikem, vyplývajícím z užívání staré, tj.logicky opotřebené věci. Na druhé straně jí však byla dána možnost, neboť jí bylo postoupeno, vyjma zásadního nároku na odstoupení od smlouvy, právo uplatnit všechny zbylé nároky z vadného plnění, domáhat se kupř. slevy, či opravy zjištěných vad ( srov. §436 a §437 obch. zák.). Pakliže by takovýto řádně uplatněný nárok byl autobazarem odmítnut, bylo případně možné nejen domáhat se jeho splnění soudní cestou, ale zejména bylo možné postupovat podle §439 odst. 4 a nechat si vady odstranit. Pokud žalobkyně uvedeným způsobem nepostupovala, nelze spravedlivě po leasingovém pronajimateli požadovat, aby nastalou situaci řešil odstoupením do smlouvy.
Dovolací soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu další dovolatelkou uplatněné námitky, tj. rozporu jednání žalované s Listinou. Podle článku 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje; nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Posuzoval-li odvolací soud otázku porušení Listiny s přihlédnutím k obsahu závazkového vztahu, vyplývajícího z uzavřené leasingové smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, pak se dovolací soud s tímto právním závěrem ztotožňuje. Obchodní zákoník je postaven na zásadě smluvní volnosti v soukromoprávních vztazích, znamenající, že strany mohou své právní vztahy vzájemně upravit dohodou tak, jak to odpovídá jejich potřebám a vůli a to i odchylně od právní úpravy, pokud to právní předpis nezakazuje, nebo pokud z povahy určitého ustanovení nevyplývá, že se od ní odchýlit nelze. Obecně obchodní zákoník možnost ujednání o ponechání si práva k uplatnění práv z odpovědnosti za vady, co do nároku odstoupení od smlouvy, neřeší. Smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou proto není v rozporu se zákonem (srov. §39 obč. zák. a §263 obch. zák.). V obchodních vztazích platí smluvní ujednání, i když pro některou stranu nejsou výhodná. Strany nesou podnikatelské riziko a ke změně podmínek se zásadně nepřihlíží. Je třeba vzít v úvahu konkrétní práva a povinnosti leasingového nájemce vymezená v leasingové smlouvě, z nichž zneužití vlastnického práva žalovanou na úkor žalobkyně dovodit nelze, neboť to byla právě žalobkyně, které se ve formě poskytnutí finančních prostředků na úhradu ceny dohodnutého předmětu leasingu, dostalo od žalované splnění závazku z uzavřené smlouvy. Za této situace nelze vykládat Listinu k tíži žalované, neboť je to žalobkyně, která smlouvu při vědomí jejího obsahu, který je zcela určitý a srozumitelný (srov. §37 obč. zák.) podepsala, tedy vzala na vědomí, že jsou na ni práva, vyplývající z případně vadného plnění předmětu leasingu, převedena v omezeném rozsahu.
Pakliže tedy nebylo v daném případě prokázáno, že by žalovaná porušila povinnost z uzavřené leasingové smlouvy a naopak bylo prokázáno, že postupovala v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě (sama smlouva ve Všeobecných podmínkách upravuje právo, nikoli povinnost odstoupit od smlouvy s tím, že toto právo náleží výhradně žalované jako vlastníku předmětu leasingu), rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že není dána povinnost žalované k náhradě škody, v rozporu s hmotným právem není.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná nemá povinnost akceptovat požadavek žalobkyně a od uzavřené smlouvy s odkazem na vadnost předmětu leasingu odstoupit, jakož i o tom, že tímto konáním žalované nedošlo k porušení Listiny, podepřený ustanovením §37 obč. zák. a §266 odst. 1 obch. zák., proto v souzené věci přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam.
Tento závěr sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
Jelikož v průběhu dovolacího řízení došlo v obchodním rejstříku ke změně zapsané obchodní firmy žalované, označil dovolací soud žalovanou v souladu s nově zapsanou obchodní firmou (srov. §8 odst. 1 a §9 odst. 2 obch. zák.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení nárok na náhradu svých nákladů nemá a žalované v souvislosti s tímto dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. dubna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu