ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1285.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1285/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce P. K. zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) I. N. zastoupené advokátkou, 2) K. b., a.s., o zaplacení 100 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 9 C 1187/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č.j. 29 Co 10/2005-71, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č.j. 29 Co 10/2005-71, v prvním výroku co do části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 71 915,30 Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. března 2004 do zaplacení, a dále ve druhém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal v řízení po obou žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatily částku 100 000,- Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky, která mu byla postoupena společností L. T. CZ spol. s r.o. na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. května 2002. Žalobní nárok odůvodnil tvrzením o bezdůvodném obohacení na straně první žalované, k němuž mělo dojít tím, že první žalovaná po zrušení dispozičního práva k běžnému účtu společnosti L. T. CZ spol. s r.o., vedeného u druhé žalované, z něho vybrala žalovanou částku, kterou použila pro vlastní potřebu. Po druhé žalované uplatnil žalobní nárok z titulu odpovědnosti za škodu, která mu měla vzniknout neoprávněným výběrem první žalovanou v důsledku porušení povinností druhé žalované vyplývajících z uzavřené smlouvy o vedení běžného účtu.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 9. září 2004, č.j. 9 C 1187/2004-49, zamítl žalobu v celém rozsahu ve vztahu k druhé žalované (bod 1. výroku), uložil první žalované zaplatit žalobci částku 100 000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. března 2004 do zaplacení a zamítl žalobu co do zbývajícího požadovaného příslušenství z uvedené částky (bod II. výroku), nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou (bod III. výroku) a uložil první žalované zaplatit žalobci náklady řízení (bod IV. výroku).
K odvolání první žalované směřujícímu do vyhovující části bodu II. výroku a do souvisejícího bodu IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2005, č.j. 29 Co 10/2005-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části bodu II. výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 71 915,30 Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. března 2004 do zaplacení a potvrdil ho v jeho zbývající části (výrok I.). Dále uložil žalobci zaplatit první žalované náklady za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolání první žalované ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů se první žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor společnosti L. T. CZ spol. s r.o. tím, že vyzvedla z jejího bankovního účtu vedeného u druhé žalované dne 4. února 2002 finanční hotovost ve výši 100 000,- Kč, aniž k tomuto výběru měla dispoziční právo. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že část těchto prostředků ve výši 71 915,30 Kč použila první žalovaná ve prospěch uvedené společnosti, když v tomto rozsahu uhradila dne 6. února 2002 autorizovanému servisu E. F. Č. r., s. r. o. opravu vozu Toyota Yaris, jehož byla společnost L. T. CZ spol. s r.o. leasingovým nájemcem. S ohledem na časovou souslednost mezi výběrem, úhradou a skutečností, že žalobce v řízení ohledně jiného způsobu úhrady předmětného daňového dokladu za opravu vozu nic netvrdil a neprokazoval, odvolací soud přisvědčil tvrzení první žalované, že část vybraných finančních prostředků použila právě na úhradu opraveného vozu. Odvolací soud se tak neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který neshledal námitku první žalované o tom, že vybrané finanční prostředky použila ve prospěch majitele účtu, oprávněnou s odůvodněním, že v době rozhodování soudu nebyl automobil Toyota Yaris v majetku majitele účtu. Na rozdíl od soudu prvního stupně má pro posouzení oprávněnosti námitky naopak za rozhodnou dobu, kdy byla částka za opravu vozu servisu uhrazena, a dále to, zda byl v této době vůz ve vlastnictví, resp. v nájmu majitele účtu. Vycházeje ze zjištění, že v době úhrady opravy bylo vozidlo v leasingovém nájmu společnosti L. T. CZ spol. s r.o., dovodil, že částka za opravu vozu byla první žalovanou použita ve prospěch uvedené společnosti jako majitele účtu.
V případě zbývajících vybraných finančních prostředků nemá odvolací soud za prokázané tvrzení odvolatelky, že je použila na leasingové splátky (dvakrát po 14 623,- Kč dne 13. března 2002 a 3. července 2002), a to jednak pro značný časový odstup od uskutečněného výběru a jednak pro neprůkaznost úhrady částek leasingové společnosti, která byla leasingovým pronajímatelem vozu. Za tohoto stavu proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované změnil tak, že žalobu co do částky 71 915,30 Kč zamítl a ve zbývajícím rozsahu ho jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., neboť podle jeho názoru je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž napadený rozsudek současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel spatřuje vadu řízení v postupu odvolacího soudu, který nedovolil jeho zástupci bez jakéhokoliv důvodu dokončit závěrečný návrh, aniž započal s připravenou argumentací a aniž bylo soudu známo, co je jejím obsahem. Poukazuje na to, že složitost projednávané věci si v rámci jejího vyjasnění vyžadovala v úvodu drobné odbočení od konkrétní argumentace; to však odvolací soud nepřipustil a následkem toho i věc nesprávně právně posoudil.
Dovolatel se v plném rozsahu ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně včetně jeho odůvodnění. Se závěrem odvolacího soudu, že první žalovaná použila část vybraných finančních prostředků ve prospěch majitele účtu, nesouhlasí a tvrdí, že šlo o svévolné použití finančních prostředků, k němuž nebyla oprávněna. Podle dovolatele nebylo jakéhokoliv důvodu financovat opravu vozidla, jelikož vozidlo bylo pojištěno, což má za svědecky v řízení prokázané. Z oznámení o vzniku škody na motorovém vozidle podle dovolatele vyplývá, že ačkoli první žalovaná nebyla v této době jednatelkou společnosti L. T. CZ spol. s r.o. a ani nebyla statutárním zástupcem zmocněna k úkonům týkajícím se výplaty pojistného, oznámila pojišťovně pojistnou událost, avšak pro výplatu pojistného plnění uvedla účet u peněžního ústavu, u něhož uvedená společnost nikdy bankovní účet neměla založen. Tyto skutečnosti svědčí podle jeho mínění o nevěrohodnosti výpovědi první žalované o tom, že vybranou částku použila na opravu předmětného vozidla, když stejně tak je možné tvrdit, že oprava byla uhrazena z vyplacené pojistky. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Podle vyjádření první žalované k dovolání nedošlo při jednání před odvolacím soudem k tvrzenému porušení procesních práv žalobce; přednes závěrečného návrhu zástupce žalobce byl soudem přerušen oprávněně, jelikož jeho obsah zásadně přesahoval rámec projednávané věci, přičemž z něho nepochybně jeho stanovisko ve věci vyplynulo. První žalovaná s argumentací dovolatele nesouhlasí a uvádí, že žalobce žádné důkazy týkající se pojištění předmětného vozidla v řízení nepředložil, přičemž oproti názoru dovolatele nemá tyto skutečnosti za prokázané ani svědecky. Proto navrhla, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto jako zjevně bezdůvodné.
Ve vyjádření k dovolání prezentuje druhá žalovaná názor, že ve vztahu k ní jde o dovolání nepřípustné, jelikož zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé včetně akcesorického výroku o nákladech řízení mezi ní a žalobcem nebyl odvoláním první žalované napaden, v důsledku čehož nabylo rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto rozsahu právní moci. K tvrzení dovolatele, že mu bylo postupem odvolacího soudu znemožněno ústavní právo na soudní ochranu, se nemůže vyjádřit již z toho důvodu, že se předmětného jednání nezúčastnila. V této souvislosti však může potvrdit, že obdobný problém se vyskytl již při jednání před soudem prvního stupně, který musel rovněž přikročit k usměrňování závěrečné návrhu zástupce žalobce. Druhá žalovaná se nedomnívá, že by byl žalobce postupem soudu krácen na svých procesních právech a že by tak bylo řízení postiženo tvrzenou vadou. Podle jejího názoru není naplněn ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, přičemž upozorňuje na pokus dovolatelky uplatnit v dovolacím řízení nové skutečnosti a důkazy. Navrhla, aby zjevně bezdůvodné dovolání soud odmítl.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z dovolání se podává, že dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2002, sp. zn. 29 Odo 579/2001) formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Rozsudečným výrokem I. co do části, v níž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně „ve zbytku“, tj. co do povinnosti první žalované zaplatit žalobci částku 28 084,70 Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. března 2004 do zaplacení, nemohla být žalobci způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Dovolání proti té části výroku I., jímž odvolací soud ve zbytku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Dovolání v uvedeném rozsahu tedy není subjektivně přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku věci samé tak, že žaloba o zaplacení částky 71 915,30 Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. března 2004 do zaplacení byla vůči první žalované zamítnuta (a proti souvisejícímu druhému výroku o nákladech řízení), a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o použití části vybraných finančních prostředků (71 915,30 Kč) první žalovanou ve prospěch společnosti L. T. CZ spol. s r.o., jelikož v tomto rozsahu uhradila autorizovanému servisu E. F. Č. r., s. r. o. opravu vozu Toyota Yaris. Výhrady proti tomuto posouzení staví jednak na argumentaci, že první žalovaná nebyla oprávněna uhradit za společnost L. T. CZ spol. s r.o. opravu vozu a dále na nesouhlasu se závěrem soudu, že oprava vozu byla hrazena právě jen z prostředků, které první žalovaná získala neoprávněným výběrem hotovosti z účtu společnosti L. T. CZ spol. s r.o.
Nevznáší-li dovolatel žádné námitky do posouzení soudu, že neoprávněným výběrem částky 100 000,- Kč z účtu společnosti L. T. CZ spol. s r.o. získala první žalovaná bezdůvodné obohacení, pak je třeba z hlediska vymezeného dovolacího důvodu zaměřit dovolací přezkum na posouzení zásadní otázky, zda první žalovaná úhradou opravy vozu třetí osobě splnila vůči společnosti L. T. CZ spol. s r.o. svůj dluh z bezdůvodného obohacení.
Podle ustanovení §456 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) se musí předmět bezdůvodného obohacení vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Z výše uvedených norem nepochybně vyplývá, že dlužník (kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil) splní dluh z bezdůvodného obohacení tím, že předmět bezdůvodného obohacení (peněžitou náhradu) vydá věřiteli (tomu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno). Poskytl-li dlužník (první žalovaná) předmět bezdůvodného obohacení (peněžitou náhradu ve výši 71 915,30 Kč) třetí osobě (a nikoli věřiteli, tj. společnosti L. T. CZ spol. s r.o., na jejíž úkor se první žalovaná bezdůvodně obohatila), resp. použil-li dlužník předmět bezdůvodného obohacení na uspokojení pohledávky třetí osoby (servisu E. F. Č. r., s. r. o.) za společností L. T. CZ spol. s r.o. jako věřitelem, má tento úkon dlužníka účinky splnění dluhu z bezdůvodného obohacení vůči věřiteli (společnosti L. T. CZ spol. s r.o) jen v případě, že by s tímto způsobem (postupem) při splnění dluhu z bezdůvodného obohacení věřitel (společnost L. T. CZ spol. s r.o) souhlasil, resp. že by v postavení dlužníka souhlasil s tím, aby jeho dluh vůči servisu E. F. Č. r., s. r. o. uspokojila první žalovaná. Podle §332 odst. 1 obch. zák. totiž jestliže plnění závazku není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. To však ze zjištění soudu prvního stupně, ani odvolacího soudu nevyplývá. Dospěl-li za této situace odvolací soud k závěru, že první žalovaná tím, že uhradila třetí osobě opravu vozu, jehož leasingovým nájemcem byla společnost L. T. CZ spol. s r.o., současně splnila vůči žalobci (resp. společnosti L. T. CZ spol. s r.o. jako jeho právnímu předchůdci) svůj dluh z bezdůvodného obohacení, je toto jeho právní posouzení věci nesprávné.
Podle ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlížet též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tvrzenou vadou řízení, které se měl podle názoru dovolatele dopustit odvolací soud tím, že neumožnil dokončit přednes závěrečného návrhu jeho zástupci, se dovolací soud nezabýval vzhledem k tomu, že v dalším řízení bude mít žalobce opět možnost vyjádřit se k věci a uvést vše, co hodlal přednést v závěrečném návrhu před odvolacím soudem. Případné další vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
Založil-li odvolací soud zamítnutí žalobního nároku na závěru, že první žalovaná úhradou opravy vozu třetí osobě splnila vůči žalobci dluh z bezdůvodného obohacení, aniž bylo zjištěno, že by s tímto způsobem při splnění dluhu z bezdůvodného obohacení věřitel souhlasil, nelze než uzavřít, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu