ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1528.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1528/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S., a.s., se sídlem, zastoupené JUDr. J. Ž., advokátem, proti žalované E. Ú., s.r.o., zastoupené JUDr. P. D., advokátem o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 91/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2005 č. j. 8 Cmo 307/2004-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 778,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. Ž., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2004 č. j. 11 Cm 91/2002-37 zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při H. k. Č. r. a A. k. Č. r. zn. Rsp 176/01 ze dne 18. 3. 2002 (výrok pod bodem I), zastavil řízení o odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se domáhala zrušení předmětného rozhodčího nálezu, kterým byla zavázána zaplatit žalované částku 68 600 USD se 7% úrokem z prodlení od 15. 4. 2002 do zaplacení a dále částky 114 352 Kč a 59 850 Kč. Rozhodčí soud vyšel ze dvou smluv o vyrovnání ze dne 15. 2. 1996 předložených stranami v rozhodčím řízení, uzavřených mezi žalobkyní (v rozhodčím řízení žalovanou) a I. R., podle nichž měla žalobkyně zaplatit druhé straně 98 000 USD. Žalobkyně tuto svoji povinnost nesplnila a I. R. svoji pohledávku za žalobkyní postoupil smlouvou o postoupení pohledávky žalované. Rozhodčí soud shledal obě smlouvy neplatnými podle §37 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) pro jejich neurčitost a aniž účastníky řízení upozornil, že má v úmyslu věc po právní stránce posoudit jinak než z důvodu tvrzeného v návrhu, přiznal žalované uvedenou částku jako náhradu škody podle obchodního zákoníku, a to do výše 70 % uplatněného nároku, aniž dal žalobkyni možnost se ke změněné právní kvalifikaci vyjádřit, případně se jí účinně bránit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v rozhodčím řízení došlo k porušení §18 a §19 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), podle kterých mají strany v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Smlouva o vyrovnání a náhrada škody jsou přitom dva zcela rozdílné právní instituty se zcela jiným okruhem právně významných skutečností a podle závěru soudu prvního stupně rozhodčí soud neumožnil žalobkyni tvrdit skutečnosti významné z hlediska jiného právního názoru a nabídnout k nim důkazy. Podle §30 zákona o rozhodčím řízení se na řízení před rozhodci užijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „o. s .ř.“) a v posuzované věci rozhodčí soud nepostupoval ve smyslu naplnění zásady rovnosti účastníků i zásady předvídatelnosti rozhodnutí naplněné také v §118a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. upravujícím poučovací povinnost soudu. Podmínky zrušení rozhodčího nálezu soudem stanovené v §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení tak byly naplněny.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2005 č. j. 8 Cmo 307/2004-63 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepřijal námitku žalované, že soud prvního stupně rozhodl o žalobě z jiného důvodu podle §31 zákona o rozhodčím řízení, než z důvodu tvrzeného. Tak jako v jiných sporech, tak i v tomto řízení o zrušení rozhodčího nálezu není soud při posuzování věci vázán právním názorem žalobce, nestanoví-li právní předpis, že lze rozhodnout o nároku jen z tvrzeného důvodu. V tomto případě zákon o rozhodčím řízení takové omezení nestanoví. Odvolací soud posuzoval, zda bylo možno uplatněný nárok beze změny žalobních tvrzení a důkazních návrhů posoudit i z titulu práva na náhradu škody způsobené neplatností právního úkonu a zda nedošlo k porušení příslušných procesních předpisů. Ve shodě se závěrem soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobní tvrzení nebyla dostatečná pro posouzení důvodnosti nároku na zaplacení žalované částky z titulu práva na náhradu škody, která neměla vzniknout z důvodu porušení povinnosti ze smlouvy, ale pro neplatnost smluv. V řízení bylo namístě aplikovat přiměřeně §118a o. s.ř., neboť příslušný postup není podrobně upraven ani zákonem o rozhodčím řízení, ani řádem rozhodčího soudu. Odvolací soud dal za pravdu žalobkyni, že nárok na náhradu škody v řízení projednán nebyl. Za této situace se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně existence důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu daného §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, když současně je dán i důvod podle písmene f) téhož ustanovení, neboť bylo rozhodnuto o nároku, který nebyl ani tvrzen, ani prokazován a na základě tvrzených skutečností nemohl být ani zjištěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odkázala na §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uvedla dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v řešení celkem tří otázek, které podle jejího názoru nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. První otázka má odpovědět na její námitku, že žalobkyně podávala návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení, podle něhož může soud na návrh kterékoliv strany zrušit rozhodčí nález, který odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno; předmětný rozhodčí nález však byl zrušen z jiného důvodu, a to podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, podle kterého lze zrušit rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Soud prvního stupně tak provedl podle názoru dovolatelky překvalifikaci návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, což je nepřípustné; soud prvního stupně tak postupoval způsobem, který sám vytýkal rozhodčímu senátu, to vše bez možnosti dovolatelky po předchozím vyzvání soudem vyjádřit se k soudem zamýšlené nebo uvažované změně. V důsledku nesplnění poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř. tak řízení trpí vadou. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že bylo rozhodováno o nároku, který nebyl žádán, a poukazuje na to, že v rozhodčím řízení byl vůči žalobkyni uplatněn nárok na peněžité plnění v USD a k takovému plnění rozhodčí nález žalobkyni zavázal. Nebyl proto naplněn důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení. Druhou otázkou nastolenou dovolatelkou je vztah mezi zákonem o rozhodčím řízení a občanským soudním řádem. Podle §30 zákona o rozhodčím řízení se ustanovení občanského soudního řádu na řízení před rozhodci užijí jen přiměřeně, tj. analogicky, nikoliv přímo. Vztah těchto zákonů nelze chápat jako vztah obecného a zvláštního, ale jedná se o fakultativní analogii. Závěr soudů obou stupňů o obligatorní aplikaci §118a o. s. ř. proto pokládá dovolatelka za nesprávný. Poslední otázkou dosud neřešenou dovolacím soudem, je podle názoru dovolatelky možnost odvolacího soudu provádět hodnocení rozhodčího nálezu i po hmotněprávní stránce. Podle jejího názoru nelze pro takový postup najít oporu v právní úpravě. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že základní zásadou rozhodčího řízení je zásada rovného postavení stran, kterým musí být podle §18 zákona o rozhodčím řízení dána příležitost k uplatnění jejich práv. Tato zásada je dále zakotvena v §5a řádu rozhodčího soudu, podle něhož rozhodci postupují v řízení způsobem, který považují za vhodný, tak, aby při zachování rovného postavení stran a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Stejnou zásadu stanoví i §19 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Ve věci došlo podle názoru žalobkyně k porušení zásady rovnosti stran v rozhodčím řízení, když žalobkyni (v tomto řízení dovolatelce) byl přiznán nárok, který ani netvrdila, ani neprokazovala, aniž by žalované (v tomto řízení žalobkyni) byla poskytnuta stejná příležitost k uplatnění jejích práv. Žalobkyně v rozhodčím řízení (v tomto řízení dovolatelka) neprovedla změnu žaloby a pokud tak učinil rozhodčí soud, měl o tom informovat žalovanou (v tomto řízení žalobkyni) a dát jí tak možnost vyjádřit se ke změně předmětu řízení. Pokud tak rozhodčí soud neučinil, byly tím naplněny podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu jak podle písmena e), tak podle písmena f) §31 zákona o rozhodčím řízení. Žalobkyně proto navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam z hlediska námitek dovolatelky, že žalobkyně se domáhala zrušení rozhodčího nálezu z jiného důvodu, než toho, který byl poté soudem shledán, a že byla takto zbavena možnosti vyjádřit se k tomuto důvodu zrušení rozhodčího nálezu.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. totiž soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí že soud je vázán žalobou. Uvedené ustanovení tedy soudu zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného, než požadoval, nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Není však překročením návrhu, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže na základě takového právního posouzení věci přizná žalobci požadované plnění (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv, Občanský soudní řád – komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, strana 692). Soud tedy není při posuzování věci vázán právním názorem žalobce. V dané věci je proto nerozhodné, zda odvolací soud dospěl ke stejnému právnímu závěru jako žalobkyně. Svým právním závěrem, kterým nalezl důvod pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu vymezeného §31 zákona o rozhodčím řízení, nemohl soud překročit návrh žalobkyně vymezený jednak skutkem (skutkovými tvrzeními) a jednak žalobním petitem (srov. vymezení věci z hlediska překážky věci zahájené - §83 o. s. ř. nebo překážky věci rozsouzené - §159a o. s. ř.), nikoliv však právním posouzením uplatňovaného nároku, a proto je zcela nerozhodné, který důvod zrušení rozhodčího nálezu odvolací soud nakonec shledal.
Druhou otázkou, která má podle názoru dovolatelky zásadní právní význam, je vztah občanského soudního řádu a zákona o rozhodčím řízení, neboť dovolatelka má za to, že odvolací soud vyšel z nesprávného závěru o automatické subsidiaritě občanského soudního řádu zákonu o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem dovolatelky, že jde skutečně o otázku po právní stránce zásadního významu, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vztah obou právních norem je upraven §30 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Ono přiměřené znamená především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení (tak např. zákon o rozhodčím řízení nestanoví náležitosti rozhodčího nálezu, je proto nutno přiměřeně použít §157 o. s. ř., není vyloučen ani mezitímní ani částečný rozhodčí nález). V posuzované věci se jedná o jednu ze zásad rozhodčího řízení, která platí i v občanském soudním řízení, a sice zásadu rovnosti stran, v zákoně o rozhodčím řízení zakotvenou v jeho §19 odst. 2, podle kterého vedou rozhodci rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Vzhledem k tomu, že zákon o rozhodčím řízení tuto zásadu nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv účastníků rozhodčího řízení, která nesmí být narušena ve smyslu zachování uvedené zásady, je nutno podle §30 zákona o rozhodčím řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Zmíněná rovnost účastníků řízení je v občanském soudním řádu realizována mj. stanovením zásady předvídatelností rozhodnutí soudu, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení platí, že má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Účastník řízení tak nemůže být zaskočen jiným právním názorem soudu a nemůže mu tak být znemožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru soudu a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Účastníkům řízení lze pouze konkrétním poučením v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní zpřístupnit tento jiný názor. Pokud v dané věci rozhodčí soud posuzoval uplatněný nárok žalované (v rozhodčím řízení žalobkyně) jako plnění ze smlouvy o vyrovnání uzavřené žalovanou s jiným právním subjektem než žalobkyní tak, jak byl uplatněn v žalobě, a teprve do svého rozhodnutí promítl svůj právní názor o existenci nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku neplatnosti uvedené smlouvy o vyrovnání, pak se jedná o nárok zcela odlišný od plnění ze smlouvy, to znamená nárok, který nebyl v rozhodčím řízení ani tvrzen, ani prokazován. Rozhodčí soud tak evidentně rozhodl o nároku, který nebyl v řízení uplatňován a prokazován. Odvolací soud proto podle závěru Nejvyššího soudu nepochybil, pokud shledal důvody pro zrušení nálezu rozhodčího soudu stanovené v §31 písm. e) a f) zákona o rozhodčím řízení.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, na které dovolatelka v dovolání poukazovala, na posuzovanou situaci nedopadá. V tomto rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Podstatou skutkového zjištění bylo, že smluvní strany si poskytly plnění, a až posléze se ukázala jejich smlouva neplatnou. Ve věci, která je předmětem tohoto řízení, se však jedná o zcela jiné skutkové zjištění – v rozhodčím řízení byl zkoumán nárok na plnění sjednaný ve smlouvě o narovnání a přiznán byl nárok na náhradu škody, po závěru rozhodců, že uvedená smlouva je neplatná.
Poslední námitkou dovolatelky je nastolení otázky, zda má odvolací soud možnost provádět hodnocení rozhodčího nálezu i po hmotněprávní stránce. V posuzované věci však z obsahu spisu nevyplývá, že by soudy takto rozhodčí nález hodnotily.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 3 100 Kč [§8 odst. 2 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), po připočtení daně z přidané hodnoty ve výši 19 % (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. 603,25 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. dubna 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu