ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.180.2004.1
sp. zn. 32 Odo 180/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně a - z ch. t. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované Z. C. s.r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 431.736,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 193/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2003, č.j. 12 Cmo 142/2003-56, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2003, č.j. 12 Cmo 142/2003-56, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2001, č.j. 33 Cm 193/2001-20, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Nejvyšší soud nařizuje, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce Městského soudu v Praze.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 17. prosince 2001, č.j. 33 Cm 193/2001-20, kterým Městský soud v Praze žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 431.736,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl v dané věci rozsudkem pro uznání na základě tzv. fikce uznání v souladu s ustanovením §153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Na výzvu soudu prvního stupně učiněnou podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. se žalovaná vyjádřila faxovým podáním ze dne 29. června 2001, které soudu ve lhůtě tří dnů stanovené v §42 odst. 3 o. s. ř. nedoplnila jeho originálem. Odvolací soud nepřipustil v odvolání navržené důkazy (kopie podacího poštovního lístku, doručenka s datem doručení Městskému soudu v Praze dne 3. července 2001, vyjádření pošty o odeslání a doručení předmětné zásilky soudu a dále vyjádření soudu prvního stupně, že u něj v rozhodné době nebyl zahájen žádný jiný spor žalobkyně vůči žalované a že žalovaná v této době nepodávala žádné jiné vyjádření tomuto soudu než vyjádření v posuzované věci, neboť neprobíhalo žádné jiné řízení) se zdůvodněním, že jimi nemůže být prokázána rozhodná skutečnost, tj. že obsahem zásilky byl právě originál podání žalované ze dne 29. června 2001.
Odvolací soud rovněž nepřisvědčil námitce odvolatelky o nedostatku některých náležitostí žaloby, které dle jejího názoru bránily rozhodnout věc rozsudkem pro uznání. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žaloba obsahovala všechny náležitosti vyžadované ustanovením §79 o. s. ř., aby soud mohl o uplatněném nároku rozhodnout ve smyslu ustanovení §153a o. s. ř. a že citovaná ustanovení nevymezují pro možnost rozhodnout věc rozsudkem pro uznání žádné speciální požadavky na náležitosti žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že se v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces a k její tíži nesprávně ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, který založil na právně vadném závěru, že své faxové podání ze dne 29. června 2001 nedoplnila v zákonné lhůtě jeho originálem. Namítla, že se odvolací soud nevypořádal s důkazy, které navrhla v odvolání za účelem prokázání pravdivosti jejího tvrzení ohledně prokázání obsahu zásilky odeslané dne 29. června 2001 a doručené soudu dne 3. července 2001. Odvolací soud pochybil, pokud zamítl její návrh na provedení jí navržených listinných důkazů s tím, že jimi nemůže být prokázáno, že obsahem zásilky byl originál faxového podání, aniž blíže zdůvodnil, na základě jakých úvah k takovému závěru dospěl. Dovolatelka dále konkrétně uvádí a popisuje jednotlivé důkazy, které navrhla a nebyly provedeny, přičemž z nich vyvozuje argumenty na podporu svého tvrzení, že obsahem doporučené zásilky ze dne 29. června 2001 byl originál jejího faxového podání z téhož data. Pokud jde o doručenku vrácenou cestou pošty, poznamenala, že tato prokazuje, kdo zásilku a v jaké věci odeslal, neboť je na ní uveden odesílatel a vepsán údaj „ZIMBO-AZ“ a dále že předmětné podání ve věci bylo Městskému soudu v Praze, pracoviště Slezská doručeno dne 3. července 2003 (správně mělo být zřejmě uvedeno datum 3. července 2001). Z této skutečnosti podle dovolatelky vyplývá, že předmětná zásilka byla soudu ve smyslu občanského soudního řádu doručena a její ztrátu tak nelze přičítat k její tíži. Dále uvedla, že z důvodu zamítnutí návrhu na provedení důkazu převážením zásilky připojila v zalepené obálce jako přílohu dovolání duplikát předmětné zásilky, obsahující dvojmo předmětné podání (originál faxového) spolu s vyjmenovanými přílohami a podacím lístkem, kterou její právní zástupkyně zaslala dodatečně sobě a která, jak vyplývá z podacího lístku, váží stejně (rozdíl jen jeden gram, což označuje za přípustnou odchylku) jako zásilka podaná na poštu dne 29. června 2001.
Dovolatelka, poukazujíc na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, cituje jeho právní názor o zachování lhůty, jestliže byly splněny tyto dvě podmínky - podání musí být dáno ve lhůtě na poštu a adresováno příslušnému orgánu; pokud jsou splněny obě tyto podmínky, nezáleží na tom, kdy podání došlo příslušnému orgánu a dokonce zda vůbec došlo.
Pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud i tím, že nepřihlížel k částečnému zpětvzetí žaloby po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, které žalobkyně na základě výzvy soudu následně opravila a doplnila, a rozsudek soudu prvního stupně tak v rozporu s ustanovením §222a odst. 1 o. s. ř. v rozsahu zpětvzetí nezrušil a v této části řízení nezastavil.
Dovolatelka dále namítla, že po nahlédnutí do soudního spisu zjistila skutečnosti dokladující zatížení řízení zásadními vadami. Soudům obou stupňů na konkrétních případech vytýká, že účastníkům řízení nedaly k dispozici podání protistrany, která dále v dovolání konkretizuje (např. žalobkyni nebylo dáno k dispozici odvolání žalované, žalovaná neobdržela vyjádření žalobkyně k odvolání) a toto své tvrzení dokladuje odkazem na konkrétní skutečnosti vyplývající ze soudního spisu. Pochybení se měly dopustit soudy i vedením některé korespondence přímo s žalobkyní, ačkoli žalobkyně měla zvoleného právního zástupce.
Rovněž tak nedostatky ve vedení spisu ve spojení s dalšími okolnostmi řízení vedou dovolatelku k důvodným pochybnostem o tom, zda ke ztrátě jejího podání ze dne 29. června 2001, doručeného dle jejího tvrzení soudu prvního stupně 3. července 2001, pro jehož absenci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, nedošlo přímo v kanceláři, v níž je soudní spis veden. V této souvislosti podrobně popsala, jak soud prvního stupně nebyl schopen její právní zástupkyni, v rozporu s jejími procesními právy účastníka, předložit spis k nahlédnutí, ačkoli byl podle informací z odvolacího soudu již tímto soudem soudu prvního stupně vrácen, o čemž svědčí i otisk prezenčního razítka s příslušným datem na rozsudku odvolacího soudu a průvodní list k němu. Při pozdějším nahlédnutí do spisu pak zjistila, že se v hlavních deskách spisu chaoticky nacházejí různé listiny, přičemž spis obsahoval složku s volně loženými podáními účastníků, rozhodnutími soudů bez označení jejich originálů, jakož i doručenkami.
Na kopiích listin pořízených ze spisu, z nichž některé přiložila k dovolání, poukazuje na soudem prováděné neodůvodněné a i opakované přečíslovávání některých stran spisu. Podle obsahu jí uváděného konkrétního přípisu soudu prvního stupně byl dokonce spis omylem po určitou dobu založen mezi jinými spisy. Na základě takto vadně vedeného spisu se lze podle dovolatelky domnívat, že s jeho obsahem bylo nakládáno v rozporu se zákonem i kancelářským řádem.
Z obsahu spisu podle dovolatelky vyplývají i průtahy v řízení, kterých se podle jejího mínění dopustily soudy obou stupňů a jež dále konkretizuje.
Dovolatelka, poukazujíc na své podání ze dne 9. října 2003, odvolacímu soudu dále vytkla nedostatečné vypořádání s jejími námitkami, že rozsudek pro uznání nemohl být ve věci vydán pro nedostatky žaloby. Podle dovolatelky tu chybí taková konstrukce žaloby, která by umožňovala uplatnit tzv. fikci uznání ve smyslu §153a o. s. ř. V žalobním návrhu konkrétně postrádá tvrzení o obdržení vyúčtování žalovanou, důvodnost vyúčtovaných částek a údaj o jejich splatnosti, jakož i nedoložení výše a druhu požadovaného úroku. Dovolatelka, citujíc na podporu svých argumentů i usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 40/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, prezentuje svůj právní názor, že v případě rozsudku pro uznání platí stejné zákonné požadavky na náležitosti žaloby jako v případě rozsudku pro zmeškání. Dle jejího mínění žaloba musí obsahovat taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Je tak přesvědčena, že soud měl v důsledku vadnosti žalobního návrhu postupovat dle §43 o. s. ř., neboť v řízení nebylo možné bez sjednání nápravy pokračovat a rozhodnout. Oprávněnosti jejího názoru svědčí podle dovolatelky i výzva soudu prvního stupně, kterou žalobkyni vyzval k odstranění vad žaloby. Ačkoli ji však žalobkyně splnila pouze částečně, soud žalobu v rozporu s připojeným poučením neodmítl. Dovolatelka dále uvedla, že v odvolání vady dle §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nenamítala, neboť o nich nevěděla - soud ji totiž nedal k dispozici podání žalobkyně, kterým reagovala na výzvu soudu k odstranění vad žaloby.
Podle dovolatelky se dopustil soud prvního stupně i dalšího procesního pochybení (§114b o. s. ř.). Ačkoli se domníval, že žaloba není úplná a vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby, vyzval současně i žalovanou k vyjádření k žalobě. Jestliže žalobkyně následně svůj žalobní návrh „doplnila“ a žalovaná tímto doplněním žaloby ve lhůtě, která jí byla soudem stanovena pro vyjádření, nedisponovala, došlo k porušení jejich procesních práv účastníka.
Dovolatelka požádala dovolací soud o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, zrušení rozsudků soudů obou stupňů a nařízení, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání žalované pro nepřípustnost. Oproti mínění dovolatelky se ve shodě s názory soudů obou stupňů domnívá, že její žaloba byla po jejím doplnění dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 40/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek označila za nepřípadný. Oponovala i další její námitce, že soud rozhodoval o žalobě změněné oproti té, jež byla žalované doručena. V této souvislosti odkázala na blíže neurčené rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci, v němž bylo konstatováno, že částečné zpětvzetí žaloby (omezení žalobního nároku o část původně žalované jistiny pohledávky nebo jejího příslušenství) není změnou žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., takže takový dispozitivní úkon žalobce vydání rozsudku pro zmeškání ohledně zbývající části nároku nebrání. K návrhům žalované na doplnění dokazování uvedla, že tato nenavrhla soudu žádný důkaz o tom, že soudu originál předmětného vyjádření zaslala.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Usnesením ze dne 1. července 2004, č.j. 32 Odo 180/2004-83, Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu v souzené věci.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud shledává rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným v řešení otázky, zda jedním z předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání je i to, aby žaloba obsahovala (vedle vylíčení rozhodujících skutečností podle §79 odst. 1 o. s. ř. z pohledu projednatelnosti věci), též všechna tvrzení o skutkových okolnostech, potřebná k posouzení odůvodněnosti žalobního nároku po hmotně právní stránce, jak je tomu v případě rozhodování rozsudkem pro zmeškání (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 40/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání a rozsudkem pro zmeškání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 9/2003, pod č. 153). Proto i usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, jestliže žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu v postupu podle §114b odst. 1 a §153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 11/2002, pod číslem 209). Protože z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v ustanovení §153a o. s. ř. neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř., které činí žalobu projednatelnou.
Naproti tomu jiná situace platí pro rozsudek pro zmeškání (§153b o. s. ř.), pro jehož vydání je předpokladem také to, že z tvrzení žalobce obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci vyplývá odůvodněnost nároku po hmotněprávní stránce. Zákon tu vytváří fikci, podle které se v důsledku zmeškání žalovaného považují tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná; soud je pak povinen tímto způsobem zjištěný „skutkový“ stav právně posoudit a kontumační rozsudek může vydat jen tehdy, je-li nárok žalobce z hlediska tímto způsobem „zjištěného“ skutkového stavu věci po právu (viz Bureš J.,Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání, Praha, C.H.Beck 2003, strana 585).
Shora citované ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. zcela zřetelně vymezuje situaci, za které lze rozhodnout rozsudkem pro uznání. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení žádné další požadavky (jako je tomu v případě rozsudku pro zmeškání) pro možnost rozhodnout rozsudkem pro uznání nevymezuje, nebylo možné přisvědčit námitce dovolatelky, že konstrukce jinak projednatelné žaloby pro nedostatečnost jejího obsahu neumožňovala rozsudkem pro uznání rozhodnout. Dovolací soud proto uzavírá, že odvolací soud právně nepochybil, pokud v odůvodnění rozsudku uvedl, že z hlediska žalobních tvrzení zákon neupravuje speciální požadavky pro možnost rozhodnout věc rozsudkem pro uznání.
Dovolací soud dále zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž vzhledem k přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud zjistil, že řízení těmito vadami trpí.
Především je třeba soudu prvního stupně vytknout jeho nesprávný postup při vyzývání žalované k vyjádření k žalobě a odvolacímu soudu, že toto jeho pochybení nenapravil.
Podle obsahu spisu soud prvního stupně usnesením ze dne 25. května 2001 (č.l. 12) žalobkyni vyzval, aby do 3 dnů od doručení usnesení doplnila žalobu o jím vytýkané nedostatky. Usnesením z téhož data (č.l. 13) pak soud prvního stupně vyzval žalovanou, aby se písemně ve lhůtě 30 dnů k žalobě vyjádřila s upozorněním, že pokud tak neučiní a nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít za to, že žalobní nárok uznává a rozhodne o žalobě rozsudkem pro uznání.
Ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. upravuje možnost předsedy senátu (vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu) žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Přitom k podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle ustanovení §114b odst. 4 věty druhé o. s. ř. nesmí být usnesení podle odstavce 1 žalovanému doručeno dříve než žaloba.
Jestliže se tedy soud domníval, že žaloba není úplná, měl ji nejprve postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. nechat žalobkyní doplnit, toto doplnění (č.l. 14 spisu) se žalobou zaslat žalované s požadavkem na její vyjádření a pak teprve rozhodnout. Jak se podává shora, soud prvního stupně však tak nepostupoval, neboť vyzval žalovanou k vyjádření k žalobě, aniž tato měla k dispozici v soudem stanovené lhůtě k vyjádření doplnění protistrany (navíc ve spisu není založen doklad o tom, že bylo doplnění žaloby žalované vůbec někdy doručeno) a vycházeje z tzv. fikce uznání rozhodl rozsudkem pro uznání. Tím postupoval v rozporu s ustanovením §114b odst. 4 o. s. ř. a zatížil řízení procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle obsahu spisu rozhodl soud prvního stupně dne 17. prosince 2001 rozsudkem pro uznání, který byl doručen žalobkyni a právní zástupkyni žalované dne 2. ledna 2002 a žalované dne 27. prosince 2001 (srov. doručenky na č.l. 21 spisu).
Ve spisu na č.l. 22 je založen přípis žalobkyně ze dne 20. prosince 2001 (podle otisku prezenčního razítka doručený Městskému soudu v Praze dne 21. prosince 2001), v němž žalobkyně mimo jiné uvádí, že doplňuje svá dosud učiněná podání a současně provádí „částečné zpětvzetí žaloby co do příslušenství a rozšíření žaloby co do výše úroků z prodlení“. Ve třetí části tohoto svého podání pak svůj návrh konkretizuje tak, že bere žalobu zpět v úrocích z prodlení z částky 57.116,60 Kč za období od 27. září 1998 do 26. listopadu 1998 a dále v úrocích z prodlení co do části 1,26 % p. a. z částky 328.372,60 Kč od 1. března 1999 do zaplacení. Současně rozšířila žalobu o další úroky z prodlení na celkových 15,84 % p. a. z částky 46.246,80 Kč od 8. listopadu 1998 do zaplacení a o další úroky z prodlení na celkových 15,84 % p. a. z částky 57.116,60 Kč od 27. listopadu 1998 do zaplacení.
Na č.l. 26 spisu je založeno odvolání žalované ze dne 8. ledna 2002 do rozsudku pro uznání, které bylo podle otisku prezenčního razítka doručeno Městskému soudu v Praze dne 11. ledna 2002.
Na č.l. 30 spisu se nachází usnesení ze dne 30. ledna 2002, kterým soud prvního stupně žalobkyni vyzval k doplnění jejího podání ze dne 20. prosince 2001; požadoval uvést, zda a v jakém rozsahu bere žalobu zpět a z jakého důvodu navrhuje změnu žaloby.
Na č.l. 32 spisu je založen přípis žalobkyně ze dne 7. února 2002 (podle otisku prezenčního razítka doručený Městskému soudu v Praze dne 11. února 2002) označený jako „oprava a doplnění žaloby na základě výzvy soudu“). V něm žalobkyně uvádí, že bere částečně zpět žalobu co do výše úroku z prodlení ve výši 12 % p. a. z částky 57.116,60 Kč za období od 27. září 1998 do 26. listopadu 1998 a dále co do úroku z prodlení ve výši 1,26 % p. a. z částky 328.372,60 Kč za období od 1. března 1999 do zaplacení. Dále pak uvádí, že žalobu rozšiřuje o úrok z prodlení ve výši 3,84 % p. a. z částky 46.246,80 Kč od 8. listopadu 1998 do zaplacení a dále o úrok z prodlení ve výši 3,84 % p. a. z částky 57.116,60 Kč od 27. listopadu 1998 do zaplacení.
Podle ustanovení §96 odst. 1 o. s. ř. může navrhovatel (žalobce) vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.
Ustanovení §96 odst. 2 o. s. ř. určuje, že je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.
Ustanovení §95 odst. 1 pak určuje, že žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.
Jestliže tedy soud prvního stupně o částečném zpětvzetí žaloby nerozhodl a odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil, jakož i ponechal bez povšimnutí změnu žalobního návrhu, zatížily oba tyto soudy řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle obsahu spisu však docházelo i k dalším procesním pochybením. Dovolací soud zjistil závady v doručování oběma účastníkům, neboť ve spisu chybí doklady o tom, že jim byla příslušná podání soudy zaslána a doručena. Například ve spisu není dokladováno, že by soud zaslal žalované stejnopis podání žalobkyně na č.l. 32 (změna a rozšíření žaloby) a na č.l. 50 (vyjádření k odvolání).
Pochybení se dopouštěl odvolací soud i tím, že v některých případech zasílal podání přímo účastníkům, ačkoli oba měli zvolené právní zástupce. Jako příklad lze uvést přípisy soudu s doručenkami na č.l. 42 spisu, které byly doručeny přímo žalobkyni a žalované a další přípis soudu na č.l. 36 verte doručený přímo žalobkyni. Tímto nesprávným postupem soud porušoval ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř., které určuje, že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci a má-li účastník v řízení něco osobně vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu.
Důvodnou shledal dovolací soud i námitku dovolatelky směřující do odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud akceptoval neprovedení nabízených důkazů k prokázání odeslání originálu jejího podání ze dne 29. června 2001 soudu. Odvolací soud tento návrh na důkazy nepřipustil se zdůvodněním, že „rozhodná skutečnost, že obsahem těchto zásilek byl právě originál podání ze dne 29.6.2001 v projednávané věci, nemůže být prokázána“. Takové zdůvodnění je zcela nedostatečné, neboť soud vůbec nevysvětlil, jaké úvahy ho k uvedenému závěru vedly. Odvolacímu soudu je třeba rovněž vytknout, že dospěl k závěru o fikci uznání žalobního nároku, ačkoli podle obsahu spisu nebylo ani dostatečně prošetřeno, jaká zásilka od žalované byla soudu prvního stupně dne 3. července 2001 doručena (jestliže to nebyl originál jejího faxového podání ze dne 29. července 2001), což žalovaná dokazovala mimo jiné doručenkou s uvedeným datem doručení Městskému soudu v Praze.
Podle ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. je lhůta k provedení úkonu zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. V trestním řízení je shodná úprava zakotvena v ustanovení §60 odst. 4 trestního řádu. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na právní závěr formulovaný Ústavním soudem k otázce zachování lhůty v usnesení ze dne 23. března 2000, sp. zn. III. ÚS 522/99, podle něhož v případě podání odevzdaného k poštovní přepravě musí být pro zachování lhůty současně splněny dvě podmínky – podání musí být dáno na poštu ve lhůtě a adresováno orgánu činnému v trestním řízení, u něhož má být podáno, nebo který má ve věci rozhodnout. Jestliže jsou splněny obě tyto podmínky, nezáleží na tom, kdy podání došlo příslušnému orgánu činnému v trestním řízení a dokonce, zda mu vůbec došlo.
Nedostatečným zdůvodněním zamítnutí návrhu žalované na provedení důkazů odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v rozsudku rovněž uvede, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč neprovedl i další důkazy a přitom dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. I tímto pochybením zatížil odvolací soud řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ostatní výtky dovolatelky, směřující zejména k vedení spisu, jeho pohybu a neodůvodněnému přečíslovávání jednotlivých stran spisu, mohou být podnětem příslušnému orgánu správy soudu k přijetí příslušných opatření [srov. §127 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích a přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], s jejich případným naplněním však nelze spojovat existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; proto se jimi dovolací soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). Jelikož shora popsané procesní vady považuje dovolací soud za závažné, nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce soudu prvního stupně (§221 odst. 3 ve spojení s §243b odst. 5).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. října 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu