ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.199.2005.1
sp. zn. 32 Odo 199/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátem proti žalované Česká republika – Ministerstvo financí, zastoupena advokátem, o zaplacení 909.621,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15/2 Cm 35/96, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2004, č. j. 5 Cmo 55/2004-310, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č. j. 5 Cmo 55/2004-310, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 12. května 2000, č. j. 15/2 Cm 35/96-230, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala původně po žalovaných 1) F., s. r. o. – v likvidaci (vymazána z obchodního rejstříku dnem 27. ledna 2005, čímž zanikla), a 2) F. n. m. České republiky, zaplacení částky 909.621,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19 % ročně z částky 604.691,60 Kč od 22. 10. 1992 do zaplacení a z částky 304.870,20 Kč od 22. 12. 1992 do zaplacení (výrok I.) a ve výrocích II., III. a IV. uložil žalobkyni zaplatit žalovaným a České republice náhrady nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 1) není ve sporu pasivně legitimována, neboť smlouva o prodeji podniku ze dne 24. 1. 1994, na jejímž základě měl na žalovanou 1) jako nabyvatelku přejít spolu s privatizovaným majetkem též závazek k zaplacení předmětné částky, je neplatná a žalovaná 1) proto ani nemohla uznat neexistující závazek k zaplacení této částky. Soud dále dovodil, že žalovaný 2) není rovněž ve věci pasivně legitimován, poněvadž závazek nabyvatele privatizovaného majetku R. F. vznikl uzavřením smlouvy o vydání a převodu majetku mezi žalovaným 2) a R. F. dne 1. 12. 1993, takže F. n. m. České republiky za předmětný závazek neručil podle §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. (zákon o tzv. „velké privatizaci“) ve znění zákonů č. 544/1992 Sb. a č. 224/1994 Sb.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni částku 909.621,80 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 604.691,60 Kč od 22. 10. 1992 do zaplacení a z částky 304.870,20 Kč od 22. 12. 1992 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného. Ve výrocích II., III. a IV. rozhodl odvolací soud o povinnosti obou žalovaných nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně a před soudem druhého stupně, jakož i o povinnosti žalobkyně nahradit příslušné náklady České republice, vše opět za podmínky, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného.
Odvolací soud měl z provedeného dokazování za zjištěné, že žalovaná 1) předmětný dluh výslovně uznala dopisy ze dne 16. 5., 27. 6. a 14. 7. 1994, mezi žalobkyní a žalovanou 1) došlo dokonce k částečnému započtení (9. 1. , 13. 1., 20. 1. a 31. 1. 1995), jehož výsledkem byl zůstatek dluhu, jenž je předmětem tohoto řízení. Nová čtyřletá promlčecí doba počala běžet od uznání dluhu a nárok proto není promlčen (§407 odst. 2 obchodního zákoníku, dále též „obch. zák.“). Uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, že závazek v době uznání trval. Na žalované 1) proto bylo prokázat neexistenci závazku, ta však pouze tvrdila, že na ni dluh nepřešel, ale neexistenci dluhu nijak neprokázala a dokonce k tomu ani žádný důkaz nenavrhla. Poněvadž byl závazek uznán, nemohl odvolací soud – podle svého přesvědčení – své rozhodnutí opřít o to, zda lze učinit spolehlivý závěr, že mezi účastníky existoval právní vztah, ale musel vycházet z toho, zda byla v řízení vyvrácena domněnka existence uznaného dluhu. Případné nejasné okolnosti vzniku závazku samy o sobě k vyvracení domněnky podle §323 obch. zák. nepostačují. Jiný postup soudu by byl v rozporu s ustanovením §133 o. s. ř., protože by směřoval k tomu, co se má za prokázané, tj. existence závazku mezi žalobkyní a žalovaným 1).
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) změnil a žalobě vyhověl (§220 odst. 1 o. s. ř.).
Rovněž ve vztahu k žalovanému 2) odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba je opodstatněná.
podle §15 odst. 3 zákona o velké privatizaci v rozhodném znění, se k přechodu závazku nevyžaduje souhlas věřitele. Věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. 8. 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku včetně výkonu rozhodnutí a konkursu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí.
Žalobkyně svou pohledávku vůči žalovanému 2) uplatnila až žalobou podanou 17. 1. 1996, doručenou žalovanému 2) dne 11. 9. 1998, tedy po novele zákona č. 92/1991 Sb., provedené zákonem č. 224/1994 Sb., která mj. nově upravila ručení Fondu ve výše citovaném ustanovení. Splatná pohledávka žalobkyně však vznikla před datem 13. 8. 1993 a proto za ni Fond ručí.
Odvolací soud se dále – podle svého názoru – musel vypořádat jednak s druhou podmínkou, stanovenou v §15 odst. 3 zákona o velké privatizaci, tj. zda žaloba nebyla předčasná, když nebyly vyčerpány všechny právní prostředky vůči žalované 1), jednak s otázkou, zda žalovaný 2) ručí za pohledávku vedle žalované 1), která majetek nenabyla v rámci velké privatizace, ale teprve až následnou koupí.
Pokud se týká otázky, že žalobkyní nebyly dosud formálně vyčerpány všechny právní prostředky vůči dlužníkovi, odvolací soud dovodil, že za situace, kdy návrh na konkurs vůči žalované 1) byl zamítnut pro nedostatek majetku a žalovaná 1) byla tedy zrušena a je jen otázkou času, kdy bude vymazána z obchodního rejstříku a zanikne, je prakticky vyloučeno, že by žalobkyně měla možnost využít jiné právní prostředky k vymožení své pohledávky vůči žalované 1). Žaloba vůči žalovanému 2) tudíž nebyla předčasná.
Pokud se týká změny v osobách nabyvatele privatizovaného majetku, měl odvolací soud za to, že s převodem majetku na žalovanou 1) z R. F., přešla všechna práva a závazky s tímto majetkem související, tedy i ručitelský závazek žalovaného 2).
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil i ve vztahu k žalovanému 2) a žalobě vyhověl )§220 odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaný 2) – F. n. m. České republiky podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to výslovně proti výroku I. s tím, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, když odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu ve věci samé. Podle přesvědčení dovolatele napadené rozhodnutí trpí vadami, uvedenými v §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. v rozhodném znění, a jsou tedy naplněny uvedené dovolací důvody.
Dovolatel v prvé řadě namítá, že závěry odvolacího soudu jsou naprosto odlišné od skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně a v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť v jeho odůvodnění absentují zákonem stanovené náležitosti ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. Není zřejmé, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jaký závěr učinil o skutkovém stavu. Odvolací soud se podle mínění dovolatele významně odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by dokazování opakoval nebo doplnil v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. a tak současně porušil ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř.
Podle názoru dovolatele odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, když žalovaný 2) neměl možnost se proti novým a překvapivým zjištěním odvolacího soudu bránit.
Dovolatel poukazuje na to, že nalézací soud vycházel ze zjištění absolutní neplatnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 24. 1. 1994, uzavření mezi R. F. jako prodávajícím a žalovanou 1) jako kupujícím, a s tím souvisí i závěr soudu, že v důsledku neplatnosti tohoto právního úkonu nemohl na žalovanou 1) přejít závazek k zaplacení předmětných peněžitých pohledávek. Nalézací soud vyslovil správný závěr, že ručení Fondu se vztahu pouze na splnění závazku nabyvatele privatizovaného majetku, kterým byl R. F., jenž však nebyl účastníkem tohoto řízení a žalovaný 1) se v důsledku neplatnosti smlouvy nabyvatelem privatizovaného majetku nestal. Kromě toho žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by v souladu s §306 odst. 1 obch. zák. písemně vyzvala nabyvatele (dlužníka) K. F. ke splnění jeho splatného závazku, což je nezbytnou hmotně-právní podmínkou pro uplatnění nároku vůči věřiteli.
Podle názoru dovolatelel neodůvodněný a zjevně nepřípadný závěr odvolacího soudu o souhlasu žalovaného 2) s dalším převodem privatizovaného majetku není pro meritum sporu významný, nehledě k tomu, že uzavření smlouvy o převzetí dluhu ze dne 24. 1. 1994 mezi R. F. a žalovanou 1) se týkalo pouze vypořádání kupní ceny za privatizovaný majetek a nikoli dalších závazků souvisejících s privatizovaným majetkem.
Prvá žalovaná se v řízení bránila tvrzením, že není ve věci pasivně legitimována, protože není nabyvatelem privatizovaného majetku a sporný závazek proto na ni nemohl přejít. To bylo v řízení prokázáno, když nalézací soud shledal absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku z 24. 1. 1994, přičemž jiný titul k přechodu (převodu) závazku v řízení nebyl tvrzen ani prokázán. Za této situace nemůže být správný závěr odvolacího soudu, který vzal existenci závazku vůči prvé žalované za prokázanou, čímž porušil ustanovení §132 a 133 o. s. ř.
Ohledně ručitelského závazku se podle názoru dovolatele odvolací soud dopustil pochybení spočívající v nesprávném posouzení a aplikaci ustanovení §15 odst. 3 zákona o velké privatizaci.
Podle mínění dovolatele se odvolací soud – přes uplatněné námitky – nezabýval zásadní otázkou, kdy žalovaný 2) převedl v rámci privatizace na nabyvatele R. F. vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, tedy otázkou, zda a kdy se žalovaný 2) stal ručitelem za splnění závazků nabyvatelem privatizovaného majetku. V řízení bylo prokázáno, že k uzavření smlouvy o vydání a převodu privatizovaného majetku došlo dne 1. 12. 1993, tedy za účinnosti zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 210/1993 Sb., který s účinností od 13. 8. 1993 z ustanovení §15 odst. 3 vypustil tu část věty, která upravovala ručení Fondu. Odvolací soud měl proto učinit právní závěr, že ručitelský závazek žalovaného 2) nevznikl a ani vzniknout nemohl. Jestliže ručení nevzniklo, bylo nadbytečné se zabývat otázkou splatnosti neexistujícího ručitelského závazku.
Dovolatel žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky, stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), přičemž postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (viz bod 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.), když odvolací soud rovněž postupoval podle výše uvedeného znění občanského soudního řádu za použití bodu 15., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. Dovolací soud nejprve konstatoval, že původní žalovaná 1) F., s. r. o. – v likvidaci byla mezitím v průběhu dovolacího řízení vymazána (dne 27. 1. 2005) z obchodního rejstříku a tím zanikla, takže ztratila způsobilost být účastníkem řízení (ustanovení §19 o. s. ř.). Rovněž pro podání dovolání byl F. n. m. České republiky zákonem č. 178/2005 Sb., s účinností od 1. 1. 2006, zrušen a jeho působnost přešla na Ministerstvo finanční, které jedná jménem státu ve věcech majetku a právních vztahů (práv a závazků) zrušeného fondu (§1 odst. 2 cit. zákona). Usnesením ze dne 24. ledna 2007, č. j. 32 Odo 199/2005-343, proto Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude na straně druhého žalovaného pokračováno s Českou republikou – Ministerstvem financí.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozhodném znění, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je rovněž důvodné.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. v rozhodném znění (účinném do 31. 12. 2000).
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze spatřovat v odlišných skutkových a právních závěrech, jestliže odvolací soud opakoval listinné důkazy, které byly pro právní posouzení merita věci rozhodující, tj. smlouvu o prodeji podniku z 24. 1. 1994, uznání závazku žalovanou 1) podle §323 obch. zák., popř. další písemné důkazy, založené ve spise, které však byly relevantní ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1). Hodnocení těchto důkazů bylo právně významné pro závěry o neplatnosti smlouvy, platnosti a účinnosti uznání závazku, popř. i promlčení nároku, ale právě jen ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1).
Pro hmotněprávní a procesní vztah mezi žalobkyní a žalovaným 2) je rozhodný jiný skutkový a právní stav, resp. žalovaného 2) se týkají jiná rozhodující skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry. V tomto směru nelze vytýkat odvolacímu soudu, že by se dopustil procesní vady ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. anebo že by jeho rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.), jak to dovolatel tvrdí. Dovolatel však právem uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji nesprávně aplikoval.
Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá v časové i věcné aplikaci ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (tzv. zákon o velké privatizaci), v rozhodném znění (tj. ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993 Sb. a č. 224/1994 Sb.), na daný případ.
Není rozhodné, kdy vznikla splatná pohledávka žalobkyně (věřitelky), resp. okolnost, zda vznikla před 13. 8. 1993 (je ovšem samozřejmé, že pohledávka musela vzniknout před privatizací, jinak by neměla souvislost s privatizovaným majetkem ve smyslu shora cit. ustanovení). Není rovněž rozhodné, kdy žalobkyně podala žalobu, jíž uplatnila vymáhaný nárok, z čehož odvolací soud taktéž nesprávně vycházel při posuzování základu nároku (nehledě k otázce příp. promlčení).
Rozhodující je, kdy byla uzavřena smlouva o převodu (přechodu) privatizovaného majetku mezi F. n. m. na straně jedné a nabyvatelem privatizovaného majetku na straně druhé, protože spolu s předmětným majetkem přecházejí na nabyvatele též práva a závazky související s privatizovaným majetkem a současně vzniká ze zákona i ručení Fondu za převáděné (přecházející) závazky.
V posuzovaném případě došlo k uzavření „dohody o vydání a převodu majetku“ mezi F. n. m. a nabyvatelem R. F. dne 1. 12. 1993, tedy po rozhodném datu dne 13. 8. 1993, které je podle novely zákona o velké privatizaci, provedené zákonem č. 224/1994 Sb., pro právní posouzení tohoto případu relevantní. podle cit. ustanovení (v rozhodném znění) „k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele. Věřitel se však může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. 8. 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí.“
Žalovaný 2) tudíž není v této věci pasivně legitimován, když se nestal zákonným ručitelem za předmětný závazek nabyvatele R. F., který vznikl dne 1. 12. 1993 a ručení Fondu tak ze zákona nevzniklo. Neexistující ručitelský závazek tak nemohl být ani platně uznán, ani nemohl vzniknout či trvat vůči dalšímu nabyvateli privatizovaného majetku (žalované 1).
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné a dovolací soud je proto – aniž nařídil ve věci jednání podle §243a odst. 1 o. s. ř. – zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, část věty za středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 posl. věta o. s. ř. v rozhodném znění).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu