ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.722.2003.1
sp. zn. 32 Odo 722/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M. W., proti žalovanému L. V., zastoupenému, advokátkou, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 327/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2002, č.j. 18 Co 479/2002-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2107/2000, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2000, č.j. 18 Co 517/98-163, kterým byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. února 1998, č.j. 7 C 327/92-129, ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 106 600 Kč. Nejvyšší soud věc vrátil odvolacímu soudu se závazným právním názorem s tím, že v daném případě závazkový právní vztah mezi kupující žalobkyní a prodávajícím žalovaným byl založen kupní smlouvou, uzavřenou dne 20. 2. 1991, tedy před účinností zákona č. 509/1991 Sb., proto se vznik tohoto vztahu i po novele obč. zák. posuzuje podle obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, a rovněž tak i jednotlivé nároky, pokud v této době některému z účastníků vznikly. Až do 31. 12. 1991 svědčilo žalobkyni právo na odstoupení od kupní smlouvy z důvodu omylu podle tehdejší právní úpravy (§49 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991). Jestliže však toto právo nebylo vykonáno a za účinnosti tehdejších právních předpisů nedošlo ke zrušení smlouvy, nemohl vzniknout ani nárok (tj. právo na soudní uplatnění pohledávky) na vrácení plnění poskytnutého podle smlouvy druhé smluvní straně. Nárok, uplatněný v tomto řízení, na vzájemné vrácení plnění podle §457 obč. zák. (ať už ze smlouvy zrušené či relativně neplatné) nemohl totiž vzniknout dříve, než ke zrušení smlouvy odstoupením či k dovolání se její relativní neplatnosti došlo. Pokud dle obsahu žaloby i podle skutkového stavu, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn, k projevu vůle žalobkyně došlo dne 14. 9. 1993, pak za předpokladu, že právní úkon žalobkyně vyvolal účinky s ním spojené, vznikl nárok na vrácení plnění podle §457 obč. zák., přičemž tento nárok je třeba posuzovat podle občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992.
V dalším řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. prosince 2002, č.j. 18 Co 479/2002-205, potvrdil vyhovující výrok rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. února 1998, č.j. 7 C 327/92-129, ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 106 600 Kč. Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, vycházejícími ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 20. 2. 1991 žalovaný prodal žalobkyni ojetý autobus ŠD 11 Turist za kupní cenu 170 000 Kč, že následně žalobkyně zjistila, že jí byl prodán autobus jiný, starší, se kterým nemohla podnikat a že žalovaný vyvolal u žalobkyně úmyslně omyl ohledně stáří a totožnosti autobusu podle §49a obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992, a že žalobkyně by kupní smlouvu neuzavřela, kdyby jí byly známy pravdivé skutečnosti týkající se předmětu koupě. Odvolací soud poté dovodil, že právní úkon žalobkyně (uzavření kupní smlouvy) je podle §49a obč. zák. neplatný, přičemž podle §40a obč. zák. se jedná o relativní neplatnost, které se žalobkyně včas, a to přímo v žalobě, dovolala, vyjádřila-li v ní jasně svůj požadavek na vrácení peněz oproti zpětnému vydání autobusu, který neměl vlastnosti, o nichž byla prodávajícím ujištěna, čímž chtěla docílit tohoto, aby smlouva byla neplatná a aby mohla získat zpět kupní cenu. Protože ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené s žalovaným v žalobě dovolala, byť žalobu označila jako „Návrh na odstoupení od kupní smlouvy“. Ve smyslu §457 obč. zák. jsou pak účastníci povinni vrátit si vzájemně plnění z uvedené neplatné kupní smlouvy. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že byl-li žalobkyni autobus odcizen a nelze jej žalovanému vrátit, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi přijatou kupní cenou a cenou obecnou, což činí částku 106 600 Kč. Odvolací soud proti svému rozhodnutí připustil dovolání, když za otázku zásadního významu považuje posouzení, zda právní úkon žalobkyně, učiněný v žalobě, jakož i následující postup žalobkyně, je možno posuzovat jako uplatnění relativní neplatnosti uzavřené smlouvy o prodeji autobusu, jestliže žalobkyně sama v žalobě uvádí, že od smlouvy odstupuje.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, které spatřuje v závěru odvolacího soudu, že žalobkyně uplatnila relativní neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Domnívá se, že s ohledem na to, že žalobkyně vždy svůj úkon označovala jako odstoupení od smlouvy, nebylo třeba žádného výkladu tohoto úkonu, a pokud byl výklad ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. učiněn, není možno jej učinit v rozporu s jazykovým projevem a dokonce výkladem přetvářet úkon odstoupení od smlouvy na úkon vznesené námitky relativní neplatnosti. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen “o. s. ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání je podle §239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátkou podle §241 odst. 1 o. s. ř., včas ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané §241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Podle §40a obč. zák., ve znění od 1. 1. 1992, jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a obč. zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.
Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Podle §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 7. 1998, sp. zn. 26 Cdo 1336/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 1/1999). Přitom skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 7. 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 10/1999 a rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 2002, sp. zn. 33 Cdo 1171/2002).
V dané věci bylo z žaloby zřejmé, že žalobkyně nechce být předmětnou kupní smlouvou vázána, protože ji uzavřela v omylu, když vycházela ze skutečnosti, že prodávaný autobus má vlastnosti, o nichž byla prodávajícím ujištěna, a poté zjistila, že jí nebyly sděleny pravdivé skutečnosti (vlastnosti) předmětu prodeje. Z ustálené judikatury (srov. např. Soudní judikatura 4/98 a 119/98) vyplývá, že k nutným obsahovým náležitostem žaloby patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout; z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Soud totiž není vázán tím, jak žalobce uplatněné skutečnosti právně posuzuje. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že relativní neplatnost předmětné kupní smlouvy žalobkyně vůči žalovanému uplatnila doručením žaloby.
Namítá-li dovolatel, že označila-li žalobkyně výslovně své podání jako odstoupení od smlouvy, že nebylo třeba žádného výkladu právního úkonu, je jeho názor nesprávný, neboť ve smyslu §34 obč. zák. není rozhodující, jak účastník právní úkon označil, nýbrž je rozhodující, k jakému projevu vůle ve skutečnosti jeho úkon směřoval. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, zkoumal-li, zda lze žalobní tvrzení - vzhledem k jejich obsahu - považovat za dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy, byť žalobkyně žalobu označila jako „Návrh na odstoupení od kupní smlouvy“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 102/2003, publikovaný v Soudní judikatuře seš. č. 12/2003, pod 207/2003). Ze stejných důvodů nelze dovolateli přisvědčit, že by odvolací soud výkladem přetvořil právní úkon žalobkyně, jestliže její projev vůle, že nechce být předmětnou kupní smlouvou vázána, protože ji uzavřela v omylu, a požaduje vrácení peněz (zaplacených žalovanému) oproti zpětnému vydání autobusu, považoval za právní úkon dovolání se relativní neplatnosti.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. ve věci není dán, a rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů správné. Vady uvedené v §241 odst. 3 písm. a), b) o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny a ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání jako nedůvodné zamítnout (§243b odst. 1 o. s. ř., věta před středníkem).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ze spisu se nepodává, že by žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. května 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu