ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.750.2002.1
sp. zn. 32 Odo 750/2002-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného Mgr. J. F., advokátem, proti žalovaným 1) A. T. – v likvidaci a 2) A. T., a. s., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, o zaplacení částky 451.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 7 Cm 957/93, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2002, č. j. 2 Cmo 287/2001-288, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce, v části směřující proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, se zastavuje.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením rozhodl, že JUDr. B. C., soudkyně Krajského soudu v Ostravě, není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci (první výrok), zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok), připustil zpětvzetí žaloby o zaplacení částky 278.399,- Kč a poplatku z prodlení z této částky ve výši 0,05 % denně za dobu od 1. prosince 1995 do zaplacení vůči 2) žalované, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. zrušil a řízení vůči 2) žalované v této části zastavil (třetí výrok). Dále rozhodl, že žalobce a 2) žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (čtvrtý výrok) a žalobci uložil zaplatit 2) žalované na náhradu nákladů řízení před soudem druhého stupně částku 13.710,75 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupkyně 2) žalované JUDr. J. K. (pátý výrok).
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že v průběhu odvolacího řízení byl na majetek 1) žalovaného prohlášen konkurs, a to usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. března 2000, č. j. 8 K 13/98-47, v důsledku čehož došlo k přerušení řízení ve vztahu k tomuto žalovanému podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a proto v řízení vůči němu nebylo možno pokračovat. Tato okolnost však dle odvolacího soudu nemá za důsledek přerušení řízení vůči 2) žalované, která je samostatným společníkem v rozepři ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Proto odvolací soud věc projednal pouze ve vztahu mezi žalobcem a 2) žalovanou.
Před zahájením odvolacího jednání vzal žalobce zpět odvolání proti té části výroku II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kterou bylo řízení zastaveno ohledně částky 172.801,- Kč a v průběhu odvolacího jednání vzal zpět odvolání i proti zbývající části výroku II. tohoto rozsudku. Dále žalobce vzal zpět žalobu vůči 2) žalované, a to v části, která zbyla po zpětvzetí odvolání, tj. ohledně částky 278.399,- Kč a poplatku z prodlení z této částky ve výši 0,05 % denně za dobu od 1. prosince 1995 do zaplacení, přičemž 2) žalovaná „ neměla proti zpětvzetí žaloby námitek“.
Odvolací soud za této situace odvolací řízení v rozsahu zpětvzetí odvolání podle ustanovení §207 odst. 2 věty první o. s. ř. zastavil a dále připustil zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném zpětvzetím žaloby zrušil a řízení vůči 2) žalované v dané části zastavil (§208 o. s. ř.).
Odvolací soud rovněž rozhodl o námitce vyloučení JUDr. B. C., přičemž podle obsahu spisu dovodil, že nevyšly najevo žádné skutkové okolnosti, na základě nichž by bylo možné mít pochybnosti o její nepodjatosti pro poměr k věci, k účastníkům, nebo k jejich zástupcům.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a ustanovení §238a odst. 1 písm. b) o. s. ř., a to z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř., prostřednictvím kterých lze namítat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání snáší podrobné důvody, pro které (dle názoru dovolatele) nemůže rozhodnutí odvolacího soudu obstát.
Nesprávným dovolatel shledal zejména postup odvolacího soudu a jeho závěr, podle kterého prohlášení konkursu na majetek 1) žalovaného nebránilo v pokračování v řízení vůči 2) žalované. V této souvislosti poukazoval na ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř. a dále zdůrazňoval, že 1) žalovaný nedal souhlas ke zpětvzetí žaloby. Akcentoval skutečnost, že odvolací soud nerozhodl o celé projednávané věci [rozhodoval pouze ve vztahu k 2) žalované], přičemž zpochybňoval rovněž možnost „částečného zpětvzetí odvolání“.
Dovolatel zpochybňoval také možnost v odvolacím řízení „vzít zpět žalobní petit“ a namítal, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal s otázkou, zda na straně žalovaných vzniklo tzv. nerozlučné společenství a zda pasivní legitimace 2) žalované vznikla tím, že se „aktivně podílel na současné neutěšené hospodářské a finanční situaci úpadce“.
Odvolacímu soudu dále vytýkal, že ho v závěru soudního řízení dostatečně nepoučil o procesních právech a povinnostech podle ustanovení §5 o. s. ř., zejména mu „zatajil důsledky zpětvzetí“, spočívající v tom, že se soudu zjednoduší zdůvodnění rozhodnutí a neúměrně usnadní posouzení námitky o „podjatosti“ JUDr. B. C. „Zpětvzetí“ tak považoval za neplatný právní úkon, jelikož nebyl učiněn svobodně, vážně a určitě, jakož i z důvodu, že jednání soudu odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům“.
V neposlední řadě dovolatel vznášel výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení a vyloučení soudkyně soudu prvního stupně.
Proto požadoval, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Žalobce svým dovoláním v prvé řadě napadl výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že JUDr. B. C., soudkyně Krajského soudu v Ostravě, není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 129/2001, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého rozhoduje-li vrchní soud o vyloučení soudce krajského soudu, není jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu. Funkční příslušnost k projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje; řízení proto musí být zastaveno. Skutečnost, že nadřízený soud je shodou okolností současně i odvolacím soudem vůči soudu, o jehož soudci rozhoduje, zde není rozhodná.
Jelikož se shora uvedené závěry uplatní i v této věci a Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by na nich měl cokoli měnit, dovolací řízení v této části podle ustanovení §104 odst. 1 a §243c o. s. ř. zastavil.
Proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř.; není však důvodné.
Podle ustanovení §207 odst. 2 o. s. ř. dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možné vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Vzal-li někdo odvolání zpět, nemůže je podat znovu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 69/1997, jakož i v dalších svých rozhodnutích, vysvětlil, že každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv.
Občanský soudní řád nemá speciální ustanovení o obsahových a formálních náležitostech zpětvzetí odvolání. I pro tento dispozitivní úkon tak platí ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř., přičemž o zpětvzetí odvolání půjde pouze tehdy, jestliže projev účastníka nezanechává pochybnosti o svém obsahu a smyslu.
Jelikož z protokolu o odvolacím jednání konaném 7. května 2002, je nepochybné, že žalobce procesní úkon, jímž vzal odvolání směřující proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo řízení vůči 2) žalované co do částky 172. 801,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 1. prosince 1995 do zaplacení, učinil, aniž by zde byly pochybnosti o obsahu a smyslu tohoto úkonu, nelze než dospět k závěru, že odvolací soud, pokud odvolací řízení v této části ve smyslu ustanovení §207 odst. 2 o. s. ř. zastavil, postupoval správně.
Přípustnost dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto tak, že se zpětvzetí žaloby připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208 o. s. ř.) je založena ustanovením §238a odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení §208 o. s. ř. je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, když již rozhodl soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí není dosud v právní moci, odvolací soud rozhodne o připuštění zpětvzetí. Soud zpětvzetí nepřipustí, jestliže druhý účastník z vážných důvodů s tím nesouhlasí. Jestliže zpětvzetí připustí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.
Zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem účastníka, jehož účinky nastávají tím, že dojde soudu; stane-li se tak, nelze zpětvzetí odvolat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1211/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 49/2002, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 295/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 162/1997).
Vycházeje z těchto obecných závěrů a nemaje žádných pochybností o obsahu a smyslu žalobcem učiněného procesního úkonu, má Nejvyšší soud při existenci souhlasu 2) žalované s tímto úkonem podmínky vyžadované ustanovením §208 o. s. ř. za splněné a dovolací námitky žalobce ve vztahu k této části rozhodnutí odvolacího soudu za nedůvodné.
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu se pak dovolateli nepodařilo zpochybnit ani prostřednictvím výhrad, podle kterých nebylo možno v řízení ve vztahu mezi žalobcem a 2) žalovanou pokračovat, z důvodu prohlášení konkursu na majetek 1) žalovaného. Jak je nepochybné z obsahu spisu, žalovaní nejsou v postavení nerozlučných společníků, když vzhledem k předmětu řízení není naplněn požadavek ustanovení §91 odst. 2 věty první o. s. ř., tj. v řízení nejde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně. Okolnost, že byl prohlášen konkurs na majetek jednoho ze žalovaných (dle žaloby solidárního spoludlužníka) není důvodem k přerušení řízení mezi žalobcem a ostatními žalovanými podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 13 Co 704/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 120/98).
Pokračoval-li odvolací soud v odvolacím řízení a rozhodl-li ve věci ve vztahu mezi žalobcem a 2) žalovanou, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout, a ze stejného důvodu pak neobstojí ani námitka dovolatele o „neexistenci“ souhlasu 1) žalovaného se zpětvzetím žaloby vůči 2) žalované.
Důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě není způsobilá založit ani námitka dovolatele o vyloučení soudkyně JUDr. B. C. z projednávání a rozhodování této věci.
Přestože pravomocné rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, nebrání dovolacímu soudu posoudit tuto otázku jinak (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92, uveřejněný pod č. 7/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v této věci se zmíněný obecný závěr neuplatní. Povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, totiž vylučuje možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, a tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, č. j. 20 Cdo 1056/99, uveřejněné pod č. 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O tento případ jde i v dané věci, když rozhodnutí odvolacího soudu, s výjimkou výroku o tom, že JUDr. B. C. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci, bylo pouze reakcí na dispozitivní úkony žalobce a tímto rozhodnutím nebyla prověřována správnost rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolateli se tak správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad uvedených v §237 o. s. ř., jakož ani jiných vad odvolacího řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, s výjimkou části směřující proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o námitce vyloučení, podle ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by 2) žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu