ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.792.2004.1
sp. zn. 32 Odo 792/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce: Česká republika – Ministerstvo financí, proti žalovaným 1. O. B., zastoupenému obecnou zmocněnkyní, 2. J. Z., zastoupené advokátem, 3. I. & S., spol. s r.o., zastoupené advokátem, 4. I. N., spol. s r.o., (vymazané z obchodního rejstříku ke dni 20. 12. 2003), a 5. M. R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 57/98, o dovoláních druhé žalované a pátého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2004 č. j. 29 Co 277/2003-407, ve znění opravného usnesení ze dne 9. května 2005 č. j. 29 Co 277/2003-454, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2004 č. j. 29 Co 277/2003-407, ve znění opravného usnesení ze dne 9. května 2005 č. j. 29 Co 277/2003-454, se ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrzen ve znění, že se určuje, že vlastníkem spoluvlastnického podílu jedné ideální poloviny všech nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. u Katastrálního úřadu P.-v. pro obec a katastrální území N., a to stavby č.p. N. – objekt bydlení, spolu s parcelou parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 934 m2, stavby - průmyslového objektu, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 2 497 m2, stavby č. p. N. – objekt bydlení, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 326 m2, stavby č. p. N. – průmyslový objekt, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 233 m2, parc. č. – ostatní plocha a těžba surovin o výměře 62 029 m2, parc. č. – zahrada o výměře 442 m2, je namísto druhé žalované J. Z. žalobce, a ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem V tak, že se žaloba na určení ideální poloviny spoluvlastnictví žalobce k nemovitostem uvedeným pod bodem II proti druhé žalované nezamítá, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání druhé žalované proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2004 č. j. 29 Co 277/2003-407, ve znění opravného usnesení ze dne 9. května 2005 č. j. 29 Co 277/2003-454, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, se odmítá.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání druhé žalované zamítá.
IV. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2004 č. j. 29 Co 277/2003-407, ve znění opravného usnesení ze dne 9. května 2005 č. j. 29 Co 277/2003-454, ve vztahu mezi žalobcem a pátým žalovaným ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrzen ve znění, že se určuje, že vlastníkem spoluvlastnického podílu jedné ideální poloviny všech nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. u Katastrálního úřadu P.-v. pro obec a katastrální území N., a to stavby č.p. N. – objekt bydlení, spolu s parcelou parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 934 m2, stavby - průmyslového objektu, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 2 497 m2, stavby č. p. N. – objekt bydlení, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 326 m2, stavby č. p. N. – průmyslový objekt, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 233 m2, parc. č. – ostatní plocha a těžba surovin o výměře 62 029 m2, parc. č. – zahrada o výměře 442 m2, je namísto druhé žalované J. Z.é žalobce, a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a pátým žalovaným, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 30. září 2002 č. j. 6 C 57/98-296 ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem VI ve vztahu mezi žalobcem a pátým žalovaným se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha – východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ v pořadí třetím rozsudkem ze dne 30. září 2002 č. j. 6 C 57/98-296 výrokem pod bodem I určil, že žalobce F. n. m. Č. r. je namísto druhé žalované vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny všech nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. vedeném Katastrálním úřadem P.- v. pro obec a katastrální území N., a to stavby čp. N. – objekt bydlení, spolu s parcelou parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 716 m2, parc. č. – louka o výměře 17 779 m2 a parc. č. – zahrada o výměře 1 877 m2, výrokem pod bodem II určil, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny všech nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu P. – v. pro obec a katastrální území N., a to stavby čp. N. – objekt bydlení, spolu s parcelou parc. č. st. zastavěná plocha o výměře 934 m2, stavby – průmyslový objekt, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 2 497 m2, stavby čp. N. – objekt bydlení, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 326 m2, stavby čp. N. – průmyslový objekt, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 233 m2, parc. č. – ostatní plocha těžba surovin o výměře 62 029 m2, parc. č. – zahrada o výměře 442 m2, výrokem pod bodem III zamítl návrh na určení, že pátý žalovaný je vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí uvedených ve výroku pod bodem II, výrokem pod bodem IV zamítl návrh žalobce na určení jeho spoluvlastnického podílu k nemovitostem uvedeným ve výroku pod bodem I proti prvému, třetí, čtvrté a pátému žalovanému, výrokem pod bodem V zamítl žalobu na určení ideální poloviny spoluvlastnictví žalobce k nemovitostem uvedeným ve výroku pod bodem II proti prvému, druhé, třetí a čtvrté žalované a výroky pod body VI a VII rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 6 C 309/95, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997 č. j. 27 Co 133/97-64, který nabyl právní moci 1. 8. 1997, bylo určeno, že dohoda o vydání a převodu majetku ve vlastnictví České republiky původně spravovaného a obhospodařovaného S. p. C. N. uzavřená 1. 10. 1992 mezi žalobcem jako vydávajícím a převádějícím a prvým žalovaným a druhou žalovanou jako nabyvateli je včetně dodatku z 2. 11. 1992 v části týkající se druhé žalované neplatná. Ještě předtím, než uvedený rozsudek nabyl právní moci, uzavřeli dne 29. 3. 1993 první žalovaný a druhá žalovaná jako prodávající s třetí žalovanou jako kupující kupní smlouvu, kterou prodali z předmětných nemovitostí ty, které jsou zapsané na listu vlastnictví č. vedeném K. ú. P. – v. pro obec a katastrální území N (dále jen LV č.). Třetí žalovaná pak tyto nemovitosti kupní smlouvou z 21. 10. 1994 prodala čtvrté žalované a ta je prodala kupní smlouvou z 28. 12. 1995 pátému žalovanému. V podílovém spoluvlastnictví prvého a druhé žalované tak zůstaly nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. vedeném K. ú. P. – v. pro obec a katastrální území N. (dále jen LV č. ).
Při zkoumání podmínek pro vydání rozhodnutí podle §80 c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyšel soud prvního stupně ze závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného v předchozím zrušovacím usnesení a dospěl k závěru, že ohledně vlastnictví jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví mezi žalobcem a druhou žalovanou, neboť vlastnické právo žalobce k tomuto majetku je vzhledem k tomu, že druhá žalovaná je dosud zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice, ohroženo její možnou dispozicí s tímto majetkem a bez rozhodnutí o určení vlastnického práva nelze dosáhnout změny zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí u příslušného katastrálního úřadu. Pokud byla výše zmíněná dohoda o vydání a převodu majetku uzavřená mezi žalobcem a prvým a druhou žalovanou shledána jako absolutně neplatná ve vztahu k druhé žalované, vyplývá z §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) povinnost účastníků smlouvy vydat si vzájemná plnění. V dané věci se proto žalobce oprávněně domáhal vrácení plnění právě žalobou na určení vlastnictví s následnou změnou zápisu na listu vlastnictví v katastru nemovitostí. Ve vztahu k ostatním žalovaným však tento závěr soud prvního stupně nepřijal, neboť prvý, třetí, čtvrtá a pátý žalovaní nejsou ve sporu pasivně legitimováni, protože žádný z nich není účasten na právu k ideální polovině nemovitostí zapsaných na LV č. a předmětný spor se jejich právní sféry nedotkne.
Ohledně nemovitostí zapsaných na LV č. musel soud prvního stupně vyřešit jako předběžnou otázku, zda došlo k uzavření platných smluv o převodu ideální poloviny těchto nemovitostí z druhé žalované na třetí žalovanou, z třetí žalované na čtvrtou žalovanou a ze čtvrté žalované na pátého žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud byla dohoda o vydání majetku v části týkající se druhé žalované posouzena v předchozím řízení jako neplatná od samého počátku, nemohla tato žalovaná smlouvou z 29. 3. 1993 platně převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na třetí žalovanou a tentýž závěr platí i pro dva následující převody, neboť nevlastník nemohl na jiného převádět právo, které sám neměl. I tyto smlouvy jsou proto absolutně neplatné podle §39 ObčZ pro rozpor s právními předpisy. Žalobce má proto právo na vydání plnění z neplatné smlouvy podle §451 ObčZ i pokud jde o ideální polovinu nemovitostí zapsaných na LV č. . Pokud je na tomto listu vlastnictví dosud zapsán pátý žalovaný, je zde ze stejných důvodů jako shora uvedených dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnictví, neboť bez tohoto rozhodnutí nelze dosáhnout změny zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí a bez tohoto rozhodnutí je vlastnické právo k předmětným nemovitostem nejisté.
Pokud návrh žalobce na určení vlastnictví ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. směřoval proti prvému, třetí, čtvrté a pátému žalovanému, shledal soud prvního stupně nedostatek pasivní legitimace, neboť nejsou účastni na právu k těmto nemovitostem a předmětný spor se proto jejich právní sféry nedotkne. Stejné důvody vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby na určení spoluvlastnického podílu žalobce k nemovitostem zapsaným na LV č. , pokud směřovala vůči prvému, druhé, třetí a čtvrté žalované.
Věcnou legitimaci žalobce, ani naléhavý právní zájem na určení, že pátý žalovaný je vlastníkem ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. , taktéž soud prvního stupně neshledal, když žalobce v této části není účasten právního vztahu či práva a jeho právní sféra není dotčena, neboť vlastnické právo pátého žalovaného v uvedeném rozsahu nikdo nezpochybňoval.
K odvolání žalobce, druhé, třetí, čtvrté žalované a pátého žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2004 č. j. 29 Co 277/2003-407, ve znění opravného usnesení ze dne 9. května 2005 č. j. 29 Co 277/2003-454, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, kterým bylo rozhodnuto o spoluvlastnickém podílu ve výši jedné ideální poloviny k nemovitostem zapsaným na LV č. , potvrdil, ve výroku pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto o spoluvlastnickém podílu ve výši jedné ideální poloviny k nemovitostem zapsaným na LV č. , potvrdil ve znění, že se určuje, že vlastníkem spoluvlastnického podílu jedné ideální poloviny všech nemovitostí zapsaných na LV č. u K. ú. P. – v. pro obec a katastrální území N., a to stavby čp. N. – objekt bydlení, spolu s parcelou parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 934 m2, stavby – průmyslový objekt, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 2 497 m2, stavby čp. N. – objekt bydlení, spolu s parc. č. – zastavěná plocha o výměře 326 m2, stavby čp. N. – průmyslový objekt, spolu s parc. č. st. – zastavěná plocha o výměře 233 m2, parc. č. – ostatní plocha a těžba surovin o výměře 62 029 m2, parc. č. – zahrada o výměře 442 m2 je namísto druhé žalované žalobce, ve výroku pod bodem III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, výroky pod body IV a V změnil tak, že žaloba se v této části nezamítá, zastavil řízení proti čtvrté žalované, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle závěru odvolacího soudu akceptoval soud prvního stupně ve svých výrocích pod body I, II a III závěr odvolacího soudu, který vyslovil ve svém předchozím zrušovacím usnesení, a to, že žalobce je k vedení tohoto sporu věcně aktivně legitimován, když vlastnictví ke spornému majetku na něj bylo ke dni 1. 10. 1992 převedeno rozhodnutím ministra průmyslu České republiky ze dne 17. 9. 1992 č. 708/1992 vydaným v souladu s §10 odst. 2 a §11 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách přechodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“). Ve stejném zrušovacím rozhodnutí vyslovil odvolací soud závěr taktéž akceptovaný soudem prvního stupně, že naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví k ideálnímu spoluvlastnickému podílu sporných nemovitostí je v dané věci dán, neboť bez existence soudního rozhodnutí nelze dosáhnout změny zápisu vlastnictví v příslušném katastru nemovitostí. Nesprávným shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že věcně pasivně legitimovaná k určení vlastnictví k ideálnímu spoluvlastnickému podílu ke sporným nemovitostem je zčásti pouze druhá žalovaná a zčásti pouze pátý žalovaný. Při rozhodování o žalobním návrhu jako celku musel totiž soud prvního stupně jako předběžnou otázku řešit otázku platnosti tří smluv o převodu sporných nemovitostí ze dnů 29. 3. 1993, 21. 10. 1994 a 28. 12. 1995, a to v části týkající se druhé žalované. Tyto smlouvy jsou i podle závěru odvolacího soudu absolutně neplatné v části týkající se druhé žalované, a to podle §39 ObčZ pro rozpor se zákonem, neboť jestliže byla pravomocně vyslovena absolutní neplatnost dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. 10. 1992 v části týkající se druhé žalované, nestala se nikdy tato žalovaná vlastníkem jí připisovaného spoluvlastnického podílu k vydávaným a převáděným nemovitostem, a proto jej ani nemohla dál platně převádět na další subjekty. Neplatnost smlouvy způsobená tím, že smlouva se svým obsahem nebo účelem příčí právnímu předpisu, je objektivní skutečností a taková smlouva nevyvolá následky chtěné účastníky, bez ohledu na to, kdo z účastníků neplatnost způsobil a zda ji některý z účastníků uzavřel v dobré víře. Převádějící proto zůstává vlastníkem a může kdykoliv žádat soud, aby jeho vlastnictví určil, prokáže-li naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Na tom nic nemění skutečnost, že to byl sám převodce, kdo způsobil neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí. Ani skutečnost, že smlouva byla zapsána katastrálním úřadem v řízení o povolení vkladu vlastnického práva, nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení sám posoudil neplatnost smlouvy ve smyslu §39 ObčZ.
Z uvedeného je proto podle odvolacího soudu zřejmé, že účastníky řízení byly všechny subjekty, které se uzavření přezkoumávaných smluv účastnily, tedy prvý, druhá, třetí, čtvrtá a pátý žalovaní. Zamítavým výrokem o návrhu na určení neplatnosti těchto smluv řízení proti účastníkům těchto smluv neskončilo, platnost těchto smluv nebyla nadále posuzována jako samostatná část žalobního návrhu, nýbrž jako předběžná otázka při rozhodování o druhé části žalobního návrhu. Z toho důvodu shledal odvolací soud nesprávnými výroky rozsudku soudu prvního stupně pod bodem IV, kterým byla žaloba na určení vlastnictví k jedné ideální polovině nemovitostí zapsaných na LV č. proti prvému, třetí, čtvrté a pátému žalovanému zamítnuta, stejně jako pod bodem V, kterým byla žaloba na určení vlastnictví k jedné ideální polovině nemovitostí zapsaných na LV č. zamítnuta vůči prvému, druhé, třetí a čtvrté žalované. Podle závěru odvolacího soudu tím sice soud prvního stupně zcela vyčerpal předmět řízení vůči všem účastníkům řízení, v rozporu s logikou věci však tak rozhodl znovu o tomtéž žalobním nároku. Nesprávné výroky pod body IV a V proto neměl rozsudek soudu prvního stupně vůbec obsahovat. Zrušit je však odvolací soud nemohl proto, že po zrušení rozhodnutí musí vždy následovat rozhodnutí nové. Za situace, kdy napadené rozhodnutí ve výrocích pod body IV a V rozsudku nemělo být vůbec vydáno, bylo možno je odstranit toliko tzv. negativním měnícím rozhodnutím. Neznamená to, že by snad mělo být v tomto rozsahu v řízení o žalobě pokračováno, ale to, že o žalobě v tomto rozsahu již bylo rozhodnuto výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body I, II a III, a proto nebylo možno ve stejném rozsahu žalobu současně zamítnout.
Odvolací soud nepřijal odvolací argumentaci pátého žalovaného, který poukazoval na §446 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) umožňující nabytí vlastnictví od nevlastníka s tím, že v případě smlouvy uzavřené dne 29. 3. 1993 se jedná o smlouvu o prodeji podniku uzavřenou podle §476 a násl. ObchZ. Odvolací soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. 32 Cdo 1201/98 konstatoval, že pokud jde o otázku dobré víry ve vztahu k §446 ObchZ, není převod nemovitých věcí od nevlastníka pojmově možný, protože toto ustanovení se týká pouze movitých věcí a nikoliv nemovitostí, neboť smluvní nabytí vlastnictví nemovitostí je zásadně spjato s vkladem do veřejných knih (dnes do katastru nemovitostí).
Ohledně zastavení řízení vůči čtvrté žalované vyšel odvolací soud ze zjištění, že tato žalovaná byla ke dni 20. 12. 2003 vymazána z obchodního rejstříku poté, co byl konkurs prohlášený na její majetek pro nedostatek majetku zrušen. Jelikož čtvrtá žalovaná zanikla bez právního nástupce, nebylo možno vůči ní pokračovat v řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výrokům, kterými byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body I a II, výroku, kterým byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem V, a výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, podala druhá žalovaná dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř/. Dovolatelka především zdůraznila, že dohodu o vydání předmětného majetku jí a prvému žalovanému uzavřel žalobce na základě privatizačního projektu schváleného vládou, který je stále platný a nebyl dosud zrušen. Současnou situaci nezavinila ona, nýbrž vláda schválením předmětného privatizačního projektu a žalobce tím, že majetek vydal a neměl vůči privatizačnímu projektu žádné námitky. Ani v době převodu jí nebylo o důvodech neplatnosti nic známo, a proto v dobré víře prodala podle obchodního zákoníku svůj podíl třetí žalované, která při prodeji nepochybně také jednala v dobré víře. V tomto případě šlo o prodej podniku podle obchodního zákoníku. Šlo nejen o prodej majetku nemovitého, ale též movitého, ohledně kterého je otázka dobré víry ve vztahu k §446 ObchZ důležitá. Tímto prodejem s ohledem na judikaturu se věci movité staly vlastnictvím třetí žalované. Přesto byl předmět sporu oceněn částkou 5 100 000 Kč a k hodnotě věcí movitých nebylo přihlédnuto, ač jejich hodnota tvoří cca 40 % ceny a od samého počátku je řízení vedeno určovací žalobou o vlastnictví k nemovitosti a nikoliv celého podniku. Druhá žalovaná se domnívá, že v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 309/95 došlo soudem fakticky k přezkoumání privatizačního projektu, což není přípustné. Také zpochybnila aktivní legitimaci žalobce, který byl zřízen v roce 1991 za účelem technické realizace jednotlivých privatizačních rozhodnutí vydaných Ministerstvem financí (dříve Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci) či usnesením vlády České republiky a byl v podstatě pouze zmocněn podle privatizačního projektu uzavřít s prvním a druhou žalovanou smlouvu o vydání majetku. Oprávněným vlastníkem by měl být český stát zastoupený Ministerstvem financí. Pokud se týká výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II v upřesněném znění, dovolatelka uvedla, že v době rozhodování odvolacího soudu nebyla vlastníkem poloviny popsaných nemovitostí a jako taková nebyla ani zapsána v katastru nemovitostí. Posledním vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí je pátý žalovaný. Nebyl tudíž dán naléhavý právní zájem na vydání tohoto výroku, neboť v souvislosti s dovolatelkou by nemohl být proveden zápis do katastru nemovitostí. K napadenému výroku o nákladech řízení poukázala druhá žalovaná na to, že ve smyslu §143 o. s. ř. nezavdala svým chováním příčinu k podání žaloby, neboť nepochybovala o správnosti rozhodnutí vlády, kterým schválila předmětný privatizační projekt. Není proto důvod, aby hradila žalobci náklady řízení, jejichž vynaložení podle jejího názoru zavinil sám žalobce. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním také pátý žalovaný, a to ve výrocích, „jimiž bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u K. ú. P.-v. na listu vlastnictví č. je namísto pátého žalovaného žalobce, a to v rozsahu vlastnictví poloviny předmětných nemovitostí“. Přípustnost dovolání dovodil z §237 odst. 1 a) a c) o. s. ř. a uvedl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], když napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho názoru zásadní právní význam, neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Dovolatel shledává pochybení odvolacího soudu především v aplikaci §159 odst. 2 o. s. ř., a to ve vztahu k rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 6 C 309/1995, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. 27 Co 133/1997, pokud vyšel ze závěru, že toto rozhodnutí je závazné pro všechny účastníky řízení, tedy i pro pátého žalovaného. Je totiž evidentní, že pátý žalovaný neměl možnost se tohoto řízení (sp. zn. 6 C 309/1995) účastnit a hájit svá práva vlastníka, který své vlastnictví nabyl v dobré víře, zaplatil kupní cenu a přesto je mu již šest let bráněno v užívání předmětné nemovitosti. Dovolatel je toho názoru, že uvedený rozsudek pro něj nemůže být s přihlédnutím k §152 odst. 2 (zřejmě míněn §159 odst. 2) o. s. ř. závazný, když z dikce uvedeného ustanovení vyplývá, že obsah rozsudku je závazný pouze pro účastníky řízení, nikoliv pro další osoby. Další námitka se týká závěru odvolacího soudu, že otázku dobré víry při nabývání věcí od nevlastníka podle §446 ObchZ lze vztáhnout jen ke zboží, nikoliv k nemovitostem, z hlediska vazby nabývání vlastnictví nemovitostí na vklad do veřejných knih. Dovolatel je přesvědčen, že tam, kde byla intabulace provedena, je ve svém komplexu zcela naplněno ustanovení §446 ObchZ, neboť opačný výklad by činil znění tohoto ustanovení ve vztahu ke smlouvám o prodeji podniku nadbytečným. Třetí námitka dovolatele se týká nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobcem. Podle §10 odst. 2 a §11 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném ke dni 1. 10. 1992, se žalobce mohl stát vlastníkem až uzavřením dohody o vydání a převodu majetku. Je-li tato dohoda absolutně neplatná, nemůže být žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí pro nedostatek nabývacího titulu. Ve své poslední námitce vyjadřuje dovolatel svůj názor na oddělitelnost dohody o vydání majetku v rámci restitučního nároku od zbývajících částí smlouvy, neboť taková dohoda představuje pouze zvláštní způsob zaplacení kupní ceny v rámci privatizace. Kupní cena je totiž v rámci privatizace jednoznačně vyjádřena a pouhá neplatnost způsobu jejího zaplacení sama o sobě nemůže způsobit neplatnost převodu majetku. Stejně jako druhá žalovaná, namítá i pátý žalovaný, že postupem soudu došlo v dané věci k přezkoumání privatizačního projektu, což je v rozporu s konstantní judikaturou. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ve vztahu k pátému žalovanému, a v souvisejících výrocích a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání pátého žalovaného vyjádřil svůj nesouhlas s názorem dovolatele ohledně závaznosti rozsudku vydaného v řízení vedeném před Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 6 C 309/1995 a o nesprávné aplikaci §159 odst. 2 o. s. ř. Poukázal na to, že i Ústavní soud ČR se ve svém usnesení ze dne 9. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 350/97 vydaným z podnětu druhé žalované „ztotožnil s právními názory, které … zaujaly obecné soudy“. K výkladu §446 ObchZ se žalobce shodl se závěrem odvolacího soudu, že vlastnické právo je podle tohoto ustanovení možno nabýt od nevlastníka pouze u věcí movitých, majících charakter zboží; odkázal v této souvislosti na §409 odst. 1 ObchZ vymezující zboží, které je předmětem kupní smlouvy, jako movitou věc. Ke zpochybnění svého postavení nabyvatele vlastnictví k privatizovanému majetku poukázal na §5 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, podle kterých na žalobce, který byl zřízen zákonem jako samostatná právnická osoba, přechází majetek zrušeného podniku nebo vyňatá část majetku podniku podle rozhodnutí o privatizaci, a to dnem zrušení podniku bez likvidace nebo vynětí tohoto majetku. Přechodem majetku se zde nepochybně rozumí nabytí vlastnictví k tomuto majetku žalobcem za splnění podmínek vyplývajících z §1, 5, 10 a 11 uvedeného zákona. Tak tomu bylo podle názoru žalobce i v dané věci, kdy rozhodnutím ministra průmyslu č. 708/1992 byla převedena část privatizovaného majetku na žalobce, který spolu s touto částí privatizovaného majetku převzal i práva, závazky a pohledávky z hospodářskoprávních, občanskoprávních, pracovněprávních a jiných právních vztahů, která se k tomuto převáděnému majetku vztahují. Pokud tedy žalobce uzavíral s prvým a druhou žalovanou dohodu o vydání a převodu majetku, pak tuto dohodu uzavíral jako vlastník, který byl poté oprávněn domáhat se u soudu ochrany svého spoluvlastnického práva. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání pátého žalovaného.
Prvý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání pátého žalovaného odkázal na právní argumentaci žalobce, s níž se ztotožňuje, a navrhl zamítnutí jeho dovolání.
Po podání dovolání byl žalobce F. n. m. Č r. ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky a působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky (zákon o zrušení Fondu národního majetku), který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2006, zrušen. Podle §1 odst. 2 tohoto zákona veškerý majetek F. n. m. přechází dnem zrušení F. n. m. na stát. Dnem zrušení F. n. m. vstupuje stát do všech práv a povinností F. n. m. z právních vztahů, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů, jejichž účastníkem byl F. n. m. Podle §2 uvedeného zákona přechází působnost F. n. m. na Ministerstvo financí. Ministerstvu přísluší hospodaření s majetkem, který na stát přešel podle §1 odst. 2. V právních vztazích, do nichž vstoupil stát podle §1 odst. 2, jedná jménem státu Ministerstvo financí.
Jelikož v průběhu dovolacího řízení ztratil žalobce způsobilost být účastníkem řízení, přičemž jeho procesní nástupkyní se stala Česká republika – Ministerstvo financí, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. usnesením ze dne 18. října 2006 č. j. 32 Odo 792/2004-475 rozhodl, že v řízení bude jako s žalobcem pokračováno s Českou republikou – Ministerstvem financí, která se k datu účinnosti zákona č. 178/2005 Sb. (tj. ke dni 1. ledna 2006) stala jeho univerzální právní nástupkyní.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas oprávněnými osobami a že jsou podle §237 odst. l písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustná, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a po přezkoumání věci podle ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání druhé žalované je pouze zčásti důvodné; dovolání pátého žalovaného je důvodné v plném rozsahu.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelé netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uplatněného druhou žalovanou, kterým je podle §242 odst.1 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání. Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud nepochybil při posouzení dovolatelkou namítaného nedostatku aktivní legitimace původního žalobce. Původní žalobce uzavíral dohodu o vydání a převodu majetku jako vlastník převáděného majetku, neboť na něj vlastnictví k tomuto majetku přešlo podle §10 odst. 2 a §11 zákona č. 92/1991 Sb. rozhodnutím ministra průmyslu ze dne 17. 9. 1992 č. 708/1992. Žalobce je proto oprávněn domáhat se určení svého vlastnictví k předmětným nemovitostem.
K námitce dovolatelky, že dohodu o vydání předmětného majetku jí a prvému žalovanému uzavřel žalobce na základě privatizačního projektu schváleného vládou, který je dosud platný a nebyl dosud zrušen, přičemž současnou situaci nezavinila dovolatelka, nýbrž vláda schválením předmětného privatizačního projektu a žalobce tím, že majetek vydal a neměl vůči němu žádné námitky, Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud ve vztahu k druhé žalované správně aplikoval ustanovení §135 odst. 2 a §159 odst. 2 (po novele provedené zákonem č. 151/2002 Sb. §159a odst. 1, 4 a 5) o. s. ř. a ve vztahu k druhé žalované vyšel z vázanosti rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 6 C 309/95 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997 č. j. 27 Co 133/97-64), v němž bylo určeno, že dohoda o vydání a převodu majetku uzavřená dne 1. 10. 1992 mezi F. n. m. Č. jako vydávajícím a převádějícím a J. Z. a O. B. jako nabyvateli ohledně majetku ve vlastnictví České republiky původně spravovaného a obhospodařovaného státním podnikem Cihelna N. je neplatná včetně dodatku ze dne 2. 11. 1992 v části týkající se druhé žalované.
Dovolání druhé žalované je však opodstatněné v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem V tak, že se žaloba na určení ideální poloviny spoluvlastnictví žalobce k nemovitostem uvedeným pod bodem II proti druhé žalované nezamítá. a tudíž i proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II v upřesněném znění ve vztahu k druhé žalované. Pasivně legitimován ve sporu o určení vlastnictví k nemovitosti je ten, kdo je zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Pokud se týká nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II, je touto osobou pátý žalovaný, nikoliv též druhá žalovaná. Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je totiž svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobami, v jejichž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
Za této situace se již nebylo třeba zabývat dalšími námitkami druhé žalované, jež směřují proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II v upřesněném znění.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem V tak, že se žaloba na určení ideální poloviny spoluvlastnictví žalobce k nemovitostem uvedeným pod bodem II proti druhé žalované nezamítá, ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II v upřesněném znění ve vztahu k druhé žalované, a v závislých výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se přitom nezabýval námitkami druhé žalované směřujícími proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení totiž není přípustné (tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu). Dovolání druhé žalované bylo proto v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Rozsudek odvolacího soudu byl však v tomto rozsahu zrušen podle ustanovení §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť pokud byl rozsudek odvolacího soudu vůči druhé žalované alespoň částečně zrušen, musel být zrušen i výrok tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, neboť jde závislý výrok. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání druhé žalované podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Poté přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání pátého žalovaného.
Taktéž pátý žalovaný namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a Nejvyšší soud vázán tímto dovolacím důvodem i jeho obsahovým vymezením přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska námitek, které dovolatel vznesl. Pátý žalovaný vyjádřil ve svém dovolání především nesouhlas se závěry, které odvolací soud dovodil z rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 6 C 309/1995, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. 27 Co 133/1997, jímž bylo určeno, že předmětná dohoda o vydání a převodu majetku je v části týkající se druhé žalované neplatná. Pátý žalovaný je přesvědčen, že tento rozsudek nemá vůči němu závaznost.
Podle §159 odst. 2 o. s. ř. účinného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně platilo, že výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého. Podle nyní (a v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) platného ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. To znamená, že není-li rozsudek subjektivně závazný pro každého, nevztahují se jeho právní účinky na osoby, které nebyly účastníky řízení. Pro soud může být proto takové rozhodnutí závazné jen tehdy, pokud jako předběžnou otázku posuzuje právní vztahy pravomocným rozhodnutím již mezi účastníky řízení vyřešené. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může proto uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo rozhodnuto v jiném řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001 sp. zn. 22 Cdo 311/2001, publikovaný pod číslem SR 8/2001 v časopise Soudní rozhledy, číslo sešitu 8/2001). Dovolateli je tedy nutno ve světle tohoto rozhodnutí přisvědčit, že mu musí být v soudním řízení poskytnuta možnost podílet se zákonem stanoveným způsobem na dokazování, tzn. důkazy navrhovat, být přítomen provedení důkazů, včetně práva klást svědkům a účastníkům otázky a k navrhovaným i již provedeným důkazům se vyjadřovat. Pokud tedy odvolací soud dospěl k jinému závěru, je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl pátým žalovaným uplatněn důvodně.
Ostatní námitky pátého žalovaného jsou neopodstatněné. Pokud dovolatel poukazoval na §446 ObchZ a dovozoval, že na základě tohoto ustanovení lze nabýt vlastnictví od nevlastníka i k věcem nemovitým, je tento jeho názor nesprávný. Na tom nic nemění ani okolnost, že nevlastník je zapsán v příslušném katastru nemovitostí jako vlastník. Zmíněné ustanovení se vztahuje výlučně na věci movité, což vyplývá z úpravy kupní smlouvy v obchodním zákoníku - z §409 odst. 1 ObchZ, podle níž se kupní smlouvou zavazuje prodávající dodat kupujícímu movitou věc (zboží). Tento závěr konečně Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. 32 Cdo 1201/98 a na svém závěru nemá co měnit.
Taktéž další názor pátého žalovaného, že s ohledem na absolutní neplatnost dohody o vydání a převodu věcí nemůže být žalobce vlastníkem, je mylný. Podle §11 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném k datu uzavření dohody o vydání a převodu majetku, přechází privatizovaný majetek dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části podniku na příslušný fond národního majetku zřízený tímto zákonem, aniž by tento přechod byl nějak dotčen způsobem privatizace. Jak již bylo shora uvedeno, žalobce uzavíral dohodu o vydání a převodu majetku jako vlastník převáděného majetku, neboť na něj vlastnictví k tomuto majetku přešlo podle §10 odst. 2 a §11 zákona č. 92/1991 Sb. rozhodnutím ministra průmyslu ze dne 17. 9. 1992 č. 708/1992.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II v upřesněném znění ve vztahu mezi žalobcem a pátým žalovaným, a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a pátým žalovaným, podle §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl v tomto rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i dotčenou část rozsudku soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou a pátým žalovaným včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. února 2007
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu