ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1057.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1057/2017-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně AKTIV PRO, s. r. o. se sídlem v Považské Bystrici, M. R. Štefánika 157/45, Slovenská republika (identifikační číslo osoby 368 08 547), zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovaným 1) M. H. a 2) M. H. , zastoupeným Mgr. Pavlem Kropáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, o zaplacení 591.706 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 245/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 22 Co 331/2016-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.079 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Kropáčka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 5 C 245/2014-112, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni 591.706 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 18. 3. 2014 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 22 Co 331/2016-143, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení (co do jejich vyčíslení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Podrobně se vyjádřili ke všem dovolacím námitkám a zcela se ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a o. s. ř. žalobkyně zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě (za prodlení s dokončením díla) obsažené v čl. XII. smlouvy o dílo z 30. 7. 2012 je platné. Prosazuje, že toto ujednání nemůže být platné, neboť je vázáno na vydání kolaudačního souhlasu, tj. na splnění povinnosti, kterou nemohla ovlivnit (vydání kolaudačního souhlasu závisí na uvážení správního orgánu). Má za to, že odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 128/2006.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že si účastníci v čl. XII. odst. 1 smlouvy o dílo sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení žalobkyně s řádným a včasným ukončením díla ve výši 0,5 % z celkové ceny díla za každý den prodlení do data skutečného ukončení díla; tato smluvní pokuta nesměla přesáhnout 25 % ceny díla. Podle čl. IX. smlouvy měl být závazek žalobkyně (zhotovitele) provést dílo splněn jeho řádným ukončením. Dílo se považuje za řádně ukončené, bylo-li provedeno bez vad bránících řádnému užívání, řádně zkolaudováno (rozumí se předložení pravomocného kolaudačního souhlasu) a předáno objednatelům - žalovaným (odst. 1). Žalobkyně se zavázala vyzvat žalované písemně nejméně 10 pracovních dnů předem k předání a převzetí díla v místě stavby (odst. 2). Přejímací řízení mělo být ukončeno v den podpisu protokolu o předání a převzetí díla žalovanými (odst. 3). Odvolací soud zjistil, že účastníci se platně dohodli na posunutí termínu ukončení díla na 7. 6. 2013. Žalobkyně žalované nevyzvala k protokolárnímu předání a převzetí díla; k němu nikdy nedošlo. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaní dílo fakticky převzali u kolaudační prohlídky 4. 7. 2013. Kolaudační souhlas s užíváním stavby byl vydán 10. 7. 2013.
Odvolací soud na základě uvedených zjištění dovodil, že žalobkyně byla v prodlení 32 dní (od 8. 6. 2013 do 9. 7. 2013). Ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. XII. odst. 1 smlouvy o dílo posoudil jako platné. Neztotožnil se s názorem žalobkyně, že k „dokončení“ díla mohlo dojít již před vydáním kolaudačního souhlasu s užíváním stavby; zajištění kolaudačního souhlasu bylo jednou z podmínek dokončení díla. Akcentoval, že kolaudační souhlas není vydáván ve stavebním řízení a z formálního hlediska představuje opatření vydané podle čtvrté části správního řádu. Není-li kolaudační souhlas rozhodnutím v právním smyslu (a není-li proti němu přípustné odvolání), mohla se žalobkyně platně zavázat k jeho zajištění. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 128/2006, kterého se žalobkyně dovolala na podporu své argumentace, nezpochybnil, upozornil pouze na skutkovou odlišnost porovnávaných věcí.
V rozsudku ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 128/2006, Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy se kupující smluvně zavázal zrekonstruovat nemovitosti, které mu prodávalo město, tak, aby mohly v budoucnu opět sloužit občanům; tento záměr byl v kupní smlouvě uveden a měl vliv na sjednanou kupní cenu. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta pro případ, že do konce pátého roku ode dne vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí nebude vydáno rozhodnutí o kolaudaci rekonstruované stavby. Smluvní pokuta byla sjednána ve výši rozdílu tržní kupní ceny a sjednané kupní ceny. Nejvyšší soud přisvědčil odvolacímu soudu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro neurčitost, neboť z něho nevyplývá dostatečně určitě, která smluvní povinnost kupujícího je pokutou skutečně zajišťována (resp. smluvní pokuta měla zajišťovat něco, k čemu se kupující nezavázal), a tento nedostatek nelze nahradit výkladem. Obiter dictum uvedl, že vydání kolaudačního rozhodnutí je sice podmíněno vůlí a aktivním jednáním vlastníka stavby (v dané věci žalované /kupujícího/) a logicky vzato předpokládá provedení a dokončení rekonstrukce stavby, avšak kolaudační rozhodnutí jako takové je správním aktem správního orgánu a jeho vydání nelze ztotožňovat, příp. zaměňovat se závazkem provést rekonstrukci domu. Nelze totiž vyloučit situaci, že rekonstrukce bude provedena, avšak kolaudační rozhodnutí nebude vydáno.
Odvolací soud nepochybil, poukázal-li na skutkovou odlišnost žalobkyní konfrontovaných případů. Zatímco v případě projednávaném pod sp. zn. 33 Odo 128/2006 zajišťovala smluvní pokuta splnění něčeho, k čemu se smluvní strana ve skutečnosti nezavázala, v nyní projednávané věci se ze smlouvy o dílo podává, že se žalobkyně zavázala dílo „ řádně ukončit “ (článek IX. smlouvy o dílo pak přesně vymezuje tento pojem) a nesplnění takového závazku je podle článku XII. odst. 1 smlouvy o dílo zajištěno smluvní pokutou. Ani závěr dovozený ve věci sp. zn. 33 Odo 128/2006 obiter dictum nelze pro nyní projednávanou věc použít. Kolaudační souhlas je opatřením, které je správní orgán povinen vydat, jsou-li splněny požadované náležitosti (viz §122 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů); nejde o rozhodnutí, kterému by předcházelo stavební řízení, jak je tomu u stavebního povolení. Vydání kolaudačního souhlasu nespočívá na uvážení správního orgánu, které by bylo zcela mimo sféru ovlivnění žadatele. Naplňuje-li kolaudovaná stavba požadavky §122 odst. 3 stavebního zákona, správní orgán vydá kolaudační souhlas v k tomu určené lhůtě (do 15 dnů ode dne provedení závěrečné kontrolní prohlídky). K náležitostem pro vydání kolaudačního souhlasu (mimo jiné) patří, aby stavba byla schopná samostatného užívání a byla provedena v souladu s povolením stavby a dokumentací, nebo ověřenou projektovou dokumentací; obojí záviselo na žalobkyni a korespondovalo požadavku, aby dílo nevykazovalo vady, jež by bránily jeho řádnému užívání. Ze shora uvedeného vyplývá, že nelze přisvědčit žalobkyni, že se nemohla platně zavázat k zajištění kolaudačního souhlasu nebo že jeho vydání nemohla ovlivnit, případně že bylo vázáno na neurčitý okamžik v budoucnosti. Na tom nic nezmění ani skutečnost, že obstarání kolaudačního souhlasu vyžadovalo součinnost žalovaných, resp. že ze zákona je žadatelem o vydání kolaudačního souhlasu stavebník (zde žalovaní). Ustanovení §122 stavebního zákona není absolutní v tom směru, že by za stavebníka nemohla obstarávat vyřízení kolaudačního souhlasu (nebo stavebního povolení) jiná osoba (zde žalobkyně).
Nad rámec řečeného dovolací soud považuje za vhodné připomenout, že soukromoprávní vztahy jsou ovládány zásadou pacta sunt servanda. Žalobkyně se smluvně zavázala dílo řádně dokončit a účastníci si ve smlouvě přesně vymezili obsah termínu dokončení („ukončení“) díla (provedení díla bez vad bránících řádnému užívání, jeho zkolaudování - rozumí se předložení pravomocného kolaudačního souhlasu – a protokolární předání žalovaným). Nelze přehlédnout, že ačkoliv došlo k faktickému předání díla žalovaným, žalobkyně některé povinnosti vyplývající jí z článku IX. smlouvy o dílo nesplnila vůbec a některé nesplnila včas.
Nezbývá než uzavřít, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 128/2006, na uvedenou věc nedopadají a odvolací soud se od nich tudíž svým rozhodnutím nemohl odchýlit. Závěr týkající se možnosti stavitele zavázat se k obstarání (zajištění) kolaudačního souhlasu neshledal dovolací soud nesprávným ani excesivním.
Ačkoliv žalobkyně i v případě dalších dovolacích námitek avizovala uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., žádnou další námitkou tento dovolací důvod nevystihla.
Otázku, zda „je platné ujednání o smluvní pokutě, k jejíž úhradě měl být zhotovitel povinen v případě prodlení s dokončením díla do doby skutečného ukončení díla, které nebylo ve smlouvě o dílo nijak definováno“ , žalobkyně zakládá na vlastní skutkové verzi, že si účastníci nesjednali, v jakém okamžiku a za jakých podmínek budou dílo považovat za dokončené. Bez ohledu na to, že odvolací soud vycházel z definice ukončení díla podle článku IX. odst. 1 smlouvy o dílo (kterou žalobkyně zjevně přehlédla), je na místě připomenout, že uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Argumentuje-li žalobkyně v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci (tj. z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro neurčitost (protože z něj jednoznačně nevyplývá, splnění jaké konkrétní povinnosti zajišťuje). Skutkového charakteru jsou rovněž výtky, že odvolací soud nevzal v úvahu, že dílo dokončila již k 4. 6. 2013, že nezohlednil, že k protokolárnímu předání díla mělo dojít až po dokončení přístřešku, který nebyl součástí původního díla, a že jí žalovaní neposkytovali dostatečnou součinnost pro realizaci díla. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. To, že žalobkyně odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýká vadnost skutkových zjištění, lze ostatně dovodit již ze samotné formulace dovolacích námitek, jimiž odvolacímu soudu vytýká „extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu a provedeným dokazováním“ , příp. že „nezohlednil skutkové závěry, které mají zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé“ . V tomto směru neobstojí odkaz na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008, neboť je žalobkyně vztahuje k vlastní skutkové verzi věci a nikoliv ke skutkovému stavu (a na jeho základě učiněným právním závěrům) zjištěnému odvolacím soudem.
Možnosti „přezkumu nevypořádaných skutkových námitek“ se žalobkyně domáhala rovněž s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, v němž Ústavní soud zaujal stanovisko, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Pouhý odkaz na citovaný právní názor Ústavního soudu však nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), neboť ve vztahu ke kritériím přípustnosti podle §237 o. s. ř. nemá žádnou vypovídací hodnotu; vztahuje se pouze k úvaze, jaké dovolací námitky jsou podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Uvedené se žalobkyni nepodařilo napravit ani odkazem na rozsudek ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, v němž Nejvyšší soud klasifikoval námitky, že odvolací soud důsledně neodlišil odborné (tj. skutkové) závěry, jež příslušely znalci, a právní závěry, jež příslušely soudu, a mechanicky převzal závěr znalce, který neměl skutkovou, nýbrž právní povahu, a že určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, jako námitky nesprávného právního posouzení. Tyto závěry na nyní posuzovanou věc zjevně nedopadají a žalobkyně jimi argumentuje ve snaze domoci se doplnění skutkových zjištění o ta, která sama považovala za relevantní (že dílo dokončila již 4. 6. 2013). Odvolací soud nepřevzal žádný závěr znalce, který by měl právní povahu (a již vůbec ne ohledně dokončení díla) a jeho zjištění o okamžiku dokončení díla neodviselo od hodnocení více (protichůdných) důkazů.
Namítá-li žalobkyně v dovolání nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí (tj. má-li výhrady k jeho kvalitě), přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Irelevantní jsou proto odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, neboť se vyjadřují k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k námitce, která není v případě nepřípustného dovolání přípustným dovolacím důvodem.
Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům v dovolání neuplatnila.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 5. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu