ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.1198.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1198/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. K. , zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalovaným 1) Ing. Z. Č. a 2) J. Č. , zastoupeným Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 433/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009, č.j. 15 Co 254/2009-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.320,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Erika Zemana, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku, jímž městský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 3. 3. 2009, č.j. 13 C 433/2008-28, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 2.000.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Takovými jsou námitky dovolatele, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že jej podle ustanovení §118a o.s.ř. nepoučil a nevyzval k doplnění tvrzení týkajícího se nedostatku zavinění při porušení smluvní povinnosti, případně – shledal-li otázku zavinění na rozdíl od soudu prvního stupně za významnou – jeho rozhodnutí nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, a dále výhrada, že mu nebylo doručeno vyjádření žalovaných k odvolání.
Námitkou, že ze smlouvy o budoucí (kupní) smlouvě není zřejmé, na porušení které povinnosti se „smluvní pokuta (a tudíž i zavinění)“ vztahuje, dovolatel zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, že smluvní pokutou byla zajištěna „povinnost žalobce složit kupní cenu ve stanovené lhůtě do notářské úschovy a současně následná povinnost smluvních stran uzavřít ve stanovené lhůtě kupní smlouvu.“ Tato námitka vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, jehož užití je však v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vyloučeno. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zpochybnit, pro dovolací soud je závazný (srov. §241a odst. 3, §237 odst. 3 o.s.ř.). Proto i právní závěr, který dovolatel na své skutkové námitce založil (neplatnost smlouvy pro neurčitost), je pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenný.
Uvedené platí obdobně, zpochybňuje-li žalobce skutkové zjištění odvolacího soudu, podle něhož účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednali, že závazek uzavřít kupní smlouvu zaniká marným uplynutím lhůty pro její uzavření z důvodu neuhrazení zbytku kupní ceny. Dovolatel oproti tomu přichází s vlastní verzí skutku, prosazuje-li, že závazek uzavřít realizační smlouvu zaniká po započtení smluvní pokuty s nárokem na vrácení zálohy na kupní cenu, k němuž mohlo dojít nejdříve 26. 11. 2008, kdy byl žalobci doručen odpor žalovaných proti platebnímu rozkazu; v mezidobí se však účastníci dohodli na jiném „obchodním řešení,“ jež spočívalo v tom, že žalovaní uzavřeli novou smlouvu o budoucí smlouvě se společností Rezidence Zátiší v Podbabě, s. r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl žalobce, čímž dali najevo, že již nechtějí být zavázáni původní smlouvou. Na těchto skutkových tvrzeních pak dovolatel vystavěl právní závěr, že závazek uzavřít kupní smlouvu zanikl podle ustanovení §50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), s tím, že změna okolností spočívala v dohodě o jiném „obchodním řešení.“ I tento závěr založený na předpokladu jiného (správně zjištěného) skutkového stavu je v intencích výše uvedeného výkladu pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenný. V této souvislosti ostatně Nejvyšší soud připomíná, že již v rozsudku ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 343/2005, dovodil, že změna okolností ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. může způsobit zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě pouze v případě, že k ní došlo od uzavření smlouvy o budoucí smlouvě do uplynutí doby, do níž měla být realizační smlouva uzavřena; pozdější změna okolností, byť i taková, jakou má na mysli §50a odst. 3 obč. zák., již zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě za následek nemá. Ve výše uvedeném smyslu je bez významu i další právní závěr, který pro dovolatele z jeho skutkových námitek (implicite) plyne, a sice, že práva a povinnosti účastníků ze smlouvy o budoucí smlouvě (tj. včetně nároku žalovaných na zaplacení smluvní pokuty) zanikly dohodou účastníků – uzavřením nové smlouvy o budoucí smlouvě. Ostatně nesprávnost tohoto závěru vyplývá již z toho, že žalobce účastníkem pozdější smlouvy o budoucí smlouvě nebyl (jednal toliko jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným, tj. právnické osoby, kterou nelze s jejím jednatelem a společníkem zaměňovat či ztotožňovat).
V této souvislosti dovolací soud nad rámec rationis decidendi zdůrazňuje, že v souzené věci nejsou pochybnosti o tom, že právo žalovaných na zaplacení smluvní pokuty vzniklo před zánikem závazku smluvních stran uzavřít kupní smlouvu a že zánik hlavního závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě nezpůsobuje zánik dříve vzniklého nároku na zaplacení smluvní pokuty.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení, který jako jediný je způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolatel uplatnil výtkou, že odvolací soud posoudil otázku souladu sjednané výše smluvní pokuty s dobrými mravy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť uzavřel, že otázka, zda a v jaké výši vznikla věřiteli porušením zajištěné povinnosti škoda, nemá z hlediska povinnosti zaplatit smluvní pokutu význam. Namítá, že žalovaní mohli utrpět škodu maximálně odpovídající odměně za právní služby, a proto je smluvní pokuta sjednaná ve výši 2.000.000,- Kč zcela nepřiměřenou a ujednání o ní je podle §39 obč. zák. neplatné. Žalobce i při této argumentaci vychází z toho, že smluvní pokuta nezajišťovala povinnost k zaplacení (druhé) části kupní ceny, nýbrž jen povinnost uzavřít kupní smlouvu. Přiměřenost výše pokuty soudy posoudily v rozporu s hmotným právem pouze ve vztahu k výši kupní ceny, aniž zohlednily, že žalovaní zmařili uzavření kupní smlouvy předvídané pozdější smlouvou o budoucí smlouvě, a nezohlednily ani dohodu účastníků, že zaplacená záloha nepropadne, ale bude o ni snížena kupní cena v pozdější smlouvě o budoucí smlouvě uzavřené se „společností dovolatele“. Soulad s dobrými mravy měl soud posuzovat též s ohledem na to, že si žalovaní ponechali i zaplacenou část kupní ceny podle pozdější smlouvy o budoucí smlouvě, jejíž vrácení je předmětem jiného soudního řízení.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§39 obč. zák.).
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Pro použití korektivu „dobrých mravů“ (§3 odst. 1 obč. zák.) zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Nejvyšší soud dovodil, že k e konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007).
Odvolací soud – dovodil-li, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 2.000.000,- Kč je přiměřená – rozhodl v intencích shora uvedeného výkladu, z něhož se podává, že přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat především ve vztahu k zajištěné povinnosti. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu (které nelze – jak bylo výše zdůrazněno – v daném dovolacím řízení zpochybnit) jí byla „povinnost žalobce složit kupní cenu ve stanovené lhůtě do notářské úschovy a současně následná povinnost smluvních stran uzavřít ve stanovené lhůtě kupní smlouvu“. V tomto směru se skutkový stav v posuzované věci liší od věci vedené pod sp. zn. 33 Odo 890/2002; v ní smluvní pokuta zajišťovala výlučně povinnost uzavřít kupní smlouvu, nikoli současně povinnost zaplatit zálohu na kupní cenu (§498 obč. zák.). Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že vybočil z judikatorních hranic vymezených ve shora uvedené věci, co se týče uhrazovací funkce smluvní pokuty. V souzené věci odvolací soud přiměřenost smluvní pokuty správně poměřoval zejména výší zajištěné částky, která činila 42.200.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že posuzovaná smluvní pokuta činí méně než 5 % zajištěné částky, nelze dospět k závěru, že byla sjednána v přemrštěné pobídkové či sankční výši, či že by výrazně převyšovala výši eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v souvislosti s porušením zajištěné povinnosti rozumně předpokládat. K tomu, že žalovaní odmítli podepsat zástavní smlouvu, a tím zmařili uzavření kupní smlouvy předvídané pozdější smlouvou o budoucí smlouvě, nemohlo být přihlédnuto. Ve smlouvě o budoucí smlouvě uzavřené mezi účastníky tohoto řízení, v níž je obsaženo ujednání o smluvní pokutě, jehož platnost soud posuzoval, nebyl závazek žalovaných podepsat zástavní smlouvu sjednán; pozdější smlouva o budoucí smlouvě byla uzavřena mezi subjekty odlišnými od účastníků tohoto řízení. Z posledně uvedeného důvodu se odvolací soud správně nezabýval ani okolností, zda žalovaní inkasovali i další smluvní pokutu sjednanou s jiným budoucím kupujícím pro případ porušení jiné smluvní povinnosti v pozdější smlouvě o budoucí smlouvě.
Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1, věty první, a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 13.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.720,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu