ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1242.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1242/2017-273
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Bytového družstva MOTÝL, družstva se sídlem v Táboře, Vančurova 2904 (identifikační číslo osoby 016 58 662), zastoupeného Mgr. et Mgr. Yvonnou Paikrovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Tyršova 521, proti žalované H. T. , zastoupené Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 80/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. 9. 2016, č.j. 15 Co 412/2016-231, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. 9. 2016, č.j. 15 Co 412/2016-231, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č.j. 9 C 80/2014-184, Okresní soud v Táboře určil, že „na pozemkové parcele - zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je rodinný dům, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště T., pro katastrální území Z. L.“ (dále jen „nemovitost“), nevázne zástavní právo zřízené zástavní smlouvou z 20. 2. 2013 k zajištění pohledávky žalované, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, č.j. 15 Co 412/2016-231, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neexistence zástavního práva zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že smlouva z 20. 2. 2013 je platnou smlouvou o půjčce ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), na jejímž základě, resp. „právě a jen v souvislosti“ s ní, vznikl mezi žalovanou (věřitelkou) a P. T. (dlužníkem) závazkový právní vztah z půjčky; předmět půjčky (600.000 Kč) byl – „jiným než ve smlouvě dohodnutým způsobem“ – převeden se souhlasem dlužníka na jím označený bankovní účet. Zástavní právo zatěžující nemovitost tedy vzniklo a zajišťuje pohledávku z půjčky.
V dovolání, jímž rozhodnutí odvolacího soudu napadl, prosazuje žalobce závěr o neplatnosti smlouvy o půjčce z 20. 2. 2013. Odevzdání částky 951.000 Kč dlužníku (P. T.) nebylo prokázáno a plnila-li žalovaná po podpisu smlouvy na bankovní účet exekutora, šlo o částku řádově o 300.000 Kč nižší, takže právní vztah mezi žalovanou a P. T. – jiný než právní vztah z půjčky z 20. 2. 2013 – vznikl „až okamžikem zadání příkazu k úhradě na účet exekutora.“ Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, popř. odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.); vznik právního vztahu ze smlouvy o půjčce posoudil v rozporu s tím, co je uvedeno níže.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §657 obč. zák. přenechává smlouvou o půjčce věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel – zejména – z toho, že 20. 2. 2013 uzavřela žalovaná jako věřitelka s P. T. písemnou smlouvu, z níž se podává, že před jejím podepsáním „odevzdala“ dlužníku peněžní prostředky ve třech splátkách po 317.000 Kč, což dlužník podpisem smlouvy potvrdil; dluh ve výši 951.000 Kč se zavázal vrátit žalované nejpozději do 20. 5. 2013. Zástavní smlouvou – uzavřenou ve stejný den – zastavil P. T. nemovitost k zajištění pohledávky z uvedené smlouvy o půjčce; před podpisem smlouvy ani poté však částku 951.000 Kč od žalované v hotovosti nepřevzal. M. I., která jako zprostředkovatelka měla obstarat finanční prostředky za účelem uspokojení jeho dluhů, složila 20. 2. 2013 za přítomnosti P. T. (a jeho bratra) na bankovní účet exekutora pověřeného provedením exekuce na majetek P. T. „minimálně“ 600.000 Kč, které jí předala žalovaná.
Dovolací soud se ztotožňuje s tím, že smlouva z 20. 2. 2013 je – podle svého obsahu – smlouvou o půjčce (§657 obč. zák.). Okolnost, že žalovaná byla podnikatelkou zabývající se poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů, na tom nic sama o sobě nemění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010).
Zástavní právo – jako právo akcesorické – platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jestliže platně vznikla pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (např. proto, že nebyla uzavřena smlouva, na jejímž základě měl být závazek založen, nebo že je taková smlouva neplatná), nevzniklo ani zástavní právo, i když je zástavní smlouva platným právním úkonem a i když bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2372/2010).
Posouzení existence zástavního práva je v projednávaném případě závislá na vyřešení předběžné otázky, zda pohledávka žalované z titulu smlouvy o půjčce z 20. 2. 2013 vznikla.
Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání – ve smlouvě vymezeného – předmětu půjčky dlužníkovi. Jako pro každou smlouvu je i pro smlouvu o půjčce nezbytným předpokladem shodná vůle obou stran (konsenzus). Jakmile je smlouva na základě nabídky a jejího přijetí uzavřena, vzniká mezi stranami závazný právní vztah, jehož obsahem jsou sjednaná práva a povinnosti; vedle samotného uzavření smlouvy je však zapotřebí ještě další úkon, a to předání předmětu půjčky dlužníkovi. Tedy nejen pouhým smluvním ujednáním, ale i předáním předmětu půjčky vzniká dlužníkovi závazek vrátit věřiteli to, co mu bylo půjčeno, a tomu odpovídající právo věřitele požadovat vrácení půjčky. Nebyly-li peněžní prostředky předány – v hotovosti nebo na označený bankovní účet – nevznikl mezi smluvními stranami právní vztah z půjčky. Jinak řečeno, ujednání, podle kterého se určitá osoba zaváže poskytnout jiné osobě peněžitou částku, aniž by tato částka byla předána, není smlouvou o půjčce, ale může jít např. o nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §51 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 695, 696/2003, ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4047/2008, ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož převodem peněžní hotovosti ve výši „minimálně“ 600.000 Kč na bankovní účet exekutora byl – úkonem přenechání – završen právní vztah z písemné smlouvy o půjčce z 20. 2. 2013, je v rozporu s tím, co je uvedeno výše. Nelze totiž přehlédnout, že předmět smlouvy o půjčce uzavřené v písemné formě byl vymezen co do výše i co do způsobu přenechání odlišně, nehledě na to, že dlužník podpisem smlouvy potvrdil převzetí peněžních prostředků před uzavřením smlouvy, což však nebylo prokázáno. Platí tedy, že předmět půjčky specifikovaný písemnou smlouvou z 20. 2. 2013 nebyl přenechán (odevzdán) dlužníku, takže právní vztah z půjčky nevznikl a pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, neexistuje.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu