ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3912.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3912/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, advokátem se sídlem Klatovy, Plánická 171/I, proti žalované STRAVBYT, s. r. o. se sídlem Plzeň, E. Beneše 9, identifikační číslo: 26325144, zastoupené JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem Plzeň, náměstí Republiky 2, o zaplacení částky 536.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 184/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2010, č. j. 15 Co 562/2006-224, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2010, č. j. 15 Co 562/2006-224, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č. j. 11 C 184/2005-133, zamítl žalobu o zaplacení částky 536.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaná, za niž jednal Ing. M. G., sepsali čtyři smlouvy o půjčce, a to dne 30. 4. 2002 na částku 330. 000,- Kč, dne 2. 5. 2002 na částku 33.000,- Kč, dne 17. 5. 2002 na částku 220.000,- Kč a dne 19. 7. 2002 na částku 150.000,- Kč. V každé smlouvě bylo uvedeno, že dne, kdy byla sepsána, poskytuje věřitel (žalobce) zde specifikovanou částku dlužníkovi (žalované), který svým podpisem potvrzuje její převzetí a zavazuje se ji uhradit do 31. 12. 2003. Žalobce v řízení tvrdil, že v rozporu s obsahem smluv většinu finančních prostředků fakticky nepředal jednateli Ing. G., resp. žalované, ale po dohodě s ní přímo hradil její dluhy u jednotlivých dodavatelů, přičemž součet těchto plnění měl v úhrnu činit částky uvedené ve smlouvách o půjčce. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že žalobce finanční prostředky podle smluv o půjčce žalované skutečně poskytl, a ani to, že je s jejím souhlasem předal jednotlivým dodavatelům na úhradu dlužných pohledávek. Žalobce totiž netvrdil, natož aby prokázal, kdy a jaké konkrétní částky předal žalované a jaké předal za žalovanou přímo jejím věřitelům. Za tohoto skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že nedošlo k uzavření smluv o půjčce, neboť nebyla naplněna jejich reálná podstata ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ obč. zák.“), a to ani tím způsobem, že by žalobce finanční prostředky za žalovanou s jejím souhlasem poskytl přímo jejím věřitelům, tj. přistoupením k závazku žalované (správně převzetím plnění) podle §534 obč. zák., případně že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že za ni plnil, co po právu měla plnit sama (454 obč. zák.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. prosince 2006, č. j. 15 Co 562/2006-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 536.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce žalované půjčky poskytl. Za rozhodnou přitom považoval vůli účastníků směřující k uzavření smluv o půjčce a projev této vůle navenek. Konstatoval, že půjčka může být poskytnuta nejen skutečným předáním peněz dlužníkovi, ale i bezhotovostním převodem finančních prostředků třeba i na jiný účet než dlužníkův, tedy jakkoli jinak než skutečným předáním peněz do rukou dlužníka.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. srpna 2009, č. j. 33 Cdo 1890/2007-192, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že odvolací soud postupoval v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř., neboť se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by o skutečnostech, o nichž měl pochybnosti, zopakoval dokazování. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Krajský soud v Plzni následně rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 15 Co 562/2006-224, rozsudek soudu prvního stupně opět změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 536.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2004 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, co zopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně (smlouvami o půjčce, zápisem z valné hromady žalované ze dne 4. 10. 2002, znaleckým posudkem vypracovaným znalcem z oboru ekonomika - účetní evidence Ing. K. S., zprávou Finančního úřadu v Plzni s přílohami a výslechy J. Š. - jednatele žalované - jako účastníka řízení a svědka Ing. M. G.) a doplnil dokazování výslechy svědků M. G. a Ing. S. K. a jím předloženým seznamem pohledávkových dokladů jeho firmy, dospěl k závěru, že žalobce „unesl důkazní břemeno k tvrzení, že byly uzavřeny smlouvy o půjčce“. Konstatoval, že není rozhodující, jak dlužník s penězi získanými od věřitele na základě smlouvy o půjčce naloží, ale určující je vůle účastníků směřující ke vzniku vztahu z půjčky a projev této vůle navenek. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo k naplnění reálné podstaty smluv o půjčce, jelikož žalobce neprokázal, že předal finanční prostředky žalované. Zdůraznil, že součástí smlouvy o půjčce je i ujednání o místě a času plnění, a nic nebrání tomu, aby si věřitel s dlužníkem dohodl, že „bude poskytovat půjčené peníze na jiný než dlužníkův účet, bezhotovostním převodem, tedy v podstatě jakkoli jinak než skutečným předáním peněz do rukou dlužníka“. Za nemístné proto považoval úvahy soudu prvního stupně o bezdůvodném obohacení. Žalobce své tvrzení o uzavření a existenci smluv o půjčce prokázal předložením čtyř listin ze dne 30. 4. 2002, 2. 5. 2002, 17. 5. 2002 a 19. 7. 2002, označených jako smlouvy o půjčce, které odvolací soud vyhodnotil nikoli jako samotné písemné smlouvy o půjčce, ale jako potvrzení o tom, že půjčky - předtím ústně jejími účastníky uzavřené - vznikly. Uzavření smluv o půjčce potvrdil svědek M. G., který uvedl, že i od žalobce dostával v hotovosti peníze k proplacení dlužných pohledávek dodavatelů žalované; od nich dostával doklady o zaplacení, jež předával účetní firmě nebo žalobci, případně svému otci - jednateli žalované. Tvrzení, že žalobce předával peníze žalované, podpořil i svědek Ing. S. K., který uvedl, že žalovaná mu dlužila přes 700.000,- Kč a tento dluh v průběhu roku 2002 postupně, převážně platbami v hotovosti, uhrazovala. Vznik smluv o půjčce byl podpořen i zápisem z valné hromady žalované ze dne 4. 10. 2002, podepsaným žalobcem, jednatelem žalované Ing. M. G. a prokuristou žalované J. Š., a nepřímo též účetními doklady v hlavní účetní knize žalované. Odvolací soud obranu žalované, že šlo o fingované převody a že smlouvy o půjčce nejsou v jejích dokladech založeny, posoudil jako nepřesvědčivou. Neuvěřil J. Š., že o půjčkách nic nevěděl a že žalovaná v roce 2002 od společníků půjčky nepotřebovala, neboť jeho výpovědi se v údajích o zadluženosti a ekonomické situaci žalované v roce 2002 v průběhu řízení měnily a uspokojivě nevysvětlil, proč podepsal zápis z valné hromady z října 2002, řešící finanční potíže žalované, a smlouvu, podle níž měl rovněž žalované poskytnout půjčku. Odvolací soud dovodil, že vztah mezi účastníky je vztahem ze smluv o půjčce uzavřených ústně podle §657 obč. zák., z něhož žalované vznikl závazek vrátit dluh žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž označila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Po podrobné rekapitulaci jednotlivých provedených důkazů se zaměřením na okolnosti, za nichž byly smlouvy o půjčce sepsány, a na rozpory v jednotlivých provedených důkazech má za to, že žalobce neprokázal, že peníze předal jí, popř. jejím věřitelům. Poukazuje na to, že žalobce, ač na to byl dotazován, nebyl schopen ani upřesnit, komu, kdy a jaké částky předával. Prosazuje názor, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně adresnosti půjček, pokud jde o tvrzené platby jejím jednotlivým věřitelům. Připomíná, že listinné důkazy - smlouvy o půjčce - se objevily až poté, co oba jejich aktéři (Ing. G. a žalobce) ze společnosti odešli; při ukončení svého působení tyto listinné důkazy nepředali a v dokumentaci společnosti se nenacházely. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že uvedené listiny jsou potvrzením o tom, že smlouvy o půjčce vznikly; je přesvědčena, že jde o dokumenty zachycující samotné smlouvy o půjčce s uvedením jejich účastníků, předmětu a doby plnění (výše půjček). Protože tyto údaje se liší od těch, které tvrdil samotný žalobce a svědek Ing. G., nemohou mít žádnou průkazní hodnotu. Svědky Ing. G. a Ing. K. nepovažuje za věrohodné pro vzájemné přátelské vztahy (prvého z nich) a příbuzenský poměr (druhého z nich) se žalobcem. Závěr odvolacího soudu, že v účetnictví firmy jsou vedeny účetní doklady, které nepřímo existenci půjček potvrzují, považuje za rozporný s výpovědí svědka - pracovníka účetní společnosti, který uvedl, že byly zúčtovány na základě ústního příkazu Ing. G. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť uzavření smluv o půjčce zachycených na listinách bylo prokázáno provedenými důkazy, zejména výpovědí svědka Ing. G., zápisem z valné hromady žalované ze dne 4. 10. 2002, znaleckým posudkem a závěry Finančního úřadu v Plzni, jakož i výslechem svědka Ing. K. a jím předloženým přehledem pohledávkových dokladů.
Nejvyšší soud České republiky (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud se proto zabýval dovolacími námitkami, jak je žalovaná po obsahové stránce vylíčila.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaná předložila k dovolacímu přezkumu posouzení otázky, zda žalobce splnil povinnost tvrzení z hlediska hypotézy §657 obč. zák. rozhodných skutečností ohledně předání peněžních prostředků žalované a potažmo povinnost důkazní a zda mezi účastníky vznikl vztah z ústně uzavřených smluv o půjčce.
Podle §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu; vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (slovy zákona „přenechání“) předmětu půjčky (předání peněz nebo bezhotovostní převod smluvené částky). Jinak řečeno, ke smlouvě o půjčce nedochází (a právní vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 6/2004 pod č. 110, jeho usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2008, a dále jeho rozsudek ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze ve smyslu §657 obč. zák. nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006, a ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008). Připustila i možnost, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníku předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, který obstál i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 1453/07). Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že reálná podstata smlouvy o půjčce je naplněna i tehdy, poukáže-li věřitel ze smlouvy o půjčce podle smluvního ujednání s dlužníkem (dohody o platebním místě) peněžitou částku na účet dlužníkova věřitele, přičemž dlužník se zaváže mu takto poskytnutou částku ve sjednané lhůtě vrátit. Uskutečněním převodu je pak splněna podmínka předání předmětu půjčky dlužníkovi (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, a ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 671/2011).
Z §657 obč. zák. vyplývá, že ve sporu o zaplacení dluhu z půjčky věřitel (žalobce) musí v intencích uvedeného ustanovení splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněžních prostředků a že měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že uvedené plnění podle smlouvy dlužníku skutečně poskytl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000 , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 946). Předpokladem důkazní povinnosti je tvrzení skutečností účastníkem (§101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Teorie procesního práva v této souvislosti hovoří o břemeni tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Jestliže totiž účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost. Nesplnění povinnosti tvrzení, má za následek, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil a která nevyšla jinak v řízení najevo, zpravidla nebude předmětem dokazování. Splnění povinnosti důkazní pak nemá bez předchozího splnění povinnosti tvrzení pro věc význam, což platí zejména v případech jako je tento, v nichž se uplatní zásada projednací. S přihlédnutím k tomu, že peněžní prostředky lze dlužníku zapůjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku, třeba i na jiné dohodou sjednané platební místo, než je dlužníkův účet (jak již bylo výše uvedeno), a že způsob zapůjčení předznamenává rovněž okruh skutečností, jež mají být v soudním řízení dokazovány, patří i způsob zapůjčení finančních prostředků mezi rozhodující skutečnosti, které by měl žalobce vylíčit, má-li splnit povinnost tvrzení.
K tomu, aby účastník řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř., podle něhož ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Jestliže účastník ani přes řádné poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).
Žalobce učinil předmětem řízení nárok na vrácení peněžních prostředků, jež měl podle smluv o půjčce poskytnout žalované, která mu je ve sjednané lhůtě nevrátila. Předložil soudu čtyři listiny označené jako smlouvy o půjčce ze dne 30. 4. 2002, 2. 5. 2002, 17. 5. 2002 a 19. 7. 2002, v nichž se uvádí, že v den jejich sepisu poskytl žalované zde uvedené peněžní prostředky (tj. částky 330. 000,- Kč, 33.000,- Kč, 220.000,- Kč a 150.000,- Kč), že žalovaná, za niž jednal Ing. M. G., svým podpisem potvrzuje jejich převzetí a zavazuje se je uhradit do 31. 12. 2003. Při jednání konaném u soudu prvního stupně dne 2. 8. 2005 žalobce uvedl, že peněžní prostředky poskytoval žalované tak, že je v hotovosti předal jednateli Ing. G. a z nich se pak hradily neproplacené faktury dodavatelů žalované. Při dalším jednání u soudu prvního stupně dne 31. 5. 2006 v rámci své účastnické výpovědi popsal mechanismus poskytování peněžních prostředků žalované, která neměla vlastní prostředky na úhradu faktur vystavených dodavateli, mezd zaměstnanců, leasingových splátek a dodávek plynu, tak, že na zaplacení těchto jednotlivých pohledávek jí poskytoval své peněžní prostředky; některé předával v hotovosti prokuristovi nebo jednateli žalované, některé částky po dohodě s jednatelem platil přímo dodavatelům, kteří mu vystavili příjmový pokladní doklad. Takto však hradil faktury i z prostředků žalované a nedokáže specifikovat, v kterých konkrétních případech předal peněžní prostředky jednateli nebo prokuristovi a ve kterých je použil přímo k platbě dodavatelům. Listiny označené jako smlouvy o půjčce byly sepsány až dodatečně a peněžní prostředky v nich uvedené zahrnovaly to, co podle svých poznámek v určitém období poskytl žalované a to, co po dohodě s ní za ni plnil. Žalobce tudíž sám zpochybnil údaje uvedené v písemných smlouvách o půjčce, tj. že peněžní prostředky poskytl jednorázově v den sepisu smluv a že žalovaná je v tento den od něho převzala.
Z uvedeného je zjevné, že žalobce nesplnil svou povinnost tvrdit všechny skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy §657 obč. zák., jestliže nevylíčil, kdy a v jaké formě (ústní nebo písemné) uzavřel s žalovanou smlouvy o půjčce jednotlivých peněžních prostředků a kdy a jakým způsobem, resp. na které smluvené platební místo je žalované poskytl. V důsledku neúplného vylíčení rozhodných skutečností byl proto soud povinen postupovat podle §118a odst. 1 o. s. ř. Zatímco poučení, které soud prvního stupně poskytl žalobci při jednání konaném dne 31. 5. 2006, nesplňovalo náležitosti podle §118a odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nebyl poučen o následcích nesplnění výzvy (doplnit vylíčení rozhodných skutečností, „v jaké výši peníze žalované půjčil“), poučením poskytnutým při jednání konaném dne 17. 7. 2006 již soud prvního stupně svou povinnost ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. splnil. Žalobce však skutková tvrzení o uvedení doby a výše jednotlivých částek poskytnutých žalované a zaplacených přímo jejím dodavatelům nedoplnil. Opakovaně poskytl poučení žalobci ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud, který jej v přípisu ze dne 28. 12. 2009, doručeném mu 4. 1. 2010, vyzval, aby ve lhůtě patnácti dnů doplnil skutková tvrzení (a k nim označil důkazy) o faktickém poskytnutí půjček, zejména kdy, komu a kolik platil podle pokynu žalované; současně jej poukazem na obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007 (jímž bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí), poučil o následcích nesplnění výzvy. Žalobce na výzvu reagoval pouze podáním ze dne 12. 1. 2010, označeným jako návrh na provedené dokazování. V něm zrekapitulovaný přehled dosud provedených důkazů spojil s polemikou jejich hodnocení soudem prvního stupně z hlediska věrohodnosti a průkaznosti jeho tvrzení o „existenci poskytnutých půjček v uvedené výši“ a navrhl zopakovat důkaz výslechem svědka Ing. G., znaleckým posudkem, zprávou finančního úřadu, zápisem z valné hromady žalované ze dne 4. 10. 2002 a případně důkazy prokazujícími faktické zaplacení faktur některým dodavatelům žalované, pokud je bude možno obstarat. Posléze navrhl doplnit dokazování výslechy svědků M. G. a Ing. K. Skutková tvrzení v souladu s výzvou odvolacího soudu nedoplnil.
Lze uzavřít, že žalobce ani přes řádné poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. neuvedl všechny pro rozhodnutí v této věci významné skutečnosti (tj. ty, které byly určující z hlediska hmotněprávní normy, jíž byl žalobou uplatněný nárok poměřován), a protože uvedené skutečnosti ani jinak nevyplynuly v řízení najevo, nesplnil žalobce povinnost tvrzení (neunesl břemeno tvrzení). Pak ovšem - logicky vzato - nemohl ani splnit povinnost důkazní (břemeno důkazní) ke skutečnostem, které netvrdil. Právní závěr odvolacího soudu, že žalobce splnil povinnost tvrzení rozhodných skutečností týkajících se předání peněžních prostředků žalované a potažmo povinnost důkazní, proto není správný. Obstát tudíž nemůže ani právní závěr, že mezi účastníky vznikl vztah z ústně uzavřených smluv o půjčce.
Protože se žalované podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. října 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu