ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.671.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 671/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně International trading, spol. s r. o. se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Na Bunčáku 1092/5, identifikační číslo 00549762, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 4, proti žalovanému V. B. , zastoupenému JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vlašimská 13, o zaplacení částky 4,234.392,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 356/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2010, č. j. 35 Co 166/2010-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Hudečka, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 4.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 2009, č. j. 43 C 356/2007-108, ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 4,234.392,84 Kč s 3 % úrokem z prodlení za dobu od 1. 10. 2004 do zaplacení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil správnost právního závěru, že smlouva ze dne 26. 4. 2004 o přistoupení k závazku a o zřízení předkupního práva je platným právním úkonem, námitkou, že nebyla podepsána všemi účastníky, ačkoli „bylo v úmyslu všech zúčastněných (ať již byl navrhovatelem listiny kdokoli), že daná smlouva má být uzavřena mezi všemi v ní uvedenými účastníky“ (tedy i M. B., manželkou žalovaného, vůči níž byla žaloba pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že smlouvu neuzavřela). Žalovaný je přesvědčen, že vůle oferenta uzavřít smlouvu výhradně se všemi v ní uvedenými adresáty vyplývá přímo z textu smlouvy a že odvolací soud smlouvu vyložil v rozporu s jejím obsahem , resp. nesprávně posoudil, jaká byla skutečná vůle smluvních stran; zdůrazňuje přitom, že jeho vůlí bylo uzavřít smlouvu toliko pod podmínkou, že se jejím účastníkem stane i jeho manželka. Přestože tato výhrada směřuje ke zpochybnění právního závěru (posouzení platnosti smlouvy), je založena na kritice správnosti skutkového zjištění. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě či jiném právním úkonu, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Nadto se sluší připomenout, že odvolací soud nedospěl k závěru, že by oferentem „Smlouvy o přistoupení k závazku a zřízení předkupního práva“ byla žalobkyně a že by jejím úmyslem bylo uzavřít smlouvu výlučně s oběma ve smlouvě uvedenými manžely V. a M. B. Dovodil - jak ostatně z odůvodnění jeho rozhodnutí cituje v dovolání i žalovaný - že ustanovení §44 odst. 3 obč. zák. na danou věc aplikovat nelze, protože „návrh na uzavření smlouvy nevzešel od žalobkyně. Jejím úmyslem bylo získat od syna žalovaných na základě smlouvy s ním uzavřené předkupní právo na akcie. Při řešení otázky protiplnění za předkupní právo akceptovala návrh, že se úplata bude realizovat úhradou dluhu manželů V. a M. B. formou převzetí plnění, a nebylo podstatné, zda dlužník bude jeden, dva či více. Akceptace tohoto řešení nebyla zjevně vázána na konkrétní osobu dlužníka.“ K námitce žalovaného, že smlouvu uzavřel s podmínkou, že se jejím účastníkem stane i jeho manželka, nelze nezmínit, že plnění ze strany žalobkyně (tj. poukázání částek 2,000.000,- Kč a 2,234.392,84 Kč na jím určený účet jeho věřitele) nikterak nebránil, přestože jeho manželka smlouvu nepodepsala.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže být přihlédnuto ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimku tvoří pouze případy, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy jestliže jde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006). Námitky dovolatele, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho argumenty, či že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, takovou výjimku netvoří (nejde bezprostředně o spor o procesní právo, na němž by bylo rozhodnutí založeno) a jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné.
Přípustný dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., směřující proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, uplatnil žalovaný v dané věci zpochybněním právního závěru, že část „Smlouvy o přistoupení k závazku a zřízení předkupního práva“ ze dne 26. 4. 2004, která zakládá jeho povinnost vrátit žalobkyni částku 4,234.392,84 Kč, je svým charakterem smlouvou o půjčce. Odvolací soud se při kvalifikaci smlouvy ztotožnil se soudem prvního stupně, který svůj právní závěr založil na skutkovém zjištění, že žalobkyně podle smlouvy poskytla žalovanému za úplatu (úrok) peněžitou částku, která svou výší odpovídala dluhu žalovaného a jeho manželky u AB Credit a.s., že tuto částku poukázala podle smluvního ujednání (dohody o platebním místě) na bankovní účet jejich věřitele, přičemž žalovaný se zavázal takto poskytnutou částku žalobkyni ve stanovené lhůtě spolu s úrokem vrátit. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že na základě těchto zjištění je možné dospět k závěru, že došlo k naplnění všech znaků smlouvy o půjčce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny advokáta určil dovolací soud podle 1 odst. 1, §2, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 věty první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012, tj. částkou 10.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrady odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu