ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1261.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1261/2019-201
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. O. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 928/104, proti žalovanému K. S., bytem XY, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 49/16, o zaplacení 265 000 Kč s příslušenstvím a 26 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 12 C 196/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2018, č. j. 25 Co 281/2018-168, takto:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2018, č.j. 25 Co 281/2018-168, se v části , jíž byl co do částky 26 000 Kč potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 6. 2018, č.j. 12 C 196/2017-135, odmítá ; ve zbylé části, jíž byl co do částky 265 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 10,8 % ročně z částky 265 000 Kč od 19. 10. 2016 do zaplacení, a co do nákladů řízení a nákladů státu potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 6. 2018, č.j. 12 C 196/2017-135, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2018, č.j. 25 Co 281/2018-168, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 12 C 196/2017-135, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 265 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 10,8 % ročně z částky 265 000 Kč od 19. 10. 2016 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 26 000 Kč; dále uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích 602,24 Kč a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 79 257 Kč.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 25 Co 281/2018-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
I když žalovaný v dovolání výslovně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má za naplněné), ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu konfrontuje s rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 a sp. zn. 33 Cdo 1890/2007, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k aplikaci §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který je předchůdcem dotčeného §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), lze usuzovat, že má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že vznikla smlouva o zápůjčce, neboť žalobce přenechal žalovanému předmět půjčky (že finanční prostředky ze smlouvy o zápůjčce ze dne 19. 10. 2016 byly předány do dispozice žalovaného).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237 o. s. ř.). Za takovou je třeba považovat otázku, zda vznikla smlouva o zápůjčce.
Dovolání je důvodné.
Podle §2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu smlouvou o zápůjčce přenechává zapůjčitel vydlužiteli věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o zápůjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik zápůjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky. Při peněžité půjčce (nyní zápůjčce) může dojít k předání peněz i bezhotovostním převodem na účet vydlužitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky (nyní zápůjčky) převeden, pokud se na tom strany smlouvy dohodnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008). Jestliže konstantní judikatura, ve shodě s odbornou literaturou (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Občanský zákoník, komentář, II. díl, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1690) nevyžaduje fyzické předání předmětu zápůjčky vydlužiteli a umožňuje jeho převod na bankovní účet třetí osoby, bylo by zbytečným a neodůvodněným omezením autonomie vůle smluvních stran nepřipustit určení třetí osoby, která je dle pokynu vydlužitele tím, komu má být předmět zápůjčky předán, pokud se na tom strany smlouvy o zápůjčce dohodnou. Uskutečněným přenecháním předmětu zápůjčky třetí osobě je pak splněna podmínka předání předmětu zápůjčky vydlužiteli podle §2390 o. z. Stejně tak lze připustit i jinou dohodu, podle níž nedojde k fyzickému předání zápůjčky vydlužiteli.
V rozsudku ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, Nejvyšší soud vysvětlil, že věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil - přenechal mu je (srov. např.).
Při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Podle platného občanského zákoníku co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět; nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§556 odst. 1 o. z.).
Soudy obou stupňů v nyní projednávané věci vyšly ze zjištění, že účastníci dne 19. 10. 2016 uzavřeli písemnou smlouvu o zápůjčce, podle níž se žalobce (zapůjčitel) zavázal poskytnout žalovanému (vydlužitel) zápůjčku ve výši 265 000 Kč a to „ tak, že zapůjčitel v určené lhůtě uhradí ve smlouvě označené dluhy vydlužitele “. Vydlužitel se pro účely svého oddlužení zavázal zplnomocnit osobu pověřenou zapůjčitelem, a to nejpozději v den podpisu této smlouvy. Strany sjednaly smluvní úrok ve výši 10,8 % ročně a pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu ve výši 26 000 Kč. Žalovaný téhož dne (19. 10. 2016) zmocnil J. Z., aby jej zastupovala ve všech úkonech spojených s konkrétně specifikovanými exekučními příkazy. Žalobce předložil doklad, že J. Z. předal částku 265 000 Kč.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že smlouva o zápůjčce uzavřená dne 19. 10. 2016 obsahuje řádné vymezení zapůjčených finančních prostředků i lhůtu k jejich vrácení (§2390 o. z.), že J. Z. jednala jako zástupce žalovaného ve všech věcech týkajících se smlouvy o zápůjčce a že byla oprávněna i k převzetí peněz z této smlouvy, a tyto převzala jako zástupce žalovaného coby účastníka smlouvy o zápůjčce. Obranu žalovaného, že z částky 265 000 Kč nebyla část peněz v jeho prospěch použita, odvolací soud neshledal způsobilou pro změnu závěru o závazku žalovaného ze smlouvy o zápůjčce, neboť „ případné nesrovnalosti mezi žalovaným a J. Z. vyplývají ze vztahu zastoupeného a zástupce a nemohou jít k tíži žalobce “.
Odvolací soud však při právním posouzení nezohlednil, že podle výslovného znění smlouvy k zápůjčce nemělo dojít k plnění převzetím částky J. Z. jako osobou zmocněnou pro účely oddlužení, ale tak, že žalobce jako zapůjčitel za žalovaného uhradí jeho dluhy. Za tím účelem žalobce ve smlouvě přijal závazek, že (v určené lhůtě) uhradí ve smlouvě označené dluhy vydlužitele. Závěr odvolacího soudu, který dovodil, že k zápůjčce došlo již pouhým předáním peněz zmocněnkyni žalovaného, která jej měla zastupovat v exekučním řízení, proto není správný; odvolací soud nesprávně interpretoval smluvní ujednání, podle něhož se žalobce zavázal poskytnout žalovanému půjčku ve výši 265 000 Kč výslovně tak, že zapůjčitel v určené lhůtě uhradí ve smlouvě označené dluhy vydlužitele. Z toho nelze dovodit jiný závěr, než že poskytnutí (přenechání) zápůjčky bylo vázáno na úhradu označených dluhů žalovaného. Podstatné - z pohledu poskytnutí (přenechání) zápůjčky - tak nebylo předání částky J. Z., ale úhrada dluhů žalovaného. Domáhá-li se žalobce jako zapůjčitel vrácení zápůjčky, nepostačuje tvrzení o předání částky J. Z., ale je třeba, aby tvrdil (a doložil), že uhradil (a v jaké výši) dluhy žalovaného, jak se k tomu v uvedené smlouvě zavázal. To, že tak mohl učinit i prostřednictvím jiné (třetí) osoby, jíž za tím účelem předal peněžitou částku, není rozhodující.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení otázky, zda vznikla smlouva o zápůjčce, odvolacím soudem je nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Byť dovolatel napadá výslovně rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení částky 26 000 Kč představující smluvní pokutu, žádný způsobilý dovolací důvod neuplatnil, přičemž se v této části jedná o samostatný nárok na peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč, proti němuž dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl; ve zbylé části výroku o věci samé a ve výroku o nákladech odvolacího řízení rozsudek odvolacího soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu