ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.132.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 132/2018-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. M. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Karlem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 332/14, proti žalované M. M. , bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem, se sídlem v Písku, Vladislavova 250, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 380/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2017, č.j. 8 Co 771/2017-168, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 9. 2017, č.j. 8 Co 771/2017-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č.j. 6 C 380/2014-128, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitých věcí zapsaných u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY pro okres, obec a katastrální území XY, a to pozemku – stavební parcely parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY, čp. XY stojící na tomto pozemku, a pozemku – pozemkové parcely parc. č. XY – ostatní plocha, a pozemku – pozemkové parcely parc. č. XY– ostatní plocha (výrok I), a jíž se dále domáhal vyklizení označených nemovitostí (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2017, č.j. 8 Co 771/2017-168, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 9. 2017, č.j. 8 Co 771/2017-179, výroky rozsudku soudu prvního stupně o věci samé potvrdil, změnil nákladový výrok a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud (i) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo (ii) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. (iv) která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Argument, podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2. o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce v dovolání ohlašuje, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka „ konkrétně nového ustanovení §2072 o. z.“ , jež cituje, přičemž podle jeho přesvědčení „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak “, avšak žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, jejíž řešení předkládá k přezkumu dovolacímu soudu, nevymezuje a tento údaj se nepodává z celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.). Krom toho ani individuálně nespecifikuje, o jaký případ přípustnosti dovolání jde.
Argument, podle něhož „ má být vyřešená právní otázka posouzena dovolacím soudem jinak “, navíc významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak procesní povinnosti dovolatele.
Výtkami, že odvolací soud pominul jeho tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o vrácení předmětných nemovitostí zpět do jeho vlastnictví, což potvrdil svědek R. Š., jehož výpověď nevzal v potaz, žalobce taktéž nevymezuje žádnou právní otázku, na jejímž posouzení je napadené rozhodnutí založeno. Uvedené námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání. Vytýká-li jejich prostřednictvím odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nevypořádání se s jeho tvrzením o závazku žalované převést předmětné nemovitosti), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu