ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1373.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1373/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Veronikou Ondřejovou, advokátkou se sídlem v Jindřichově Hradci, Na Hradbách 56/II, proti žalovanému J. V. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Slaninou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 837/II, o zaplacení 67.080,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 18 C 781/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 7 Co 1843/2014-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.120,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Veroniky Ondřejové, advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 7 Co 1843/2014-68, potvrdil rozsudek ze dne 23. července 2014, č. j. 18 C 781/2013-48, jímž Okresní soud v Jindřichově Hradci uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 67.080,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % ročně z částky 73.080,- Kč od 8. 5. 2013 do 31. 10. 2013 a z částky 67.080,- Kč od 1. 11. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Zcela se ztotožnil se závěry odvolacího soudu i s tím, jak odvolací soud vyložil a na danou věc aplikoval závěry, přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2006. Za nepřípadnou označil argumentaci žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2006.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Prostřednictvím tohoto důvodu žalovaný zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nedošlo k zániku žalobcovy pohledávky jednostranným zápočtem jeho pohledávky; namítá přitom, že odvolací soud se při posouzení otázky započtení pohledávek odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho usnesení ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2006, a od rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2006, v nichž je dovozováno, že k započtení pohledávek, z nichž jedna nebyla v době prvního kompenzačního projevu splatná, může dojít na základě následného (druhého, opakovaného) kompenzačního projevu, a že lze započíst nesplatnou pohledávku vůči pohledávce splatné. Svoji argumentaci rozvíjí několika na sobě nezávislými směry:
- prosazuje, že pohledávka, kterou má vůči žalobci z titulu toho, že za něho platil veterinární ošetření koně Archie Peli, a jíž započetl proti žalované pohledávce, se stala splatnou na základě dopisu z 13. 11. 2013 (tj. prvního úkonu směřujícího k započtení), popř. na základě dopisu z 20. 11. 2013, v němž opakovaně uplatnil započtení (tj. druhého kompenzačního projevu); má za to, že vzájemné pohledávky zanikly započtením
- odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navrhovaný důkaz (e-mailovou korespondencí mezi ním a manželkou žalobce), jímž hodlal prokázat, že vyzval žalobce k úhradě veterinárního ošetření telefonicky; v této souvislosti prosazuje názor, že splatnost jeho pohledávky za žalobcem nastala již před shora uvedeným prvním úkonem směřujícím k započtení
- tvrdí, že jeho nesplatnou pohledávku za žalobcem bylo možné započíst vůči splatné pohledávce žalobce.
Je zřejmé, že uvedená tvrzení žalovaného si vzájemně odporují; nadto ne všechna vystihují (jak bude dále rozvedeno) námitku nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěrech, že žalobce má právo na vydání kupní ceny, kterou od kupujícího inkasoval žalovaný, pověřený zprostředkováním a realizací prodeje žalobcovy klisny Aranky Peli, a že pohledávka žalobce nezanikla započtením proti (údajné) pohledávce žalovaného. Odvolací soud nezaujal výslovné stanovisko k tomu, zda žalovaným tvrzená pohledávka za žalobcem skutečně existovala, nýbrž vyšel ze zjištění, že v době zápočtu nebyla splatná, a tudíž ani způsobilá k započtení. Vzal za prokázané (ze smlouvy o ustájení koně Archie Peli uzavřené dne 1. 9. 2012), že žalobce se zavázal hradit v plné výši veterinární úkony, přičemž se nezavázal hradit je žalovanému, nýbrž přímo veterinárnímu lékaři, podkováři, výživáři, atd. Účastníci se však současně dohodli (viz článek III. odst. 3 písm. e/ smlouvy), že částka za ustájení se hradí do data splatnosti vystavené faktury a ostatní platby (mimo jiné veterinář a doprava) budou vyúčtovány zvlášť na jiné faktuře, a to vždy po vzájemné konzultaci; byla tudíž smluvně ošetřena situace, kdy veterinární ošetření koně uhradí (za žalobce) přímo žalovaný. Částku za veterinární ošetření koně Archie Peli žalovaný žalobci „nefakturoval“ (nevyúčtoval).
Závěry, které přijal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2006, na uvedenou věc nedopadají. Nejvyšší soud zde posuzoval případ, kdy odvolací soud pominul, že první kompenzační úkon dovolatelky sice nebyl účinný, neboť v době, kdy jej činila, nebyla její pohledávka ještě splatná, avšak dovolatelka tímto úkonem vyvolala splatnost své pohledávky a následně svůj kompenzační projev zopakovala, čímž došlo k účinnému započtení. V posuzovaném případě žalovaný oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v dopise z 20. 11. 2013 zopakoval projev směřující k započtení pohledávek (čímž došlo k jejich účinnému vzájemnému započtení). Odvolací soud však takové zjištění neučinil, a navíc vycházel ze zjištění, že žalovaný žalobce k zaplacení částky, kterou za něho hradil veterinárnímu lékaři za ošetření koně Archie Peli, před zasláním dopisu z 13. 11. 2013 nevyzval. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Je tudíž zřejmé, že žalovaný v tomto směru v dovolání neuplatnil způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Skutkového charakteru je rovněž výtka žalovaného, že odvolací soud při rozhodování nepřihlédl k důkazu e-mailovou korespondencí, a námitka, že ze smlouvy o pronájmu (jejímž předmětem bylo ustájení koně Archie Peli u žalovaného) odvolací soud nesprávně dovodil, že žalovaný měl žalobci platbu za veterinární ošetření ustájeného koně fakturovat, přestože v čl. III odst. 3 písm. i/ smlouvy je sjednáno, že žalobce hradí veterinární úkony přímo veterinárnímu lékaři. Žalovaný pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde rovněž o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Na uvedenou věc nelze vztáhnout ani závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2006). Dovolacímu soudu není zřejmé, z jaké části tohoto rozhodnutí žalovaný dovozuje, že lze započíst nesplatnou pohledávku proti pohledávce splatné. Nejvyšší soud zde přijal a pečlivě odůvodnil závěr, že v občanskoprávních i obchodních závazkových vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná (avšak nikoliv naopak); zánik pohledávek v takovém případě nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k započtení dojde věřiteli pohledávky, která ještě není splatná. Nezpochybňoval přitom v zákoně zakotvenou zásadu, že proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná (§581 odst. 2 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „občanský zákoník“).
Neobstojí ani námitka, že odvolací soud neposoudil pohledávku žalovaného jako pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, resp. že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4945/2007, nepoměřoval zjištěný skutkový stav z hlediska všech možných, na něj dopadajících ustanovení občanského zákoníku. Žalovaný především pomíjí, že předmětem řízení nebyl jeho nárok vůči žalobci, nýbrž nárok žalobce. Odvolací soud zvažoval nárok žalovaného pouze z hlediska posouzení účinnosti provedeného započtení a zaměřil se především na otázku, zda započítávaná pohledávka byla v době zápočtu splatná. Z jeho rozhodnutí není zřejmé, zda nárok žalovaného hodnotil jako vyplývající z ujednání čl. III odst. 3 písm. e/ a i/ smlouvy o pronájmu nebo jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení; ať tak či onak dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla splatnost pohledávky žalovaného sjednána, neboť ze smlouvy o pronájmu nevyplývá, do kdy má žalobce žalovanému „refundovat“ náklady veterinárního ošetření (ujednání čl. III odst. 3 písm. e/ smlouvy nekoresponduje s ujednáním čl. III odst. 3 písm. i/ smlouvy). Uvedené nemění nic na závěru, že splatnost pohledávky žalovaného byla vázána na výzvu k zaplacení (i v případě, kdy by odvolací soud posoudil pohledávku žalovaného jako pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, nemohl by než uzavřít, že splatnost takové pohledávky nastala až po výzvě žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení). Závěr odvolacího soudu, že splatnost pohledávky žalovaného závisela na výzvě k její úhradě, je proto správný.
Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti výroku o nákladech odvolacího řízení v dovolání neuplatnil.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu