ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.15.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 15/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) M. Š. a b) R. J. , zastoupených Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, proti žalované F. N. , zastoupené JUDr. Janou Martinů, advokátkou se sídlem v Klášterci nad Ohří, Zahradní 253, o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 187/2007, o dovolání žalované proti částečnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2011, č. j. 14 Co 87/2011-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.826,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Dalibora Šamana, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil částečný rozsudek pro uznání Okresního soudu v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 24 C 187/2007-94, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit každému z žalobců 125.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“); přestože v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. dubna 2010, č. j. 24 C 187/2007-69, byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. srpna 2010, č. j. 14 Co 567/2010-86, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozhodl soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 24 C 187/2007-94, shodně jako v předchozím rozsudku, tj. žalobě vůči žalované vyhověl.
Dovolání tak může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkou žalované, že soud prvního stupně nevztáhl důsledky prodloužení lhůty k podání vyjádření k žalobě, k němuž byli vyzváni usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. března 2010, č. j. 24 C 187/2007-41, o jejíž prodloužení požádal jen první žalovaný P. N., i v její prospěch; P. N. se totiž domníval, že bylo-li vyhověno jeho návrhu na prodloužení lhůty k vyjádření, prodloužila se tím lhůta oběma žalovaným. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. představuje dále námitka, že v pořadí druhém rozsudku soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto o nákladech předcházejícího řízení, ačkoli žalovaná byla procesně úspěšná se svým prvním odvoláním.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) žalovaná namítá, že soudy obou stupňů dovodily naplnění podmínek, za nichž se má zato, že uznala nárok, který je proti ní uplatňován žalobou, a že jsou proto dány předpoklady pro rozhodnutí o věci samé rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., aniž přihlédly k tomu, že žaloba trpěla vadami, neboť z ní jednoznačně nevyplývá opodstatněnost žalobou uplatněných nároků, které jsou navíc prekludovány (nárok na slevu z kupní ceny žalobci uplatnili až 3. 10. 2006, přičemž kupní smlouva byla uzavřena 11. 1. 2006), jinými slovy řečeno, že rozsudek pro uznání nebylo lze vydat, neboť šlo o věc, v níž nešlo uzavřít a schválit smír (§153a odst 2 o. s. ř.).
Ze zákonné úpravy [§153a odst. 1 a 3, §99 odst. 1 a 2 o. s. ř., §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §205b o. s. ř.] vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu §153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v §120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Uznání nároku podle §153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2001). Rozsudek pro uznání vydá soud i v případě, že podle §114b odst. 5 o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavců 1 až 4 tohoto ustanovení fikce, že žalovaný nárok uznal.
Z obsahu žaloby ze dne 2. 7. 2007 je zřejmé, že žalobci uplatňují nárok na zaplacení částky 250.000,-Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, která sestává z požadavku na poskytnutí slevy z kupní ceny v celkové výši 217.924,50 Kč, částky 29.779,- Kč z titulu vzniklé škody v důsledku vad prodané věci a částky 2.296,50 Kč představující náklady spojené s uplatněním práva z odpovědnosti za vady; každou z těchto částek mají žalovaná a P. N. zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců z jedné poloviny (v souhrnu každému z žalobců 125.000,- Kč). Žaloba obsahuje tvrzení, že požadavek na slevu z kupní ceny a na náhradu nákladů spojených s uplatněním práva z odpovědnosti za vady a na náhradu škody uplatnili žalobci jako kupující u prodávajících výzvou ze dne 3. 5. 2006. S přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2407/98, nebo ze dne 31. března 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008 (ohledně otázky solidární odpovědnosti žalovaných za vzniklou škodu a způsobu rozhodování v situaci, kdy je rozhodnuto vůči jednomu ze solidárně zavázaných dlužníků), v rozsudku ze dne 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, s přihlédnutím ke znění §145 odst. 4 obč. zák. (ohledně důsledků doručení právního úkonu do sféry dispozice dlužníka a hmotněprávního úkonu vůči solidárně odpovědným dlužníkům - manželům), a v rozsudku ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003 (ohledně otázky vad žaloby a možnosti vydat rozsudek pro uznání), a k výslovnému znění §143 odst. 1 písm. b) a §145 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (v otázce solidární odpovědnosti manželů za závazky), výhrada nedostatku podmínek pro vydání rozsudku pro uznání z důvodu neobstojí.
Protože řešení žalovanou nastíněných otázek nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Sluší se podotknout, že odvolací soud přijal správný závěr, že nejde o věc, ve které by nebylo možno uzavřít a schválit smír (právo z odpovědnosti za vady prodané věci není prekludováno), neboť podle žalobních tvrzení žalobci uplatnili právo na slevu z kupní ceny u žalovaných ve lhůtě podle §599 odst. 1 obč. zák.
Žalovaná sice uvádí, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti potvrzujícímu výroku, ale rovněž proti výroku o nákladech odvolacího řízení, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku skutečně směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátkou [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srovnej čl. II. vyhlášky č. 496/2012 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), ve výši 10.000,- Kč, paušální částka náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 1 a 3 (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve shora citovaném znění) ve výši 600,- Kč a částka 2.226,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21%, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů (§137 odst. 3 o. s. ř.); platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu