ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1557.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1557/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně UNIDEBT Czech, SE se sídlem Praha 7, Holešovice, Dělnická 213/12, identifikační číslo osoby: 247 97 880, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti žalované A. Š. , zastoupené JUDr. Richardem Šenderou, advokátem se sídlem Sokolov, K. H. Borovského 63, o 340.874 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 86/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2015, č. j. 25 Co 373/2015-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.100 Kč k rukám JUDr. Richarda Šendery, advokáta se sídlem Sokolov, K. H. Borovského 63.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 25 Co 373/2015-68, potvrdil rozsudek ze dne 24. 7. 2015, č. j. 20 C 86/2015-42, kterým Okresní soud v Sokolově zamítl žalobu o zaplacení 250.199 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 250.199 Kč od 23. 1. 2013 do zaplacení, s 20,88 % úrokem ročně z částky 250.199 Kč od 21. 10. 2012 do 22. 1. 2013, s 35 % úrokem ročně z částky 250.199 Kč od 23. 1. 2013 do zaplacení a o 90.675 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 44.500,50 Kč od 23. 1. 2013 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež žalovaná navrhla pro nepřípustnost odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Ve vztahu ke zpochybňovanému závěru odvolacího soudu o neoddělitelnosti jednotlivých ujednání obsažených ve smlouvě žalobkyně nevylíčila, v čem spatřuje přípustnost dovolání; nekonkretizuje (posuzováno podle obsahu dovolání), kterou z podmínek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněnou. Dovolání tak v této části trpí vadou, která neumožnila Nejvyššímu soudu přezkoumat správnost kritizovaného závěru.
Žalobkyně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007, v otázce posouzení platnosti smlouvy o úvěru z hlediska jejího souladu s dobrými mravy k okamžiku a podle okolností existujících v době, kdy byl právní úkon učiněn. Odkaz na uvedené rozhodnutí však není případný, neboť v něm byla posuzována aplikovatelnost zásady „ pacta sunt servanda “ v souvislosti se změnou okolností, nastalou po uzavření smlouvy, která způsobila nevýhodnost plnění pro jednu ze smluvních stran. V posuzované věci však k žádné změně okolností nedošlo a absolutní neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy (§39 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013 - viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“) odvolací soud dovodil z jejího znění (tj. ze souhrnu všech ujednání tvořících obsah smlouvy), okolností, které zde byly v okamžiku jejího uzavření, a z důsledků s jejím uzavřením spojených. Odvolací soud se tudíž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008, a ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4809/2015).
Nebyla-li zpochybněna správnost právního závěru o absolutní neplatnosti hlavního závazku, nemá již význam zabývat se otázkou (ne)platnosti sjednaných smluvených úroků, úroků z prodlení a smluvních pokut, jež mají akcesorickou povahu (jsou závislé na existenci hlavního závazku).
Námitkou, že odvolací soud v rozporu se závěry obsaženými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, aplikoval na posuzovaný závazkový vztah ustanovení §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalobkyně podsouvá odvolacímu soudu závěr, který neučinil.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu