ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1635.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1635/2018-270
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Pražákova 1008/69, proti žalované P. M., zastoupené JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem Brno, Jedovnická 2346/8, o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 29/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2017, č. j. 18 Co 18/2017-226, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2017, č. j. 18 Co 18/2017-226, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 4. 10. 2016, č. j. 104 C 29/2014-177, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o povinnosti k úhradě soudního poplatku (výrok III.). Žalobkyně se domáhala uvedené částky s tvrzením, že jde o dluh z titulu smlouvy o půjčce. Soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 1. 2016, č. j. 104 C 29/2014-128, žalované uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho doručení písemně vyjádřila ve věci samé a v případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti na svou obranu. Zároveň ji poučil o následcích nevyhovění dané výzvě bez vážného důvodu. Spolu s usnesením žalované zaslal i žalobu včetně jejího doplnění. Žalovaná dne 24. 3. 2016 podala vyjádření k žalobě. Následně bylo rozhodnuto podle ustanovení §153a odst. 3 občanského soudního řádu rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 18 Co 18/2017-226, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Odvolací soud shledal, že „ i kdyby bylo možno připustit, že podmínky pro postup soudu podle §153a odst. 3 a §114b odst. 5 o. s. ř. byly poté, co žalované marně uplynula lhůta k vyjádření na výzvu soudu, naplněny (tedy za předpokladu, že byla výzva podle §114b odst. 1 o. s. ř. správně doručena zástupkyni žalované), pak v dalším průběhu řízení, kdy soud přistoupil k projednání věci při jednání, při němž žalovaná popírala nárok žalobkyně co do důvodu i výše (a soud jednání odročil za účelem mimosoudního řešení sporu), nastalá procesní situace již nebyla adekvátní vydání rozsudku na základě fikce uznání nároku, a to vůči v řízení aktivně jednající žalované, která ostatně byla v řízení zastoupena advokátem již v době předcházející postupu soudu podle §114b o. s. ř. “.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním. Namítá, že odvolací soud otázku podmínek pro vydání rozsudku pro uznání posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud postupoval a rozhodl v souladu s „existující rozsáhlou judikaturou“. Již v odvolání poukazovala na „zjevný chaos“ v soudním spise, mající za následek špatné doručování soudních rozhodnutí včetně kvalifikované výzvy, dodatečné zakládání listin do spisu, absenci žurnalizace listin a jejich volné založení v souvisejících spisech. Žalovaná byla aktivní, neměla snahu řízení zdržovat či oddalovat. Fikci uznání a následné vydání rozsudku pro uznání považuje za její „sankcionování neslučitelné se zásadami práva na spravedlivý proces“.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II body 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny nejsou, neboť žalovaná sice vyjádření k žalobě podala až po uplynutí stanovené lhůty, ale za situace, kdy soud „i přes existenci fikce uznání“ ve věci nařídil jednání a dovodil, že žalovaná „je aktivně jednající“, neboť v předchozím průběhu řízení byla zastoupena advokátem.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237 o. s. ř.). Za takovou právní otázku je třeba považovat otázku posouzení splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání.
Dovolání je důvodné.
V ustálené judikatuře soudů byl přijat závěr, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout, že okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o. s. ř. v zejména takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto, a že ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle §114b o. s. ř. vyloučeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, které bylo uveřejněno pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004). V posuzovaném případě bylo již z obsahu žaloby zřejmé, že bez znalosti stanoviska žalované nebude možné připravit jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání. Již z uvedeného je nepochybné, že povaha věci vyžadovala, aby žalovaná byla vyzvána k písemnému vyjádření ve věci postupem podle ustanovení §114b o. s. ř. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalovanou ve smyslu ustanovení §114b o. s. ř. vyzval k písemnému vyjádření ve věci.
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 1107/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 69 v sešitě č. 5 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy , jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.). Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že žalovaná podala vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení s výzvou k vyjádření vydaném podle §114b o. s. ř. Přitom platí, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. Tudíž v případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže nic změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval. Není ani významné, jestliže se tak stalo podáním učiněným předtím, než soud rozhodl rozsudkem pro uznání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004).
Odvolací soud postupoval v rozporu s výše uvedeným, navíc je jeho závěr o nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání nejednoznačný, neboť na straně jedné dovodil, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny (patrně) byly, nicméně jeho nevydání odůvodnil tím, že žalovaná nárok následně popírala s tím, že takto „ nastalá procesní situace již nebyla adekvátní vydání rozsudku na základě fikce uznání “. Opožděně podané vyjádření ve věci přitom může mít – jak vyplývá ze shora uvedeného – právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v tom bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat včas písemné vyjádření; pak ovšem nenastává – jak vyplývá z ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. – fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Tzv. zmatečnostní vady z obsahu spisu nezjistil, nicméně odvolacímu soudu je nutno vytknout, že se vůbec nevypořádal se stěžejní odvolací námitkou, že usnesení ze dne 11. 1. 2016 nebylo žalované řádně doručeno (což odůvodňovala tvrzením, že k jeho doručení advokátce Mgr. Věře Vlčkové došlo v době, kdy již žalovanou nezastupovala), v důsledku čehož by vůbec fikce uznání nenastala. Pokud by ovšem uvedená skutečnost prokázána nebyla, platí, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Platí totiž již výše uvedené, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalované vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v její neprospěch rozsudkem pro uznání.
Nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, zmiňovaný žalovanou i odvolacím soudem, na danou věc nedopadá, neboť v něm byla posuzována dostatečnost kvalifikovaného vyjádření v situaci, v níž byl vydán elektronický platební rozkaz a žalovaná, invalidní důchodkyně, ve včasném odporu proti němu mimo jiné uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě a že ke splnění závazku je povinná jiná osoba. Soudu adresovala i další přípis, v němž uvedla, že stále od soudu neobdržela žádnou výzvu k osobnímu vysvětlení, v což nadále doufá. Skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou odlišné, neboť nepochybně nelze postavit na roveň absenci vyjádření kvalifikovaně zastoupeného účastníka a včasné vyjádření fyzické osoby důchodového věku k výzvě dle §114b o. s. ř. zřetelně aktivně projevující jak vůli účastnit se soudního řízení, tak i svůj nesouhlas s nárokem uplatněným proti ní, který se evidentně podle svých schopností a znalostí snažila též odůvodnit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) tak byl uplatněn důvodně.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušit a podle odstavce 2 téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu