ECLI:CZ:US:2006:3.US.91.06
sp. zn. III. ÚS 91/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Evženií Pichertovou, advokátkou se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Příkopy 530, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, č.j. 29 Odo 1219/2005-102, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2005, č.j. 24 Co 34/2005-89, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 8. 2004, č.j. 3 C 42/2004-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně rozsudkem pro uznání vyhověl žalobě, kterou se Komerční banka, a.s. domáhala zaplacení 3,300.544,72 Kč s příslušenstvím s odkazem na smlouvy o úvěru, jež uzavřela s žalovaným stěžovatelem postupně ve dnech 14. 2. 1994, 2. 1.1995 a 5. 12. 1996, a odvolací soud tento rozsudek potvrdil. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl (srov. §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, a zčásti dovolatel uplatnil námitky, jež v daném dovolacím řízení pod způsobilé dovolací důvody podřadit nelze.
Porušení shora uvedených základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí obecných soudů "trpí přílišným a strohým formalizmem, postrádají zhodnocení materiální stránky věci" a v důsledku toho i "dostatečnou míru spravedlnosti". Tento důsledek podle stěžovatele nastal tím, že se soudy nezabývaly "potencionální opodstatněností promlčení pohledávky", "faktem splácení jistiny", "faktem mimosoudních jednání" s žalobkyní Komerční bankou, a.s. a tedy jeho "snahou po smírném řešení věci mimosoudní cestou", stejně jako námitkou věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně a konečně "neuznaly ani za relevantní důvod ke zdržení námitek ... proti platebnímu rozkazu".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu", jíž se stěžovatel dovolává).
Oproti očekáváním stěžovatele však protiústavnost v uvedeném smyslu v jeho věci dovodit nelze.
Stěžovatel nenamítá, že předpoklady vydání usnesení dle §114b odst. 1 o.s.ř. nebyly dány a nečiní ani pochybným, že byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.), jestliže i jemu je zřejmé, že jeho zástupkyně v soudem stanovené lhůtě na výzvu podle §114b odst. 1 o.s.ř. nereagovala (§114b odst. 5 o.s.ř.). Jak bylo výše řečeno, stěžovatel kritizuje především to, že soud prvního stupně vycházel "výhradně formálně ze lhůt stanovených o.s.ř. a naprosto pominul materiální stránku věci... ", a že vyšší soudy tento nedostatek nenapravily.
Jisté ztížení možnosti efektivně uplatnit námitky ve vztahu k "materiální stránce věci" však představují procesní pravidla už z povahy věci, což je vyváženo jejich všeobecně pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec. Lhůty v procesním právu jsou všeobecně uznávány jako adekvátní nástroj pro organizaci soudy vedených řízení a pro nastolení požadované právní jistoty jejich účastníků.
Právo na spravedlivé řízení zahrnuje i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Prvky koncentrace řízení (zejména koncentrace řízení ze zákona dle §118b o.s.ř., koncentrace řízení rozhodnutím soudu dle §118c o.s.ř.) nebo odvolací režim neúplné apelace směřují právě k vydání rozhodnutí v "přiměřené lhůtě" a procesní odpovědnost účastníků řízení (odpovědnost za výsledek sporu) zvyšují ze své vnitřní logiky. Podobný účel sleduje dotčené ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř., jestliže zakotvuje fikci (procesního) uznání žalobou uplatněného nároku.
Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, jehož jedním ze základních pilířů je právní jistota (viz kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04, I. ÚS 185/05). Účelem fikce v právu je rovněž tuto právní jistotu posílit (srov. Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce, jež směřuje vědomě mimo skutečnost, je však tím nástrojem výjimečným (určeným zde k nastolení právní jistoty v probíhajícím procesu), a proto její uplatnění musí vycházet ze striktně posuzovaných podmínek, stanovených zákonem (sp. zn. II. ÚS 92/01).
Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. V konkrétních poměrech pak není důvod tento závěr nepřipínat též k situaci, kdy ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným, a jestliže na tomto základě rozhodne soud ve věci (v neprospěch žalovaného) rozsudkem pro uznání. Nejsou-li sama procesní ustanovení, jež institut rozsudku pro uznání v dané specifické podobě upravují, zpochybněna z hledisek ústavněprávních (jako je tomu v posuzovaném případě), nelze efektivně podrobit ani kritice závěry, jež z nich obecné soudy dovodily. Jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci, a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o.s.ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu §114b odst. 5, §153a odst. 3 o.s.ř.) za výraz "přepjatého formalizmu" ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Naopak, nevydání rozsudku pro uznání, ačkoli zákonem stanovené předpoklady pro takový postup byly splněny, by sloužilo důvodné námitce nedostatku spravedlivého procesu z pozice druhé strany v řízení, a to argumentem procesu nepředvídatelného, resp. svévolného.
Výtka, že soudy "pominuly materiální stránku věci", tedy vychází ze zjevného nepochopení procesních institutů, jejichž uplatnění založilo stěžovateli nepříznivý výsledek sporu. Proto jsou zcela nepřípadné námitky promlčením žalovaného nároku, věcné nepříslušnosti (okresního) soudu, stejně jako námitky údajně nesprávným nakládáním se stěžovatelovým částečným plněním (ve prospěch jistiny, resp. úroků).
Pak - vzhledem k řečenému - již může mít z hlediska uplatněných ústavněprávních námitek význam toliko argument nedostatku spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) spočívající v tom, že obecné soudy zbavily stěžovatele standardních procesních práv svévolným výkladem rozhodných procesních ustanovení (§114b odst. 1 a 5, §153a odst. 3 o.s.ř.) nebo jejich extrémně nesprávnou aplikací, ignorující rozhodnou (skutkovou) základnu, jež byla v řízení ustavena. Jinak řečeno, jde jen o to, zda obecné soudy nevybočily z konsensuálně, doktrinálně i judikatorně, ustaveného rámce výkladu a užití rozhodných procesních ustanovení (§114b o.s.ř.).
Nic z toho však v dané věci dovodit nelze.
V usnesení vydaném soudem prvního stupně podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř., které bylo dne 20. 4. 2004 řádně doručeno zástupkyni stěžovatele do vlastních rukou, byl stěžovatel poučen i o následcích případné procesní nečinnosti (§114b odst. 5 o.s.ř.). Stěžovatel však vyjádření, k němuž byl vyzván, ve stanovené lhůtě (30 dnů) soudu nezaslal; učinil tak až dne 21. 6. 2004 podáním, v němž namítal věcnou nepříslušnost okresního soudu, vznesl námitku promlčení a tvrdil, že žalobce nesprávně jím poskytované platby splátek úvěru "rozděloval mezi jistinu a úrok". Dalším návrhem (ze dne 23. 6. 2004) požádal "o prominutí lhůty stanovené výše uvedeným usnesením" s odůvodněním, že intenzivně jednal se žalobcem, ten mu předkládal nepřijatelné návrhy a poté "se odmlčel tak, jak již několikrát", "originály důkazů ...měl porůznu a tak i tato skutečnost byla časově náročná", přesto se snažil "uzavřít celou věc smírem a nezatěžovat tak soud".
Je zjevné, že vydal-li soud prvního stupně poté (25. 8. 2004) rozsudek pro uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.), nelze mu ničeho vytknout ani v rovině podústavního práva; ostatně, jak bylo výše řečeno, stěžovatel - s výjimkami, o nichž bude pojednáno níže - zde ani námitky nevznesl.
Ze stěžovatelových výhrad si zaslouží pozornost jen dvojí; za prvé, že v době vydání rozsudku pro zmeškání již soud znal jeho námitky proti uplatněnému nároku, a za druhé, že posléze (v odvolání) poukazoval i na to, že v "průběhu kalendářních měsíců dubna a května" (2004) byla jeho zástupkyně "v dlouhodobé pracovní neschopnosti".
V obojím směru však soudy postupovaly v souladu s konstantní soudní praxí, pročež je nelze vinit z nepředvídatelnosti či svévole a potažmo z porušení zásad spravedlivého procesu.
Stěžovatel zjevně - a nesprávně - zaměňuje fikci uznání (§114b odst. 5 o.s.ř.)s právně rovněž možnou vyvratitelnou domněnkou. Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle §114b odst. 1 o.s.ř. však znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda je uznává "ve skutečnosti"; proto - logicky - nelze připustit možnost dokládat, že "ve skutečnosti" naopak nárok neuznal (resp. uznání vyvracet). Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval, resp. "vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu". Není proto ani významné, jestliže se tak stane podáním učiněným předtím, než soud rozhodl rozsudkem pro uznání, resp. že to "okresnímu soudu bylo známo", jak namítal stěžovatel.
Co do existence "vážného důvodu", který žalovanému bránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o.s.ř. význam jen tehdy, jestliže jej žalovaný sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že nastal, a že mu brání podat písemné vyjádření včas (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004).
Taková situace zde zjevně není; jak bylo uvedeno, o tom, že jeho zástupkyně byla "v průběhu kalendářních měsíců dubna a května v dlouhodobé pracovní neschopnosti", se stěžovatel zmínil nikoli v prvním úkonu, který v řízení poté učinil, ani v "žádosti o prominutí zmeškání lhůty" ze dne 23. 6. 2004 (když údajná překážka v osobě zástupkyně již předtím zjevně odpadla), nýbrž až v odvolání proti rozsudku pro uznání (dne 16. 11. 2004), a nadto bez toho, že by toto tvrzení bylo jakkoli (v čase) specifikoval. Existenci "vážného důvodu" ve výše uvedeném smyslu tedy stěžovatel ani netvrdil, natožpak (alespoň v odvolání) aby je jakkoli doložil. Nelze proto obecným soudům vytýkat, že dospěly k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Další stěžovatelem tvrzené důvody, proč se na výzvu podle §114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádřil, konkrétně že jednal s žalobcem o mimosoudním řešení, jsou již nevýznamné zcela evidentně, neboť o "vážné důvody" samozřejmě nejde. Co do "žádosti o prominutí zmeškání lhůty" stojí za to poznamenat, že ve vztahu ku lhůtě podle §114b odst. 1 o.s.ř. se tento procesní institut uplatnit z povahy věci nemůže; buď žalovaný sdělí "vážné důvody" (pro které nemohl výzvě ve lhůtě vyhovět) a fikce uznání nenastane, nebo nesdělí, a fikce nastane.
Nad potřebný rámec, jen pro vysvětlení stěžovateli, se poznamenává, že k jeho námitce věcné nepříslušnosti okresního soudu se přiléhavě vyjádřil odvolací soud, jestliže poukázal na to, že pro spory ze smluv o úvěru (§497 a násl. obch. zák.) jsou k řízení v prvním stupni příslušné soudy okresní (§9 odst. 3 písm. r/ bod 1. o.s.ř.).
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu