ECLI:CZ:US:2006:1.US.185.05
sp. zn. I. ÚS 185/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Pavla Rychetského - ze dne 3. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 185/05 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2005 č. j. 22 Cdo 2009/2004-178, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2004 č. j. 10 Co 207/2004-157 a proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. února 2004 č. j. 6 C 196/2003-141, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že je podílovým spoluvlastníkem ideální poloviny žalobou specifikovaných nemovitostí.
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 29. března 2005 a doplněným k výzvě Ústavního soudu dne 28. dubna 2005 domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že je podílovým spoluvlastníkem ideální poloviny žalobou specifikovaných nemovitostí v kat. území P. a S. a že podílovou spoluvlastnicí druhé ideální poloviny těchto nemovitostí byla v okamžiku své smrti (v roce 1971) jeho manželka J. K. Namítá, že právní názor obecných soudů, dle nějž předmětné pozemky i s manželkou opustili (ve smyslu §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) je nesprávný, založený na hodnocení důkazů bez přihlédnutí k tehdejším společenským podmínkám a neodpovídající skutečnostem v řízení zjištěným. Dle jeho názoru z žádného důkazu nevyplynulo, že se svou zesnulou manželkou projevil vůli pozemky opustit, a vzdát se tím vlastnického práva. Soud prvního stupně se podle jeho názoru nevypořádal s některými zjištěnými skutečnostmi (zejména stran úhrady na doplatek přídělové ceny v době, kdy podle názoru soudu již stěžovatel neměl jevit o pozemky zájem a údaji zjištěnými v dědickém řízení o tom, že pozemky byly "v užívání socialistické organizace"). Stěžovatel se nikdy nepřestal považovat za vlastníka pozemků, o čemž svědčí i jeho žádost z 15. srpna 1990 o zrušení práva užívání části pozemků, které bylo ze strany ONV v Domažlicích vyhověno. Okresní soud dle něj řádně nezdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že pozemky jako podílový spoluvlastník měla opustit i zemřelá manželka a žádný důkaz v tomto směru ani nebyl obstarán. S námitkami vznesenými v řízení se nevypořádal řádně ani soud odvolací; buď vůbec neuvedl nebo tak učinil nikoliv úplně a přesvědčivě, proč konkrétní a věcná argumentace obsažená v odvolání je nesprávná a proč a čím byla tvrzení stěžovatele vyvrácena. Rovněž zcela pominul ve svém hodnocení důkazů otázku opuštění pozemků druhým spoluvlastníkem, zemřelou manželkou stěžovatele. Dle stěžovatele nebyla některá fakta hodnocena komplexně v rámci důkazů ostatních, nýbrž jednotlivě, vytrženě a s přiřazením závěru neodpovídajícího skutečnému stavu, tedy v rozporu s §132 a §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Stěžovatel se z těchto důvodů domnívá, že uvedenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 odst. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
K výzvě Ústavního soudu se ke stížnosti vyjádřil Okresní soud v Domažlicích, který ve svém podání ze dne 22. dubna 2005 uvedl, že nesouhlasí s tvrzeními stěžovatele, že soud prvního stupně i soud odvolací vadně hodnotily provedené důkazy a porušily zásadu volného hodnocení důkazů. V tomto ohledu odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí, kde jsou jasně vyjádřeny důvody zamítnutí žaloby včetně otázky opuštění pozemků bývalou manželkou stěžovatele. Soud navíc uvedl, že stěžovatel oproti svým tvrzením přídělovou cenu nedoplatil. Za rozhodující přitom pokládá projev vůle stěžovatele v jeho žádosti ze dne 21. září 1949, adresované pobočce Národního pozemkového fondu v Horšovském Týně, z nějž vyplývá, že již tehdy nechtěl na přidělených pozemcích hospodařit, a reakci stěžovatele na předložení této listiny. Má tedy za to, že ústavně zaručená práva stěžovatele dotčena nebyla.
Krajský soud v Plzni a shodně i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních popřely, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele, a odkázaly na odůvodnění svých stížností napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud nadto poukázal na to, že stěžovatel ústavní stížnost rozšířil až na podkladě výzvy Ústavního soudu doplněním ústavní stížnosti (v navrhovaném výroku), aniž by uvedl důvody, jimiž by správnost rozhodnutí dovolacího soudu zpochybňoval.
Pozemkový fond České republiky i obec M. se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdaly.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 6 C 196/2003, z nějž zjistil, že stěžovatel podal u tohoto soudu dne 28. února 2002 žalobu o určení, že je podílovým spoluvlastníkem ideální poloviny žalobou specifikovaných nemovitostí v k. ú. P. a S. a že podílovým spoluvlastníkem druhé ideální poloviny nemovitostí byla k okamžiku své smrti J. K., zemřelá 5. června 1971. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že stěžovatel a jeho manželka J. K. nabyli vlastnictví ke sporným nemovitostem přídělem na základě přídělových listin ze dne 3. května 1948 (nemovitosti v kat. úz. P.) a dne 13. dubna 1951 (pozemky v kat. úz. S.). V roce 1949 sdělil stěžovatel Národnímu pozemkovému fondu v Horšovském Týně, že pokud se týká převážné části pozemků, propouští je státu, neboť jeho manželka je nemocná a společně je nemohou obdělávat. Protože souvisí se státními statky, mohou být sloučeny. V prosinci 1956 byl pořízen zápis sepsaný na MNV v P., v němž je uvedeno, že stěžovatel se vzdává pozemků o výměře 7 ha zemědělské půdy ve prospěch státního statku a ponechává si pouze pozemky o výměře 0,99 ha. Zápis však stěžovatelem podepsán nebyl. Při projednání dědictví po zemřelé manželce stěžovatele (5. června 1971) byly předmětem řízení dědického pouze nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele (stav. parc. 36 s domkem č. p. 27 na stav. parc. č. 35 a zahrada č. 40/3 a 34 v P.), ve spise je zároveň založena identifikace parcel střediska geodézie pro okres Domažlice, z níž je patrné, že sporné pozemky byly v užívání socialistické organizace. V roce 1982 ONV v Domažlicích, odbor vodního, lesního hospodářství a zemědělství, vydal dvě rozhodnutí o přídělu vydané po opravném přídělovém řízení, z nichž většinu pozemků, které stěžovatel se svou manželkou přídělem v roce 1948 a 1951 nabyli, přiděluje pro Státní statek Domažlice a dne 9. března 1983 rozhodnutí o upřesnění přídělového řízení s tím, že stěžovateli se přidělují pouze pozemky a nemovitost, kterou má v současné době ve svém vlastnictví (identifikované shodně jako v rozhodnutí o dědictví).
Na podkladě těchto skutkových zjištění Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 21. května 2002 sp. zn. 6 C 30/2002 žalobu v celém rozsahu zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že od počátku roku 1957 stěžovatel ani jeho manželka předmětné pozemky neobhospodařovali a až do roku 1990 (kdy stěžovatel požádal o zrušení práva užívání ohledně pozemku v kat. území Skláře) neučinil, a za svého života tak neučinila ani jeho manželka, nic, co by zpochybňovalo závěr, který vyplývá ze zápisu ze schůze z prosince roku 1956 (zápis sepsaný na MNV v P. z 21. prosince 1956, v němž je řešeno obhospodařování půdy v kat. území P. a V. a v němž je výslovně uvedeno, že stěžovatel se vzdává pozemků cca 7 ha a ponechává si pouze pozemky o výměře 0,99 ha) a dalších listinných důkazů. Pokud se tedy stát ujal držby a obhospodařování pozemků, učinil tak v dobré víře; držba trvala od 1. ledna 1957, a stát tedy uvedené nemovitosti nabyl vydržením, nejdříve však k datu 31. března 1984.
K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Krajský soud v Plzni, který rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 30. září 2002 č. j. 10 Co 495/2002-77 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozhodnutí přitom byl dle odůvodnění usnesení odvolacího soudu právní závěr soudu prvního stupně stran posouzení nabytí vlastnického práva státu ke sporným nemovitostem. Tento právní názor shledal odvolací soud rozporným s §132 a) občanského zákoníku, neboť dle tohoto ustanovení se vydržení vlastnického práva mohl s úspěchem dovolávat pouze občan, nikoliv socialistická organizace nebo stát. Zavázal dále soud prvního stupně zabývat se otázkou, zda vlastnictví přešlo platně na stát z hlediska předpisů upravujících správu národního majetku, právo hospodaření s národním majetkem a převody vlastnictví a právo hospodaření, darování, veřejné sbírky, národní majetek a vlastnictví státu vůbec, jako předpisů, jimiž se upravovaly pro potřeby socialistických organizací a státu právní prostředky k dosažení cílů, které pro potřeby občana plnilo vydržení.
Okresní soud v Domažlicích následně rozsudkem ze dne 21. února 2003 č. j. 6 C 196/2003-89 žalobu znovu zamítl. Vycházeje z dříve zjištěného skutkového stavu, dovodil, že stěžovatel a jeho zemřelá manželka pozbyli vlastnictví k předmětným pozemkům nikoliv podle předpisů o správě národního majetku, nýbrž derelikcí ve smyslu §453 odst. 2 občanského zákoníku. Dle soudu prvního stupně, i když v době, kdy došlo k projevu vůle vlastníka (v roce 1956), platil občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který opuštění věci výslovně neupravoval, je třeba postupovat podle zákona č. 40/1964 Sb., neboť i poté, kdy nabyl účinnosti tento zákon, již opuštění věci upravující, stěžovatel ani jeho manželka neprojevovali o pozemky vůbec žádný zájem. Stěžovatel dle názoru soudu ničím neprokázal, že by v mezidobí jakýmkoli způsobem usiloval o obhospodařování pozemků. Z usnesení o dědictví po jeho zemřelé manželce z 12. října 1971 je nepochybné, že stěžovatel nabyl jen pozemky uvedené v tomto rozhodnutí. V tomto rozhodnutí je výslovně uvedeno, že všechny zemědělské pozemky byly převedeny do státního statku, přičemž závěru v uvedeném rozhodnutí se stěžovatel nijak nebránil. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že nejméně od roku 1949 již stěžovatel na části přidělených pozemků (podle dekretu č. 28/1945 Sb.) hospodařit nechtěl, jeho manželka vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohla. Dle soudu je třeba upozornit i na skutečnost, že žalobce nedoplatil přídělovou cenu, z původní částky 41 600 Kč za oba příděly ve staré měně zaplatil stěžovatel 34 685 Kč, měl tedy ještě doplatit 6 915 Kč (1 383 Kč v nové měně), doplatil však již jen 107 Kč v nové měně.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že stěžovatel neprojevoval o pozemky zájem od roku 1949, kdy se snažil o odepsání převážné většiny přidělených pozemků, neprojevil o ně zájem ani v době, kdy probíhalo dědické řízení po jeho manželce, tj. v roce 1971, přičemž učinil předmětem dědického řízení pouze pozemky, jejichž je vlastníkem; ani následně, v roce 1983, kdy bylo rozhodnuto o upřesnění přídělu, se proti takovému rozhodnutí nebránil. Stěžovatel dle něj prokazatelně neobhospodařoval předmětné pozemky od 1. ledna 1957, tedy za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který však opuštění věci výslovně neupravoval. Ze samotné povahy českého právního řádu přitom vyplývá zásada, že právní normy nemají zpětnou působnost a retroaktivita je v právním řádu výjimečná. Vzhledem ke skutkovým zjištěním, ze kterých vyplývá, že stěžovatel opustil sporné nemovitosti k 1. lednu 1957, nelze na danou problematiku aplikovat §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., účinného dnem 1. dubna 1964.
Tomuto názoru nepřisvědčil Nejvyšší soud, který v řízení o dovolání podaném Pozemkovým fondem České republiky (1. žalovaný) rozsudkem ze dne 9. prosince 2003 č. j. 22 Cdo 1562/2003-123 zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc jim vrátil k dalšímu řízení, a to především pro vadnou identifikaci 1. žalovaného. Dle jeho závěrů zaujaly oba soudy mj. nesprávný právní závěr stran nemožnosti aplikace §453 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Dovolací soud má za to, že stejně jako po 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., mohly nabýt účinnosti dříve učiněné právní úkony, k nimž bylo dříve třeba intabulace, nebo jako dnem 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., provedená zákonem č. 509/1991 Sb., mohlo nastat vydržení věci, které do té doby nastat nemohlo, tak i ke dni účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tj. k 1. 4. 1964, mohlo jednání účastníka právního vztahu naplňující předpoklady opuštění věci ve smyslu §453 odst. 2 tohoto zákona nabýt právní relevance. Jestliže tedy určitá osoba před 1. 4. 1964 opustila svoji věc ve smyslu posledně uvedeného zákona a do tohoto data o tuto věc neprojevila žádný zájem, tímto dnem své vlastnictví pozbyla. Nejvyšší soud zároveň vytkl odvolacímu soudu, že se v důsledku svého mylného právního názoru nezabýval otázkou, zda jednání stěžovatele a jeho zemřelé manželky bylo možno za opuštění věci ve smyslu §453 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. považovat. Dalším důvodem, pro který Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu byla nedostatečná specifikace sporných nemovitostí.
Okresní soud v Domažlicích po doplnění dokazování žalobu rozsudkem ze dne 10. února 2004 č. j. 6 C 196/2003-141 (ústavní stížností napadeným) opět zamítl, když dospěl k závěru, že ani po doplnění dokazování (jediným novým důkazem byl výpis z archivu z Horšovského Týna, ve kterém je uvedena další splátka na přídělovou cenu ze dne 1. června 1957 ve výši 1 276 Kč) se na skutkové situaci zjištěné soudem nic nezměnilo. I nyní má soud za to, že stát nemohl nabýt pozemky vydržením, neboť zde nebyl způsobilý předmět držby dle zákona č. 131/1982 Sb. (pozn. red.: novela občanského zákoníku). Stěžovatel a jeho manželka však pozbyli své vlastnické právo k předmětným nemovitostem dle §453 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
Pokud se jedná o manželku stěžovatele, stěžovatel sám vypověděl, že na pozemcích, které přídělem získali, nepracovala - starala se o domácnost a děti a byla vážně nemocná, o čemž svědčí její předčasná smrt. Stran stěžovatele soud dospěl k závěru, že opuštění předmětných nemovitostí stěžovatelem lze dovodit především ze zápisu ze dne 21. prosince 1956 sepsaném na MNV v P. Je dle soudu pravdou, že stěžovatel zápis nepodepsal a že ani nikdy nedošlo k provedení knihovního pořádku v této věci, zároveň je však pravda, že od té doby stěžovatel na předmětných pozemcích nehospodařil a ničím neprokázal, že by v této věci byl na něj činěn nějaký nátlak. O tomto nátlaku soud pochybuje vzhledem k tomu, že již několik let před tím se stěžovatel snažil pozemků zbavit, což vyplývá z jeho žádosti adresované v roce 1949 pobočce Národního pozemkového fondu v Horšovském Týně (žádost stěžovatele o "odepsání přidělených pozemků"). Stěžovateli se přitom nepodařilo zpochybnit ani to, že tuto listinu podepsal, ani to, že od roku 1957 na pozemcích nehospodařil. Soud prvního stupně se dále ztotožnil s právním závěrem dovolacího soudu, že i když v době, kdy došlo k projevu vůle vlastníka, tedy v roce 1956, platil občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který opuštění věci výslovně neupravoval, je třeba postupovat podle zákona č. 40/1964 Sb., neboť ani poté, kdy tento zákon nabyl účinnosti, stěžovatel ani jeho manželka neprojevovali o pozemky žádný zájem. Když manželka stěžovatele v roce 1971 zemřela, předmětem projednání dědictví se staly pouze nemovitosti uvedené v usnesení o dědictví ze dne 12. října 1971 (stavební parcela č. 36 s domem č. p. 27 na stavební parcele č. 35, zahrada č. 40/3 a 34 v P.). Pokud se jedná o dodatečně upřesněné příděly pro stěžovatele ze dne 25. května 1982 a pro státní statek Domažlice ze dne 24. března 1982 (v rozhodnutí je chybně uvedeno datum 10. září 1990), obě tato rozhodnutí pokládá soud za platná z toho důvodu, že v té době byl ONV Domažlice přidělen státnímu statku ten majetek, který stěžovatel a jeho manželka opustili, jako věc ve vlastnictví státu; jejich neplatnost tak nelze dovodit. Stejně posoudil soud i smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí, kterou Pozemkový fond České republiky uzavřel s obcí M. (2. žalovaná) ohledně jednoho z pozemků, které jsou předmětem sporu.
Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, o němž rozhodl rovněž stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud se přitom ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval jak argumenty nalézacího soudu, tak právní závěry soudu dovolacího. Konstatoval přitom, že jestliže stěžovatel tvrdil opak zjištěných skutečností, pak pro svá tvrzení nenabídl relevantní důkazy. Dle něj takovýmto důkazem nemůže být tvrzení, že v roce 1954 vystoupil z JZD, neboť v roce 1949 uváděl, že hodlá pracovat jako lesní dělník, a nemůže jím být ani stavba stodoly, neboť je zřejmé, že nadále hospodařil na 0,99 ha, a potřeboval proto stodolu pro svou potřebu. Pro uplatnění svého vlastnického práva ke sporným pozemkům nevyužil ani speciální restituční předpisy.
Nejvyšší soud následně stížností napadeným usnesením ze dne 22. února 2005 dovolání podané stěžovatelem odmítl jako nepřípustné. Dle jeho názoru nemá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a nebyl naplněn ani předpoklad §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2001 sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 297, sv. 3. Mimo to podotkl, že právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, stěžovatel neformuloval. Ježto dovolací soud neshledal dovolání přípustné ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., nemohl se ani zabývat námitkami týkajícími se vad řízení nebo správností skutkových zjištění [§241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.].
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal. Byť shledal opodstatněnost stěžovatelových námitek stran právního názoru v napadených rozhodnutích vysloveného, jeho návrh na zrušení napadených rozhodnutí posoudil jako nedůvodný.
Ústavní soud je nucen připomenout, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování ani právní závěry na jeho základě učiněné, pokud tím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ve své konstantní rozhodovací praxi pak vymezil podmínky, za jejichž porušení nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, svazek 4, nález č. 79, svazek 13, nález č. 3, svazek 17, nález č. 15, svazek 19, nález č. 134, svazek 22, nález č. 63). Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu došlo i v daném případě.
Na prvním místě je třeba uvést, že dle své konstantní judikatury připouští Ústavní soud možnost domáhat se ochrany vlastnického práva též mimo restituční předpisy samozřejmě jen a pouze za situace, na kterou tyto předpisy nedopadají a jsou splněny obecné předpoklady ochrany vlastnického práva, tj. zejména aktivní legitimace žalobce (viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 403/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 156) a samozřejmě trvající existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví. Obecné soudy se však v daném případě nijak nezabývaly tím, zda s ohledem na tvrzený nátlak činěný na stěžovatele v padesátých letech a dobu, v níž mělo dojít ke ztrátě vlastnického práva, a osobu stěžovatele není třeba posuzovat stěžovatelem uplatněný nárok podle předpisů restitučních jako zvláštní právní úpravy, vylučující tam, kde jde o vztah upravený restitučními předpisy, aplikaci obecných ustanovení občanského zákoníku. Spokojily se pouze s konstatováním, že se svého nároku prostřednictvím restitučních předpisů nedomáhal (viz napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni), a dále obecnou úvahou o naléhavém právním zájmu stěžovatele na požadovaném určení, jehož účelem je zápis vlastnického práva stěžovatele do katastru nemovitostí.
Stěžovatel přitom namítá, že stát k převzetí předmětných nemovitostí neměl právní důvod, tedy žalobu opírá o právní titul založený nikoliv obecnými předpisy občanského práva, nýbrž, a to především, předpisy restitučními [§6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, §2 odst. 1 písm. c) ve spojení s §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů]. Je zde třeba zdůraznit, že přestože ani zákon č. 141/1950 Sb. ani zákon č. 40/1964 Sb. okupaci, tj. převzetí věci státem bez právního důvodu jako právní titul nabytí vlastnického práva státem neznaly, nepochybně k faktické okupaci za účinnosti obou jmenovaných norem docházelo. Stát v takovém případě právní titul k převzetí věci ani nepředstíral. Prostřednictvím přijetí restitučních předpisů však zákonodárce akceptoval, že k takovým situacím skutečně, a to nikoliv výjimečně, docházelo. Na základě jeho v restitučních předpisech vyjádřené vůle se pak z okupace (převzetí věci státem bez právního důvodu) stal formálně právní titul nikoliv nabytí majetku ze strany státu, nýbrž vzniku nároku na vrácení majetku, potažmo obnovu formálního vlastnického práva, přičemž nevyužitím možnosti domáhat se takového nároku v zákonné lhůtě docházelo k nevratnému zániku (prekluzi) práva, a tím i nemožnosti dosáhnout revize kroků státu učiněných v rozhodném období.
Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let, a to i přes to, že vlastníkem převážné části sporných nemovitostí je stát, nikoliv osoby další, které by mohly v daném případě prokazovat svou dobrou víru a legitimní očekávání, že jim jejich vlastnictví bude zachováno. Nelze přesto připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů, a to ani tam, kde je dosud formálně vlastníkem věcí, jichž se nárok na jejich vydání týká, stát nebo jím zřízená právnická osoba. Takový závěr není v rozporu s dříve vysloveným názorem, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle obecné právní úpravy, avšak pouze tam, kde byl postup podle restitučních předpisů pro nesplnění jejich podmínek vyloučen. Ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. se Ústavní soud mimo jiné přiklonil i k závěru obsaženému ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001: "Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ." Tento závěr nebyl obecnými soudy respektován a ani není z odůvodnění jejich rozhodnutí zřejmé, jaký byl k tomu důvod.
Obecné soudy se spokojily pouze s konstatováním, že stěžovatel se majetku, o nějž v řízení jde, prostřednictvím restitučních předpisů nedomáhal a přistoupily k projednání žaloby podané podle občanskoprávních předpisů, přičemž naléhavý zájem na požadovaném určení dovodily pouze ze zájmu stěžovatele na opatření vkladu schopné listiny. Ústavní soud však závěr o tom, že byly splněny předpoklady pro projednání žaloby nepovažuje za dostatečný. Ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. dovodil:
"Žaloba na určení práva [§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c) o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář. I. díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154: "Nelze se dovolávati činnosti soudu jen kvůli rozhodnutí otázek akademických neb kvůli uspokojení zájmu, jenž nedošel uznání právním řádem."). Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Tomu odpovídalo i znění příslušného zákonného ustanovení - §228 c. ř. s. [pozn. red.: zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní)] výslovně stanovil, že žalobce musí mít právní zájem na tom, aby "tento právní poměr nebo právo nebo pravost listiny byly co nejdříve na jisto postaveny", a požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení, se stával předmětem dokazování (srov. Vážný 1357). Jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř. jej zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že "o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě." (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261).[...]
Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí.
Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 32).
Právní jistota všech osob, jakož i zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba nabývá nebo pozbývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, mající účinky do budoucna, bez ohledu na to, zda písemné vyhotovení takového aktu dosud existuje. V opačném případě by totiž bylo možné uplatnit tvrzení o jeho vadách vzápětí poté, co uplynula lhůta k jeho skartaci, byl zničen nebo ztracen. Nynější v katastru zapsaní vlastníci, nejen pro dlouhou dobu, která uplynula od pozbytí vlastnického práva osoby, která se jej dnes prostřednictvím určovacích nebo obdobných žalob domáhá, by byli především dlouhotrvající deformací vlastnického práva, práva držby a vydržení a rovněž zpochybněním důležitosti a závaznosti knihovních (katastrálních) zápisů jednostranně znevýhodněni, neboť ve většině případů nemohou vyhovět požadavkům na prokázání skutečností nastalých před více než půlstoletím. Konstrukce břemene tvrzení i břemene důkazního v rámci občanského soudního řízení v dnešní podobě by pak nad míru ospravedlnitelnou zatížila stranu, která by byla takovými tvrzeními napadena."
Z toho zároveň vyplývá závěr stanoviska, k němuž Ústavní soud došel, a sice, že "Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.". Žaloby domáhající se určení vlastnického práva na základě zpochybnění skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti, postrádají prvek, který je k jejich projednání nezbytný - naléhavý právní zájem žalobce na určení právního stavu, bez nějž by se vztah žalobce k věci stal nejistým. Vzhledem k tomu, že naléhavý právní zájem na určení nahrazuje u určovacích žalob aktivní legitimaci žalobce, lze konstatovat, že takové žaloby nemohou mít naději na úspěch. V daném případě o to více, že stěžovatelova tvrzení směřují zřetelně k uplatnění titulu restitučního, jenž aplikaci obecných předpisů a užití určovacích žalob vylučuje. Ústavní soud opakovaně, naposledy v citovaném stanovisku, konstatoval, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů. Pokud se tedy stěžovatel prostřednictvím restitučních předpisů vrácení majetku nedomáhal, prostřednictvím určovací žaloby tak může činit pouze za předpokladu, že se nejednalo o restituční titul a při doložení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ústavní soud takový zájem dovodit nemohl a pouze z požadavku zajištění listiny, na jejímž základě by bylo možné v katastru nemovitostí vlastnické právo zapsat, nevyplývá. Stěžovatel pouze zpochybňuje skutečnosti, na jejichž základě byl proveden zápis vlastnického práva před padesáti lety. Za dané situace Ústavní soud, ač považuje právní závěry obecných soudů za natolik extrémní, že v nich shledává porušení práva na spravedlivý proces, nepřistoupil k jejich zrušení, neboť výrok v dalším řízení vynesený, vzhledem k v mezidobí přijatému stanovisku a zde vyslovenému právnímu názoru Ústavního soudu by byl pouze akademický a neznamenal by pro stěžovatele jiný výsledek než nyní.
Byť Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, s právním názorem v nich vysloveným se ztotožnit nemůže. Závěr, že jednání, které nemělo právní účinky v době, kdy bylo (bylo-li vůbec) subjektem tohoto úkonu učiněno, těchto účinků s následky pro něj v okamžiku tohoto jednání nepředvídatelnými nabývá po přijetí nové právní úpravy, je neudržitelný a znamená ve svém důsledku přímý zásah do principu právní jistoty jako základu právního státu vůbec. Takový výklad totiž znamená uplatnění principu retroaktivity, jevu v občanském právu veskrze nežádoucího, a nerespektování obecně uplatňovaných výkladových zásad. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. sám ve svých přechodných ustanoveních stanoví, že pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; avšak vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se posuzují podle dosavadních předpisů (§498). Na tuto problematiku shodně upozorňuje jeho důvodová zpráva: "Z důvodů ochrany nabytých práv osnova zásadně nepřipouští, aby se podle jejích ustanovení posuzoval vznik právních vztahů, k němuž došlo za platnosti dřívějšího práva. Zda právní vztah tu je a jaký, posuzuje se u právních vztahů vzniklých před 1. dubnem 1964 podle dřívějšího práva. Podle dřívějších předpisů posuzují se nároky, které vznikly před tímto datem. Zároveň je však nutné, aby se i tyto právní vztahy řídily dnem 1. dubna 1964 jako ty vztahy upravené v osnově, které jsou jim svým obsahem a účelem nejbližší." Národní shromáždění československé socialistické republiky, období 1960 - 1964, tisk 156, citováno dle Společné česko-slovenské digitální parlamentní knihovny - přístupné na stránkách PSP ČR, http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/T0156_14.htm). Ústavní soud je toho názoru, že jakkoliv lze použít důkazní prostředky svědčící o chování stěžovatele před rokem 1964, mohou sloužit pouze jako podpůrné doklady pro závěr o tom, zda byl či nebyl stěžovatelem a jeho manželkou učiněn právní úkon směřující k opuštění jim přidělených nemovitostí, který však, pokud měl vyvolat zákonem zamýšlené účinky, mohl nastat až za doby účinnosti právního předpisu, který s ním takové účinky (zánik jejich vlastnického práva a vznik vlastnického práva státu) spojoval. Pokud však má soud za to, že stěžovatel projevil vůli nebýt nadále vlastníkem pozemků (resp. svého vlastnického podílu k nim) před rokem 1964, tedy před účinností zákona č. 40/1964 Sb., je třeba přistoupit k posouzení účinků takového projevu podle právního předpisu v době projevu platného a účinného. Ač občanský zákoník z roku 1950 výslovně neupravoval opuštění věci v tom smyslu, že by užil slovo "opuštění", ani on netrval na tom, že by vůbec nebylo možné na základě jednostranného projevu vůle nebo jiné právní skutečnosti přestat být vlastníkem věci. Jediná možná forma takového projevu však byla zakotvena v institutu vzdání se vlastnického práva (§132 občanského zákoníku). Proto však, aby na základě jednostranného právního úkonu skutečně došlo k zániku vlastnického práva, musely být splněny podmínky dané ustanovením jeho odstavce 2. Nesplněním zákonných podmínek projev vůle učiněný za této právní úpravy nemohl nabýt právní relevance ani poté, co nabyla účinnosti právní úprava jiná.
Samotný právní závěr obecných soudů navíc dle názoru Ústavního soudu stojí na skutkových zjištěních ve vztahu k jednání stěžovatele zcela nedostatečných, ve vztahu k jeho zemřelé manželce chybějících.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že nedodržení zákonných podmínek ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku vede bez dalšího k tomu, že k přechodu vlastnictví na stát nemohlo dojít (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 1998 sp. zn. IV. ÚS 403/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 156). Přitom právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci. Samotné fyzické opuštění věci takový právní následek nemůže vyvolat, není-li výrazem vůle zaměřené na zánik vlastnického práva. Animus dereliquendi nelze dovozovat pouze z toho, že stěžovatel na nemovitostech nehospodařil a neučinil je předmětem projednání dědictví po své zemřelé manželce (s ohledem na konstatování, jakkoliv problematického obsahu, Státního notářství v Domažlicích obsažené v rozhodnutí o vypořádání dědictví po zemřelé J. K. ze dne 12. října 1971 sp. zn. D 463/71, že veškeré zemědělské pozemky byly převedeny do státního statku), aniž by bylo najisto postaveno, že obsahem jejich vůle byl zánik vlastnického práva, zejména s přihlédnutím k tomu, že k údajnému opuštění mělo dojít před rokem 1989 - v období totalitního režimu, který se vyznačoval despektem k soukromému vlastnictví. Princip demokratického právního státu, jak má na mysli čl. 1 odst. 1 Ústavy, vyžaduje, aby státní orgány spolehlivě zjišťovaly, zda vůle vlastníka skutečně směřuje k derelikci jeho majetku. Paralelně však každý vlastník nese - v duchu parémie "vlastnictví zavazuje" - odpovědnost za výkon vlastnického práva, tedy i za řádnou správu svého majetku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 696/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 91). Přitom relevanci prokazovaných skutečností je třeba posuzovat podle práva platného v době, kdy k nim došlo. Z tohoto pohledu se soud dostatečně nezabýval úmyslem stěžovatele vzdát se v roce 1949 části přidělených pozemků ani možnými následky takového jednání. Pro závěr o tom, že stěžovatel se pozemků vzdal, mu přitom postačil zápis MNV v P. z roku 1956, v němž je uvedeno, že stěžovatel se sporných pozemků vzdává. Zápis však není stěžovatelem podepsán, na jeho základě ani nebyl, přestože to zápis předvídá, učiněn zápis v pozemkových knihách, a obsahuje pouze přibližnou výměru pozemků, jichž se měl stěžovatel vzdát, aniž by byly identifikovány. Takový důkaz o učiněném právním úkonu jeví se Ústavnímu soudu jako nedostatečný. Z tohoto zápisu mj. soud rovněž dovozuje, že k 1. lednu 1957 sporné pozemky převzal Státní statek v Domažlicích, avšak dle identifikace parcel z roku 1971 byly pozemky uvedené jako příděl pro žalobce a jeho manželku v užívání socialistické organizace, aniž by bylo dokázáno, že k tomuto datu byly zároveň ve vlastnictví státu. Soud se rovněž zcela nevypořádal s tvrzením stěžovatele a důkazy k tomuto tvrzení předloženými, že i po 1. lednu 1957 hradil splátky na přídělovou cenu (i přesto, že nebyla zřejmě uhrazena v plné výši). Tvrzení o tom, že stěžovatel se nebránil přídělovým rozhodnutím z let 1982 až 1983 jeví se Ústavnímu soudu rovněž jako odvážné, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by stěžovatel takovou možnost, zejména pokud jde o přídělové rozhodnutí ve prospěch Státního statku Domažlice z roku 1982, vůbec měl.
Vadou obdobnou je pak stižen skutkový i právní závěr obecných soudů ve vztahu k zemřelé manželce stěžovatele, J. K. Jak vyplývá z důkazních materiálů založených ve spise, nabyla již v roce 1948 přídělem ideální polovinu usedlosti č. p. 26 v k. ú. P. a rovněž přídělem v roce 1950 ideální polovinu pozemků v k. ú. S. Tento majetek se stal od 1. ledna 1950 (účinností zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném) součástí zákonného společenství majetkového manželů K., neboť šlo o majetek nabytý za trvání jejich manželství (§22 odst. 1, 2 citovaného zákona). Dle ustanovení §23 tohoto zákona pouze obvyklou správu jmění náležejícího do zákonného společenství majetkového mohl vykonávat každý z manželů sám; šlo-li však o věc, která přesahuje rámec obvyklé správy, bylo třeba souhlasu druhého z manželů. Obdobnou úpravu pak obsahuje i občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který s účinností od 1. dubna 1964 stanovil (ve vztahu k vzniknuvšímu institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů dle §143), že běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů, v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak jde o právní úkon neplatný (§145 odst. 1 občanského zákoníku). Jistě nelze považovat právní úkon směřující k zániku vlastnického práva k nemovitostem za "obvyklou správu jmění", resp. "vyřizování běžných záležitostí". Ani před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím, potažmo dovolacím, nebylo zjištěno, že zemřelá manželka stěžovatele učinila jakýkoliv úkon, který by směřoval k pozbytí jejího vlastnického práva k ideální polovině předmětných nemovitostí, ani že by dala souhlas svému manželovi k tomu, aby takový úkon učinil za ni. Přesto obecné soudy dospěly k závěru, že i ona předmětné nemovitosti opustila. Přitom, jak bylo uvedeno výše, opuštění věci je právním úkonem, jehož součástí je projev (byť i konkludentní) věc opustit, nebýt nadále jejím vlastníkem. Samotné neužívání věci, zejména za situace, kdy je způsobeno objektivní překážkou na straně vlastníka v podobě nemoci či jiného fyzického omezení, nelze s takovým projevem vůle zaměňovat, a to ani v případě, měl-li vlastník zákonnou povinnost nemovitost osobně obdělávat (§5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci), neboť z nesplnění této povinnosti zánik vlastnictví bez dalšího nebylo možné dovodit.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil a učinil tak i nyní, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že dovolání nebylo přípustné již jen z toho důvodu, že v podaném dovolání nebyla formulována žádná právní otázka, jíž by se soud měl zabývat. Takový postup je zbytečným a nadměrným formalismem tam, kde z odůvodnění dovolání zcela zřetelně vyplývá, že směřuje vůči právnímu hodnocení odvolacího soudu v konkrétních otázkách, a při zjištění tak závažných pochybení stran skutkového i právního ohodnocení věci nemůže obstát. K porušení ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny tak došlo postupem jak soudu prvního stupně, tak odvolacího i soudu dovolacího.
Jak již Ústavní soud konstatoval, tato skutečnost jej nevedla ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť situace stěžovatele by se tím nezměnila, výrok soudu by byl, vzhledem k tomu, že obecné soudy jsou v dalším právním názorem Ústavního soudu vázány, pouze akademický. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyhověl a návrh zamítl.