ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1669.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1669/2017-195
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalované I. B., zastoupené JUDr. Vlastislavem Karlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 256/10, o zaplacení 257.732 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 228/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 19 Co 140/2015-163, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 19 Co 140/2015-163, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 28 C 228/2014-87, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 257.732 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení účastníků, se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 28 C 228/2014-87, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 257.732 Kč s příslušenstvím (výrok I.), řízení co do částky 53.238 Kč zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o soudním poplatku (výrok IV.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 19 Co 140/2015-163, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Učinil tak poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015, zrušil jeho předchozí rozhodnutí ze dne 3. 6. 2015, č. j. 19 Co 140/2015-123, kterým odvolací soud zrušil ve výrocích I. a III. rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vycházely shodně ze zjištění, že žalobce s žalovanou a jejím tehdejším manželem J. K. (který dne 12. 3. 2009 zemřel) uzavřeli dne 17. 9. 1997 smlouvu, podle níž jim poskytl půjčku ve výši 1.250.000 Kč splatnou do 17. 9. 2012. Dlužníci se zavázali půjčku věřiteli splácet způsobem, který byl ve smlouvě dohodnut. Půjčku spláceli nepravidelně. Od září 1997 do března 1998 hradili měsíční splátky ve výši 595 švýcarských franků (CHF), v dubnu 1998 zaplatili 370 CHF, v květnu 576 CHF, v červnu 13.000 Kč, od července do prosince 2001, v únoru 2002, od dubna do listopadu 2001 a v květnu hradili splátky ve výši 14.000 Kč měsíčně. Dne 15. 6. 2005 zaplatili 53.238 Kč a dne 14. 11. 2008 451.880 Kč. Žalovaná namítla promlčení práva žalobce na vrácení půjčky co do částky 253.720,- Kč s tím, že sjednáno bylo plnění ve splátkách a k 31. 10. 2008 došlo k promlčení některých splátek, takže poslední platbou poskytnutou 14. 11. 2008 byl dluh splněn.
Na podkladě uvedených zjištění soudy obou stupňů posoudily právo žalobce na splátky, které měly být podle smlouvy hrazeny od listopadu 2002 do 31. 10. 2005, jako promlčené. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že právo na jednotlivé měsíční splátky splatné před 31. 10. 2005 je promlčené podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“); odkázal přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002. Současně shledal promlčeným právo na zbytek dluhu, neboť žalovaná zaplatila žalobci dne 14. 11. 2008 částku 451.880 Kč, přičemž mu sdělila, že ji považuje za doplacení celého dluhu, neboť zbývající část je promlčena. Počátek běhu tříleté promlčecí doby určil jako den následující po oznámení žalované, že dluh uhradila, neboť poté mohl žalobce vykonat své právo směřující k vymožení zbytku dluhu (uplatnit u soudu) poprvé.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky promlčení práva na vrácení půjčky (a to jak dílčích splátek za období od listopadu 2002 do 31. 10. 2005, tak celého dluhu podle smlouvy o půjčce ze 17. 9. 1997; dále „smlouvy o půjčce“). Vytýká odvolacímu soudu, že při výkladu smlouvy o půjčce, resp. jejího ujednání o splátkách, nerespektoval usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015, jímž Nejvyšší soud zrušil jeho předcházející rozhodnutí. Má za to, že kdyby z něho vycházel, nepoužil by při posouzení námitky promlčení dluhu závěry rozsudku ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k promlčení splátek dluhu. Musel by dovodit, že k promlčení práva na vrácení půjčky nedošlo. Na základě inkriminovaného smluvního ujednání totiž byl vždy k prvnímu dni v roce vypočten zůstatek půjčky zohledňující, jaké částky dlužníci dosud na umoření dluhu zaplatili, a součtem kapitalizovaných úroků a zůstatku půjčky byla zjištěna „ zbývající část dluhu “, která byla „ následně rozdělena na měsíční splátky ve švýcarských francích “ podle počtů měsíců, které zbývaly do konce splatnosti půjčky, tj. do 17. 9. 2012. Dosud nesplacené části dluhu se na počátku každého nového roku staly součástí nově vypočtených splátek splatných v následujícím období. Nesprávným shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení zbytku dluhu začala běžet bezprostředně poté, co mu žalovaná dopisem ze 7. 11. 2008 oznámila, že platbou uhrazenou 14. 11. 2008 dluh zcela umořila (neboť splátky splatné do 31. 10. 2005 jsou promlčeny). Takovým závěrem se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjadřující se k určení počátku běhu promlčecí doby v případě, kdy je splatnost dluhu sjednána dohodou stran (viz např. rozsudek ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006). Smlouva o půjčce, kterou v posuzovaném případě účastníci uzavřeli, obsahovala ujednání o splatnosti půjčky jako celku do 17. 9. 2012, a proto nemohl být počátek běhu promlčecí doby spojen s oznámením žalované; respektováno mělo být smluvní ujednání účastníků. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto pro nepřípustnost, případně zamítnuto jako nedůvodné. Ztotožnila se s právními závěry odvolacího soudu, avšak současně vyjádřila přesvědčení, že žalobce v dovolání nevymezil jeho přípustnost v souladu s požadavky uvedenými např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3586/2014.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř. a bylo dovolacím soudem shledáno přípustným, neboť napadené rozhodnutí je založeno na otázkách, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil promlčení dílčích splátek vyplývajících ze smlouvy o půjčce stejně jako celého zbývajícího dluhu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Ohledně promlčení jednotlivých splátek sice existuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu, na níž odvolací soud odkázal (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002), když posoudil jednotlivé splátky, které žalovaná měla uhradit do 31. 10. 2005, avšak neučinila tak, jako promlčené. Jeho závěr však nereflektuje specifické okolnosti projednávané věci dané výkladem ujednání o splátkách obsaženým ve smlouvě o půjčce. Vyčerpávající výklad uvedeného ujednání podal Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015, na které v podrobnostech pro stručnost odkazuje. Pro posouzení promlčení, resp. počátku běhu promlčecí doby jednotlivých splátek je podstatné, že se smluvní strany dohodly, že každého prvního ledna příslušného roku bude zbývající „ dlužná část “ přepočtena s ohledem na úrok určený ve smlouvě a následně rozdělena na měsíční splátky ve švýcarských francích za použití ve smlouvě dohodnutého kurzu. Řečeno jinak sjednaný způsob výpočtu jednotlivých splátek, resp. zůstatku dluhu, zohledňoval, jaké částky dlužníci (krom žalované byl dlužníkem žalobce rovněž její zesnulý manžel) dosud na umoření dluhu zaplatili, a všechny nesplacené finanční prostředky (tedy i částky, které měly být splaceny v předchozím období) převáděl do období následujícího. Lze tak přisvědčit žalobci, že při sjednaném vzorci výpočtu jednotlivých splátek nemohlo docházet k jejich postupnému promlčování, neboť automaticky docházelo k posouvání jejich splatnosti do následujícího období (tím, že byly rozpočítány do nových splátek a žalobci tak nesvědčilo právo domáhat se jejich úhrady zpětně, resp. zvlášť). Nezbývá než uzavřít, že odvolací soud při posouzení částečného promlčení jednotlivých splátek pochybil, neboť §103 obč. zák. (odvolací soud chybně odkázal pouze na §101 obč. zák.) a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002, lze aplikovat teprve při posuzování promlčení jednotlivých splátek vypočítaných v posledním roce splatnosti zbývající části dluhu, tj. u splátek za období od 1. 1. 2012 do 17. 9. 2012 (v jejichž výši měly být s konečnou /s/platností zohledněny všechny dosud neuhrazené splátky).
Přisvědčit nelze ani závěru odvolacího soudu, že došlo k promlčení zbývající části dluhu, neboť žalovaná žalobci dne 7. 11. 2008 oznámila, že považuje svůj dluh za splacený a den následující po tomto dni tak mohl žalobce uplatnit své právo na zaplacení zbytku půjčky. Odvolací soud zcela opomenul smluvní ujednání o splatnosti půjčky jako celku. Ve smluvním právu platí v prvé řadě to, co si smluvní strany mezi sebou samy dohodly (lex contractus). Jestliže subjekty občanskoprávních vztahů již jednou podle vlastního rozhodnutí a sebeurčení určitou smlouvu uzavřou, mají povinnost tuto smlouvu plnit a dodržovat (pacta sunt servanda). Úprava obsažená v občanském zákoníku se proto uplatní až tehdy, jestliže subjekty občanskoprávních vztahů nedají v rámci své svobodné individuální vůle, rozhodování a sebeurčení samy přednost smluvnímu ujednání práv a povinností, které by jejich zájmům, potřebám a preferencím nejlépe vyhovovalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1389/2015). Žalobce správně poukázal na to, že odvolací soud se při posouzení počátku běhu promlčecí doby u práva na zaplacení půjčky jako celku řídil obecnými zásadami určujícími, že promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem ( actio nata ). Právo se stává nárokem ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním. Odvolací soud však nerozpoznal význam existence ujednání o splatnosti zbývající části dluhu ve smlouvě o půjčce. Teorie určení počátku běhu promlčecí doby totiž rozlišuje, zda byla splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§563 obč. zák.). Uvedené závěry reflektuje jak žalobcem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006, tak např. usnesení ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4353/2016. V případě, že byla splatnost dluhu stanovena smlouvou, je toto ujednání rozhodující pro určení počátku běhu promlčecí doby při posouzení promlčení práva na úhradu zbývající části dluhu (pacta sunt servanda) a žádné jednostranné oznámení účastníka smlouvy, že svým úkonem považuje zbytek dluhu za uhrazený, nemůže takové smluvní ujednání nahradit.
Nezbývá než uzavřít, že žalobci se uplatněnými dovolacími námitkami podařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání je tak nejen přípustné, ale rovněž důvodné.
Protože odvolací soud posoudil promlčení dílčích splátek stejně jako promlčení celého dluhu nesprávně, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (v rozsahu výroků I. a III.), zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.). Nebylo přitom zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu