ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4353.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4353/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. M. Z. , zastoupeného Mgr. Janem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, proti žalovanému Ing. M. Č. , zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o 162.805,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 132/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2016, č.j. 25 Co 101/2016-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 21. 10. 2015, č.j. 16 C 132/2014-75, kterým Okresní soud v Hradci Králové uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 162.805,50 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; stejně rozhodl o nákladech odvolacího řízení i odvolací soud. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vyšel z toho, že žalobci, který zastupoval žalovaného v řízení o vypořádání společného jmění vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 16/2006, vzniklo právo na (mimosmluvní) odměnu a na náhradu hotových výdajů, včetně náhrady za daň z přidané hodnoty (dále jen „odměna“) v celkové výši – s přihlédnutím k poskytnuté slevě – 162.805,50 Kč. S odkazem na ustanovení §100 odst. 1 a §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že námitku promlčení žalovaný neuplatnil důvodně, neboť žalobce právo vykonal před uplynutím promlčecí doby (žalobu podal 16. 6. 2014).
V dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný nesouhlasí s právním posouzením promlčení práva na odměnu. Za dosud neřešenou považuje otázku důvodnosti „námitky promlčení práva věřitele vyzvat dlužníka k plnění,“ a to za situace, kdy právo sice vykonal (žalobu podal) před uplynutím promlčecí doby podle §101 obč. zák., avšak pohledávka se stala splatnou až po jejím uplynutí (v době podání žaloby tedy dlužník povinnost plnit neměl). Žalobce požádal žalovaného o zaplacení žalované částky dopisem z 15. 8. 2014 (dva měsíce po podání žaloby) doručeným 18. 8. 2014, k němuž přiložil fakturu č. F140026; datum splatnosti určil na den 30. 8. 2014 (první den prodlení tak připadl na 31. 8. 2014). Soudy nižších stupňů pochybily, když nerozlišily právo věřitele vyzvat dlužníka k plnění (§563 obč. zák.) od práva věřitele na plnění samotné a námitku promlčení posuzovaly pouze ve vztahu k právu na zaplacení pohledávky.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle ustanovení §237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Dovolání žalovaného není přípustné; otázku spojenou s promlčením práva na peněžité plnění (odměnu) podle ustanovení §101 obč. zák. vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V souzené věci nebylo pochyb o tom (dovolatel v tomto směru žádné námitky neuplatnil), že právo na odměnu vzniklo žalobci zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb (splněním závazku příkazníka), tj. právní mocí usnesení, kterým okresní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 16/2006 schválil smír (27. 6. 2011), že splatnost dluhu mohla nastat až na výzvu žalobce (§563 obč. zák.) a že za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje i žaloba či jiné podání soudu s tím, že dnem splatnosti je den následující po jejím doručení žalovanému (§41 odst. 3 o.s.ř.).
Při posouzení, zda je právo promlčeno či nikoli, nelze vystačit pouze se stanovením délky promlčecí doby; zákon proto zároveň stanoví jednak obecně, jednak zvlášť pro některá jednotlivá práva, počátek jejího běhu. Pro obecnou promlčecí dobu platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem ( actio nata ). Není rozhodné, z jakého důvodu – subjektivného či objektivního – tak věřitel neučinil. Právo se stává nárokem ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (jako je tomu v dané věci), lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe ustáleně judikuje, že v takových případech je první objektivní možnost vykonání práva dána již okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění dluhu požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu, jehož splatnost si smluvní strany nesjednaly a není ani jinak určena. Jinak řečeno, pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo ke vzniku dluhu, nikoliv tedy až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1984, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006, ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, a ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2011).
Okolnost, kdy žalobce – při absenci jiného určení doby plnění – vyzval žalovaného k zaplacení dluhu a učinil ho tak splatným (§563 obč. zák.), je významná pro posouzení nároků plynoucích z prodlení dlužníka (§517 odst. 2 obč. zák.); z hlediska promlčení práva však určující není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011). Pokud věřitel uplatnil v promlčecí době právo na peněžité plnění u soudu (§112 obč. zák.), nepřekáží přiznání nároku rozsudečným výrokem skutečnost, že splatnost dluhu nastala doručením výzvy k plnění žalovanému dlužníku až v průběhu řízení; pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o.s.ř.).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu