ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1727.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1727/2022-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ZAPPIS, s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Kutnohorská 548, identifikační číslo 26716763, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, proti žalovanému M. M. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, o 372.450 Kč s příslušenstvím, vedené o Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 410/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2022, č. j. 4 Cmo 101/2021-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.120 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Davida Koury, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení 372.450 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody, kterou jí měl způsobit vadným plněním ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky 1. 12. 2005. Předmětem smlouvy bylo zhotovení a montáž dřevěného zábradlí. Cena díla byla sjednána částkou 670.565 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že v řízení vedeném mezi týmiž účastníky (v obráceném procesním postavení) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 101/2009 a následně u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cmo 114/2017 byl požadavek žalovaného (v procesním postavení žalujícího) na doplacení ceny díla, kterou mu žalobkyně (v procesním postavení žalované) nezaplatila. Oba soudy dospěly k závěru, že předané dílo sice vykazovalo vadu spočívající v „srpovitosti“ a „nespojité křivosti“ madla, která ovšem představovala pouze marginální vadu, z důvodu čehož měla žalobkyně právo na slevu z ceny ve výši 5 %, tedy v rozsahu částky 33.528,25 Kč. V nyní souzené věci se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 13.000 € (tj. 372.450 Kč) z titulu jeho vadného plnění jako subdodavatele z téže smlouvy o dílo, přičemž škoda spočívala v zaplacení smluvní pokuty žalobkyní společnosti STRABAG a.s. (generálnímu dodavateli), s níž žalobkyně uzavřela smlouvu o dílo na zhotovení zábradlí a rampy za 2.033.640 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že základní příčinou zjištěné vady je odchylka zakřivení vnitřního a vnějšího madla předepsané žalobkyní v projektové dokumentaci od faktického stavu. Příčina vadného plnění nebyla tak v samotném provedení díla žalovaným. Žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného spočívající v provedení díla a škodou, která jí vznikla zaplacením smluvní pokuty. Soud neshledal důvod přenést odpovědnost za vznik škody zcela na žalovaného vzhledem k celkové ceně díla provedeného žalobkyní ve výši 2.033.640 Kč a cenou za dílo prováděné žalovaným ve výši 670.565 Kč, jestliže škoda, kterou žalobkyně požaduje nahradit a která představuje pouze estetickou vadu, vyčíslila téměř polovinou sjednané ceny díla mezi účastníky.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, č. j. 4 Cmo 101/2021-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně upřesnila, že žalovaná částka představuje slevu z ceny díla. Odvolací soud odkázal na řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11 Cm 101/2009, v němž se žalobkyně v postavení žalované bránila žalobě o doplacení části ceny díla tvrzením, že žalovaný nereagoval na výzvy k opravě madla, žalobkyně se snažila vady opravit sama, neučinila tak zcela odborně a společnost STRABAG a.s. jí proto z důvodu vadného plnění na dohodnuté ceně díla nezaplatila částku 13.000 €; tuto částku žalobkyně proto odmítla žalovanému zaplatit. V řízení bylo určeno, že žalobkyně má právo na pěti procentní slevu z ceny díla, a že žalovaný má právo na 95 % ceny díla, přičemž žalobkyně neuspěla se svojí procesní obranou vycházející z práva na slevu z ceny díla (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 1 Cmo 114/2017-327), založenou na stejném tvrzení, na němž v nyní probíhajícím řízení staví svůj nárok. S odkazem na znění §159a odst. 1 a 3 o. s. ř. odvolací soud zdůraznil, že rozsudek ve věci sp. zn. 1 Cmo 114/2017 je ve výroku závazný pro účastníky řízení i pro soud. Je proto vyloučeno, aby v nyní probíhajícím řízení mohla být žalobkyně úspěšná s tvrzeními, která byla její procesní obranou v řízení sp. zn. 1 Cmo 114/2017 (nárok na slevu z ceny díla). Cituje znění §379 větu druhou zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) odvolací soud zdůraznil, že se nenahrazuje škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči. Nárok, který žalobkyně uplatila vůči žalovanému, odpovídá částce, kterou smluvní partnerka žalobkyně – STRABAG a. s. odmítla zaplatit žalobkyni podle §439 odst. 4 obch. zák. Výši slevy stanovil investor (KIKA) ve vztahu ke společnosti STRABAG a. s. Žalovaný nemohl v žádném případě vědět, jakým způsobem smluvní partner žalobkyně vyhodnotí vadu předaného díla a jakou výši slevy na základě své úvahy vůči němu bude požadovat. Škoda, která žalobkyni vznikla byla objektivně nepředvídatelná a žalovaný ji proto není povinen platit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že otázku vázanosti předcházejícím rozhodnutím podle jejího přesvědčení odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 649/2021, jeho rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1991/2008, jakož i nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2280/14. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 649/2021, akcentuje, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení, a o níž jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není. Dovolatelka odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vytýká, že převzal závěr o výši slevy z ceny díla z předcházejícího řízení, přestože jím nebyl vázán.
Při řešení otázky předvídatelnosti vzniku škody se odvolací soud podle přesvědčení žalobkyně odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, neboť při hodnocení, zda jde o případ nepředvídatelné škody, je třeba vzít v úvahu znalost, kterou škůdce měl vzhledem ke své situaci a okolnostem vztahujícím se jen k němu, ale dále, pokud nelze dojít k závěru, že vzhledem k nim možnost vzniku škody předvídal, je třeba vyjít z úvahy, co v dané situaci mohl předvídat obchodu dbalý podnikatel. Nejde přitom o uvažování pravděpodobné možnosti, ale o to, zda jako možnost vzniku uplatněné škody přicházel v úvahu, a to vzhledem k okolnostem daného případu v době vzniku závazku a skutečnostem, o kterých pečlivý podnikatel měl vědět. Není srozuměna s tím, že odvolací soud klade důraz na skutečnost, zda žalovaný měl či mohl předpokládat výši slevy, kterou uplatnila společnost KIKA vůči dodavateli STRABAG a. s., jakož i to, jak vyhodnotí vadu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu stejně jako soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Pro řešení otázky vázanosti jiným soudním rozhodnutím vycházejícím ze zásadně totožných skutkových okolností mezi týmiž účastníky není dovolání přípustné, jelikož zde není rozpor mezi závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 649/2021, a rozsudkem odvolacího soudu, pro skutkovou odlišnost obou souzených věcí, navíc závěry citovaného rozhodnutí dovolatelka necituje úplně. Nejvyšší soud v tomto usnesení zdůraznil, že „[V]ýkladem ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž Nejvyšší soud dále zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením §159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007). Výjimku z tohoto pravidla Nejvyšší soud shledal jen v případě střetu žaloby na plnění a následné určovací žaloby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Nedošlo-li (oproti původnímu řízení) ke změně skutkových okolností, nic nebrání tomu, aby soud při řešení předběžné otázky v souladu s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. z tohoto rozhodnutí vycházel.
Do poměrů nyní souzené věci nedopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2280/14 (a rozsudek odvolacího soudu tak nemůže být s nimi v rozporu) pro skutkovou odlišnost věci řešené Ústavním soudem a odvolacím soudem.
Namítá-li dovolatelka dále, že se odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť neúplně zjistil skutkový stav a nezabýval se veškerými aspekty, které jsou relevantní pro určení slevy z ceny díla, nezabýval se otázkou přiměřenosti výše slevy s ohledem na vzniklou škodu žalobkyně, popř. že žalovaný měl a mohl předpokládat výši slevy, zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, resp. namítá, že odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přehlíží však, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti výroku o nákladech řízení však není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu