ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1767.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1767/2019-161
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Petrem Strejčkem, advokátem se sídlem Plzeň, Škroupova 796/10, proti žalovaným 1) P. C., 2) M. J. a 3) J. J. , všichni bytem XY, zastoupeným JUDr. Evou Benešovou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha, Dřevná 382/2, o zaplacení 82 049 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 13/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 18 Co 152/2018-141, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2018, č. j. 18 Co 152/2018-141, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2018, č. j. 16 C 13/2017-106, ohledně částky 7 417,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 6. 2016 do zaplacení, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2018, č. j. 18 Co 152/2018-141, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2018, č. j. 16 C 13/2017-106, ohledně částky 74 631,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 6. 2016 do zaplacení a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek Okresního soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2018, č. j. 16 C 13/2017-106, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 74 631,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 6. 2016 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2018, č. j. 16 C 13/2017-106, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci částku 82 049 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 13. 1. 2016 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 18 Co 152/2018-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej ve výroku II. tak, že žalobce je povinen nahradit žalovaným na nákladech řízení před soudem prvního stupně 68 809 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal úhrady za sjednané a provedené vícepráce a doplatku smlouvou sjednané ceny díla.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci 6. 10. 2015 uzavřeli písemnou smlouvu o dílo, která ohledně specifikace díla odkazuje na cenovou nabídku. Vyslovil přesvědčení, že práce, jež žalobce označoval jako „vícepráce“, provedeny byly, aniž došlo k jejich sjednání, přičemž jsou obvyklou součástí plnění samotného předmětu díla. Ohledně požadavku na úhradu doplatku ceny díla a sporné otázky, zda se žalovaní zavázali zaplatit k ceně díla i daň z přidané hodnoty ve výši 15 %, dospěl k závěru, že smlouva připouštěla dvojí výklad, je proto třeba přijmout výklad příznivější pro spotřebitele (§1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“). Ač se nejprve pokusil interpretovat smluvní ujednání jednoznačně za pomoci hledisek uvedených v §556 odst. 1 o. z., z pohledu zjištěných skutečností „ k jednoznačnému výkladu smlouvy nevedl ani známý úmysl zhotovitele a nebyla tu ani zavedená praxe mezi stranami. Dva výklady obstojí i po zohlednění toho, co právnímu jednání předcházelo, i toho, co strany daly najevo následně. Bohužel účastníci vytvořili situaci na hraně, která připouštěla dva výklady “. Soud prvního stupně proto uzavřel, že jelikož se nepodařilo prokázat, jaká ústní jednání doprovázela smluvní proces, nezbylo než vycházet z písemného znění, které připouští i ten výklad, že zaplaceno mělo být 497 538 Kč; to zaplaceno bylo, proto žalobu zamítl.
Odvolací soud zcela odkázal na správná a dostačující skutková zjištění a z nich dovozené skutkové i právní závěry soudu prvního stupně.
Žalobce v podaném dovolání, jímž napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, veškerou svou argumentaci upíná k závěrům odvolacího soudu vztahujícím se k doplatku ceny díla. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, za zásadní z pohledu posouzení věci považuje vyhodnocení ujednání o ceně díla. Trvá na tom, že cena díla byla dohodnuta s DPH, neboť žalovaní měli k dispozici podklad pro stanovení ceny díla – cenovou nabídku, jíž odpovídá i obsah smlouvy o dílo, kde je uvedeno, že „ cena za zhotovení předmětu díla v rozsahu čl. II je stanovena dohodou a činí 497 538 Kč bez DPH 15 % “. Žalovaným musel být znám úmysl žalobce požadovat cenu s připočtením daně z přidané hodnoty. Z uvedených důvodů se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaní se ztotožnili zejména se závěry soudu prvního stupně, podle nichž sjednanou cenu díla jednoznačně určuje smlouva o dílo, jíž je třeba upřednostnit před žalobcem prosazovanými cenovými nabídkami; výklad smlouvy zastávaný žalobcem odmítli jako nevěrohodný.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle odstavce 3 citovaného ustanovení důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím rozhodl o dvou samostatných nárocích. Prvním je nárok na úhradu za provedené „vícepráce“ ve výši 7 417,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 6. 2016 do zaplacení, druhým nedoplatek ceny díla ve výši 74 631,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 6. 2016 do zaplacení.
Ve vztahu k prvnímu z uvedených nároků dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti ani důvodu dovolání. Dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto dovolací soud dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ve vztahu k části dovoláním napadeného rozhodnutí, jejímž předmětem je nedoplatek ceny díla, dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení otázky výkladu ujednání smlouvy o ceně díla odvolacím soudem. Nejvyšší soud shledal v uvedené části dovolání žalobce přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud při posouzení otázky výkladu sporného ustanovení smlouvy postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání je též důvodné.
Vzhledem k datu sjednání smlouvy o dílo (dne 6. 10. 2015) je třeba při jejím výkladu postupovat podle právní úpravy platné a účinné po 1. 1. 2014 (§3028 o. z.).
Podle §556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Podle §556 odst. 2 o. z. se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Podle §1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.
Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího - u vícestranných právních jednání společný úmysl jednajících stran, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, §419-654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Při zjišťování tohoto úmyslu je pak třeba vycházet také z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
Je evidentní, že na rozdíl od předchozí právní úpravy [zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], právní úprava účinná od 1. 1. 2014, rozhodná pro posuzované jednání účastníků, opouští - jak vyplývá i z důvodové zprávy k o. z. - důraz na formální hledisko projevu (srov. zejména ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.) a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem pro interpretaci je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným (jazykovým) vyjádřením.
Nejvyšší soud ohledně vztahu §556 a násl. a §1812 odst. 1 o. z. opakovaně vyložil, že jestliže způsob vyjádření účastníků žádnou pochybnost stran srozumitelnosti nezavdává, jinak řečeno, pokud vůle, kterou účastníci právním jednáním projevili, je jednoznačně formulována, nepřichází jiná interpretace projevené vůle v úvahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 5598/2017, rozsudek ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, rozsudek ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013, rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015).
Promítnuto do poměrů nyní posuzované věci je z citovaných závěrů zjevné, že odvolací soud se dostatečně skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření smlouvy o dílo nezabýval. Pouze souhrnně odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, který se sice „ pokusil interpretovat smluvní ujednání jednoznačně “ za pomoci hledisek uvedených v §556 odst. 1 o. z., přičemž dovodil, že „ z pohledu zjištěných skutečností k jednoznačnému výkladu smlouvy nevedl ani známý úmysl zhotovitele a nebyla tu ani zavedená praxe mezi stranami; dva výklady obstojí i po zohlednění toho, co právnímu jednání předcházelo, i toho, co strany daly najevo následně “, a omezil-li se na konstatování, že „ jelikož se nepodařilo prokázat, jaká ústní jednání doprovázela smluvní proces, nezbylo než vycházet z písemného znění, které připouští i ten výklad, že zaplaceno mělo být 497 538 Kč; to zaplaceno bylo, proto žalobu zamítl. “. Z takto řečeného však není zřejmé, na základě kterých konkrétních skutečností - zjištění vyplývajících z provedených důkazů – soudy dospěly k nejednotné (počáteční) vůli stran, resp. jaký byl jejich úmysl v okamžiku uzavírání smlouvy. Ačkoliv soud prvního stupně v souvislosti s posuzováním hledisek uvedených v §556 odst. 1 o. z. odkazuje na „ část odůvodnění, která uvádí skutková zjištění, podle nichž k jednoznačnému výkladu smlouvy nevedl ani známý úmysl zhotovitele “ (srov. bod 43. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž uvádí, že „ zjišťoval, co podpisu smlouvy předcházelo “ (srov. bod 13 rozsudku soudu prvního stupně), za svá skutková zjištění vzal a své skutkové závěry čerpal toliko z tvrzení a přednesů účastníků v průběhu řízení, tedy z jejich ex post zastávané interpretace sporného ustanovení. Navíc svou pozornost upřel pouze k úmyslu žalobce, aniž zkoumal úmysl ostatních účastníků smlouvy, což ve spojení s „jazykovou“ intepretací obsahu smlouvy o dílo a s ohledem na primát skutečné vůle všech účastníků před formální stránkou projevu k řádnému výkladu vůle nestačí. Kromě uvedeného se dovolací soud neztotožňuje ani s dílčím závěrem, že formulace ve smlouvě, podle níž se cena za dílo „sjednává jako pevná a nepřekročitelná ve výši 497 538 Kč bez DPH 15 %“ nesvědčí pro závěr, že cena díla nebude účtována s daní z přidané hodnoty. Nelze totiž přehlédnout, že žalovaní svou obranu výslovně zakládali na tvrzení (jež ovšem zůstalo rovněž stranou posouzení soudů obou stupňů), že se účastníci ústně dohodli na tom, že výše ceny díla bude bez DPH, což lze těžko interpretovat jinak, než že smlouvou ke sjednání ceny díla i s povinností k úhradě DPH došlo.
V případě, že soudy dospějí k určitému závěru o nároku vyplývajícímu z právního jednání, o jehož obsahu jsou pochybnosti, které je třeba odstranit jeho výkladem, a z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, zda výklad provedly (použily výkladová pravidla podle citované právní úpravy) a zda především zkoumaly vůli jednajících osob, je jejich právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Pokud se odvolací soud dostatečně nezabýval tím, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládali účastníci, je (na základě výše uvedeného) posouzení skutečné vůle účastníků smlouvy prozatím neúplné a závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace ustanovení §1812 o. z. se jeví jako předčasný, a proto i nesprávný.
Nad rámec výše uvedeného lze poznamenat, že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda vůbec a jak se do jeho právních závěrů promítly úvahy soudu prvního stupně týkající se institutu tzv. klamavých opomenutí, kterýžto se stal součástí právní úpravy až po uzavření posuzované smlouvy, případně „vyjádření spotřebitelských organizací“, ve vztahu k nimž je třeba připomenout zásadu, že právní posouzení věci je výlučnou záležitostí soudu.
Z vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v uvedené části za nesprávný, a proto jej v dotyčné části podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také část tohoto rozsudku a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu