ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1804.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1804/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České dominikánské provincie se sídlem v Praze 1, Husova 8, identifikační číslo 00408379, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalovanému P. M. , zastoupenému Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o 80.981,47 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 155/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 31. října 2012, č. j. 15 Co 556/2011-204, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.418,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Libora Holemého, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, č. j. 4 C 155/2008-137, uložil žalovanému a Mgr. M. M. povinnost zaplatit žalobkyni 80.981,47 EUR s 10% úrokem od 1. 7. 2000 do zaplacení z částky 76.693,78 EUR s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného, zamítl žalobu o zaplacení 10% úroku z částky 4.287,69 EUR od 1. 7. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný a Mgr. M. M. odvolání, přičemž usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. června 2011, č. j. 4 C 155/2008-186, bylo řízení o odvolání Mgr. M. M. pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání zastaveno.
K návrhu žalobkyně ze dne 22. 6. 2011 bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 4. října 2011, č. j. 15 Co 556/2011-199, řízení o odvolání žalovaného podle §110 odst. 1 a §211 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přerušeno; usnesení nabylo právní moci 17. 10. 2011.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 31. října 2012, č. j. 15 Co 556/2011-204, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému zrušen a řízení bylo v této části zastaveno; současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným. Odvolací soud uzavřel, že žádný z účastníků do jednoho roku od právní moci usnesení ze dne 4. října 2011, č. j. 15 Co 556/2011-199, nepodal návrh na pokračování v řízení, přestože byli poučeni o tom, že nebude-li návrh na pokračování v řízení v uvedené lhůtě podán, bude odvolací řízení podle §111 odst. 3 ve spojení s §211 o. s. ř. zastaveno.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně spojuje obsahově (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srovnej čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod. 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“) s §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že ji nesprávně poučil, neboť v usnesení, jímž řízení přerušil, účastníkům řízení sdělil, že v případě, nebude-li podán návrh na pokračování v řízení, bude zastaveno odvolací řízení. V rozporu s tím zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalovaného a řízení v tomto rozsahu zastavil. Se znalostí závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2010, Cpjn 203/2007, polemizuje s postupem odvolacího soudu, jenž v rozporu s obsahem poučení a jejím legitimním očekávání nezastavil jen odvolací řízení.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Dovolání přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není důvodné.
Uvedenou výhradou obsahově dovolatelka vymezila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že jestliže řízení je přerušeno podle §110, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí tří měsíců; s výjimkou řízení o rozvod může soud na návrh pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty, jsou-li pro to závažné důvody. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví.
Podle §211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Ve shora citovaném stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. Cpjn 203/2007, uveřejněném pod číslem 49/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož odvolací soud, který podle §111 odst. 3 o. s. ř. rozhoduje o zastavení řízení přerušeného u něj po podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž se řízení končí nebo po podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, zruší v rozsahu napadeném odvoláním také rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně rozhodne o nákladech řízení.
Tento závěr vychází z předpokladu, podle něhož brání-li tzv. klid řízení vyvolaný jeho přerušením v odvolacím řízení tomu, aby rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci, pak rozhodnutí o zastavení řízení nemůže přivodit pro některého z těchto účastníků méně příznivé důsledky, než jsou ty, jež nastaly v důsledku přerušení řízení. Pouhé zastavení „odvolacího“ řízení by pro odvolatele takovou změnou k horšímu nepochybně bylo, neboť právní mocí usnesení o zastavení „odvolacího“ řízení by pominuly suspenzívní účinky podaného odvolání a u odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně by se projevily účinky, které s právní mocí soudního rozhodnutí pojí úprava obsažená v §159a o. s. ř. U rozhodnutí, které lze vykonat, by se takový odvolatel nepochybně ocitl také v ohrožení možným výkonem rozhodnutí nebo jeho exekucí. Usnesením o zastavení řízení podle §111 odst. 3 o. s. ř. se přitom pouze navenek deklaruje zákonem předvídaný a nečinností účastníků po dobu delší jednoho roku osvědčený předpoklad, že účastníci ztratili zájem na soudním projednání své věci.
Postup odvolacího soudu, který ve vztahu k žalovanému P. M. současně s rozhodnutím o zastavení řízení podle §111 odst. 3 o. s. ř. rozhodl též o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, je tedy správný, neboť plně respektuje závěry obsažené ve výše uvedeném stanovisku Nejvyššího soudu. K výhradě žalobkyně vůči obsahu poučení odvolacího soudu a jeho postupu, jímž částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení v tomto rozsahu zastavil, nutno uvést, že odvolací soud účastníky poučil, že nebude-li podán návrh na pokračování ve lhůtě jednoho roku, bude posupovat podle §111 odst. 3 o. s. ř., tzn., že zastaví řízení a zruší rozhodnutí soudu prvního stupně. V případě předvídaném uvedeným ustanovením se totiž řízení zastavuje jako celek a nikoliv (pouze) jeho část – odvolací řízení. Je nepochybné, že odvolací řízení není „samostatným řízením“, ale fází řízení navazující na řízení před soudem prvního stupně, s nímž tvoří jeden celek (srov. např. §159 o. s. ř.).
Jelikož dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dán, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §11 odst. 2 písm. c) a §11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 390/2013 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb. - dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 8.310,- Kč, jelikož dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“, takže advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001, uveřejněné pod číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 324/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 41, nebo usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 ICdo 19/2012, publikované pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.808,10 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu