ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.190.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 190/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. Š., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Bašty 8, proti žalované M. H., zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem Brno, Bratislavská 12, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 150/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2009, č. j. 49 Co 110/2006-144, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2009, č. j. 49 Co 110/2006-144, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6. října 2005, č. j. 4 C 150/97-114, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 60.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 30. 6. 1996 do zaplacení, se zamítá.
II. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2009, č. j. 49 Co 110/2006-144, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a státu, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.860,- Kč k rukám JUDr. Jana Vokála, advokáta se sídlem Brno, Bratislavská 12.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 6. října 2005, č. j. 4 C 150/97-114, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 30. 6. 1996 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Vyšel ze zjištění, že na základě usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 6. 1993, sp. zn. D 1286/91, jímž byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstavitelce L. Š., nabyl J. Š. (manžel žalobkyně) pohledávku zůstavitelky ve výši 60.000,- Kč vůči žalované (dceři zůstavitelky) z titulu nedoplatku kupní ceny. J. Š. zemřel dne 2. 8. 1995 a podle usnesení Městského soudu v Brně o schválení dohody dědiců ze dne 14. 2. 1996, č. j. 58 D 795/95-29, předmětnou pohledávku po zůstaviteli nabyla žalobkyně. Přes výzvy ze dne 6. 6. 1996 a 1. 7. 1996 žalovaná žalobkyni částku 60.000,- Kč nezaplatila. Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů neuvěřil žalované, že J. Š. dlužnou částku dne 5. 5. 1995 uhradila, neboť na listině, která měla převzetí uvedené sumy dokládat, byl podpis J. Š. padělán. Tato skutečnost byla prokázána grafologickým znaleckým posudkem. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimovaná a že žalované její závazek, vzniklý z kupní smlouvy, která byla uzavřena s L. Š., nezanikl splněním (§559 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění - dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení, kterou uplatnila žalovaná, neshledal úspěšnou, neboť „v rámci usnesení D 1286/91 bylo účastníky dědického řízení po L. Š. v rámci dědické dohody uznáno právo na vyplacení pohledávky ve výši 60.000,- Kč ve vztahu k právnímu předchůdci žalobkyně J. Š. a jde o tímto rozhodnutím přiznané právo.“ Dospěl k závěru, že se na daný případ vztahuje desetiletá promlčecí doba podle §110 odst. 1 obč. zák. a že se právo žalobkyně nepromlčelo.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 49 Co 110/2006-144, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 60.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 30. 6. 1996 do zaplacení zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a státu (výroky II. a III.). Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil o zjištění, že kupní smlouvou ze dne 16. 8. 1990 L. Š. prodala M. H. a M. S. blíže specifikovanou nemovitost za kupní cenu 226.000,- Kč, kterou se kupující zavázali zaplatit ve sjednaných splátkách. Žalovaná částka představuje část poslední splátky kupní ceny, která měla být zaplacena do 31. 5. 1991. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se v posuzovaném případě právo na zaplacení nedoplatku kupní ceny ve výši 60.000,- Kč promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák., neboť se nejedná o právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu, na něž se vztahuje desetiletá promlčecí doba ve smyslu §110 odst. 1 obč. zák. V usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 6. 1993, č. j. D 1286/91-10, jímž byla schválena dohoda dědiců v dědickém řízení po L. Š., byla řešena pouze otázka právního nástupnictví ve vztahu k pohledávce 60.000,- Kč za žalovanou, nikoli povinnost k plnění mezi dědici navzájem. Usnesení, jímž byla schválena dědická dohoda, není rozhodnutím soudu o přiznání práva, které by bylo titulem pro výkon rozhodnutí (exekuci) k vymožení žalobou uplatněné pohledávky. Vyslovil právní názor, že pouze rozhodnutí soudu (nebo jiného orgánu), které je titulem pro výkon rozhodnutí (exekuci), může založit desetiletou promlčecí dobu ve smyslu §110 odst. 1 obč. zák. Protože se nejedná ani o pohledávku uznanou, vztahuje se na ni obecná tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. Změna v osobě věřitele přitom nemá na běh promlčecí doby žádný vliv (§111 obč. zák.). Jelikož L. Š. mohla právo na zaplacení částky 60.000,- Kč uplatnit důvodně u soudu poprvé dne 1. 6. 1991, začala téhož dne běžet tříletá promlčecí doba, jejíž konec připadl na 31. 5. 1994. Byla-li žaloba podána u soudu teprve dne 24. 9. 1996, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby a právo žalobkyně se promlčelo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo se promlčelo v tříleté promlčecí době. Prosazuje názor, že právní mocí usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 6. 1993, č. j. D 1286/91-10, vznikl žalované závazek, jehož splnění se v tomto řízení domáhá. Protože právo na zaplacení 60.000,- Kč bylo přiznáno jejímu právnímu předchůdci J. Š. pravomocným rozhodnutím soudu (usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 6. 1993, č. j. D 1286/91-10), nemůže se ve smyslu §110 obč. zák. promlčet před uplynutím 10 let. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její výhradou, že žalovaná námitku promlčení uplatnila v rozporu s dobrými mravy, jestliže v řízení tvrdila, že dlužnou částku J. Š. uhradila a své tvrzení dokládala padělanou listinou. Zánik nároku v důsledku promlčení považuje za nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva (vypořádání mezi rodinnými příslušníky v souvislosti s převodem nemovitosti) a s důvody, pro které nemohlo být právo uplatněno včas (zdravotní stav J. Š.). Tyto okolnosti jsou zároveň důvody zvláštního zřetele hodné, pro které neměla být žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení (§150 o. s. ř.). Navrhuje proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s právním závěrem odvolacího soudu a vyjádřila nesouhlas s námitkou, že promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť k promlčení práva došlo v důsledku liknavosti právního předchůdce žalobkyně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej č. II bod 1. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Vady vyjmenované v §242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. žalobkyně v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně závazně po obsahové stránce vylíčila.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu především kontrola správnosti závěru dovozujícího, že právo žalobkyně se promlčelo v obecné tříleté promlčecí době (§101 obč. zák.), jelikož v posuzovaném případě usnesení soudu o schválení dědické dohody, vydané v řízení o dědictví, není rozhodnutím soudu o přiznání práva ve smyslu §110 odst. 1 věty první obč. zák.
Podle §110 odst. 1 věty první obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
V citovaném ustanovení je upraven institut přetržení promlčecí doby, kdy v důsledku zákonem předpokládané okolnosti přestane promlčecí doba běžet a po odpadnutí překážky začne běžet od začátku nová, vždy desetiletá promlčecí doba, a mezitím uběhlá původní promlčecí doba se stává právně bezvýznamnou. Důvodem přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1 věty první obč. zák. je přiznání práva pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu - tzv. adjudikované právo. Rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu je třeba rozumět jen takové rozhodnutí, kterým se přisuzuje určité právo (judikátní pohledávka) a které je způsobilým titulem pro výkon rozhodnutí (exekuci). Právo takto přiznané se promlčuje za deset let ode dne, kdy mělo být podle pravomocného rozhodnutí plněno, resp. den po lhůtě k plnění (po tzv. pariční lhůtě ve smyslu §160 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu, jímž se dědické řízení končí, bez ohledu na dobu, která uplynula od smrti zůstavitele do jeho vydání, jen deklaruje právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, a nemůže být titulem k vymožení práva jím přisouzeného v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce).
V daném sporu k přetržení promlčecí doby dojít nemohlo, protože rozhodnutí soudu, na základě něhož se žalobkyně stala po svém manželovi dědičkou žalované pohledávky, není tím rozhodnutím, jímž by jí bylo přiznáno právo ve smyslu §110 odst. 1 věty první obč. zák., tedy tzv. judikátní pohledávka. Závěr odvolacího soudu, že se na žalobou uplatněné právo vztahovala obecná tříletá promlčecí doba (§101 obč. zák.) a nikoli desetiletá promlčecí doba (§110 odst. 1 obč. zák.), je tudíž správný.
Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal s její výhradou, že žalovaná námitku promlčení uplatnila v rozporu s dobrými mravy. Konkrétně namítla, že J. Š. neuplatnil právo žalobou u soudu ze zdravotních důvodů a že žalovaná svou obranu založila na padělané listině.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nezabýval otázkou, zda námitka promlčení uplatněná žalovanou je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení není možné odvolacímu soudu vytýkat, jestliže žalobkyně rozpor výkonu práva s dobrými mravy nenamítala a ani netvrdila právně významné skutečnosti, které by opodstatňovaly použití korektivu dobrých mravů. Ustálená soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 21, ročník 1998, pod č. 152) totiž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto ani jinak nevyšly v řízení najevo.
Ustanovení §3 obč. zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou ovšem nastat situace, v nichž uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). Rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze s uplatněným nárokem, ale z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003).
Skutečnost, že žalovaná předložila jako důkaz listinu s padělaným podpisem, je z hlediska dobrých mravů jistě závažná, avšak nesouvisí s okolnostmi, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Jinak řečeno, nemohla mít vliv na to, zda právní předchůdce žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby zavinil (případně z jakých důvodů) či nikoli. Argument, že důvodem, pro který J. Š. neuplatnil právo žalobou u soudu, byl jeho zdravotní stav, žalobkyně v průběhu řízení nepoužila (natož aby předložila tomu odpovídající důkazy), tato tvrzená skutečnost ani jinak nevyšla za řízení najevo. Až v dovolacím řízení žalobkyně přišla s tímto (novým) tvrzením. K němu však dovolací soud nemohl ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. přihlédnout (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996).
Lze uzavřít, že žalobkyni se nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Dovolací soud proto její dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Protože dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu není přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003), dovolací soud dovolání, jímž žalobkyně zpochybnila správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 8.750,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a částky 1.810,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu