ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.207.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 207/2022-164
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. O., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 11, za účasti Generali České pojišťovny a.s. (identifikační číslo osoby 452 72 956), se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 134/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 29 Co 127/2021-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 29 Co 127/2021-79, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce uplatnil v řízení před Finančním arbitrem nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor měla získat Generali Česká pojišťovna, a. s. (dále také jen „instituce“), přijetím plnění (pojistného) na základě neplatné smlouvy o investičním životním pojištění; současně se domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy. Bezdůvodné obohacení vyčíslil jako částku odpovídající rozdílu mezi tím, co plnil instituci (na pojistném) a plněním instituce (na tzv. nespotřebovaném pojistném). Finanční arbitr nálezem ze dne 28. 6. 2018, č. j. FA/SR/ZP/91/2017-3, potvrzeným rozhodnutím o námitkách č. j. FA/SR/ZP/91/2017-31, návrh žalobce zamítl (výrokem I „žaloba o zaplacení částky 109 526 Kč s příslušenstvím se zamítá“), s odůvodněním, že uplatněný nárok je promlčen, přičemž Generali Česká pojišťovna, a. s., promlčení namítla; na určení neplatnosti pojistné smlouvy neshledal ze strany žalobce právní zájem.
Rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 29 Co 127/2021-79, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2020, č. j. 24 C 134/2019-48, jímž byla zamítnuta žaloba podle části páté občanského soudního řádu, kterou se žalobce domáhal „změny“ rozhodnutí finančního arbitra, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté, co se odvolací soud vypořádal s námitkami žalobce stran vad řízení a nesprávných, resp. nedostatečných skutkových zjištění, vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a Generali Česká pojišťovna, a. s., dne 1. 8. 2011 uzavřeli smlouvu o investičním životním pojištění PROFI Invest, v níž se žalobce zavázal hradit pojišťovně měsíčně pojistné; ke dni 3. 12. 2013 jí uhradil na běžném pojistném 150 000 Kč. Dopisem ze dne 7. 3. 2014 Generali Česká pojišťovna, a. s., žalobci oznámila, že k 5. 2. 2014 zaniklo jeho životní pojištění z důvodu neplacení pojistného a informovala ho, že mu bude vyplacena částka 40.474 Kč, která byla stanovena podle pojistně technických zásad k datu zániku pojištění (nespotřebované pojistné); téhož dne mu byla tato částka skutečně vyplacena. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který posoudil nárok uplatněný žalobou jako (možný) soubor dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklých ze samostatně oddělitelných případů bezdůvodného obohacení (oddělených plateb pojistného) a běh subjektivních promlčecích lhůt posuzoval u každého ze žalobcem uplatněných (možných dílčích) nároků samostatně. Akcentoval, že rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je moment, kdy se oprávněný dozví o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, resp. kdy se dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu; nevýznamná je naopak skutečnost, zda má oprávněný takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná. Vědomostí se podle odvolacího soudu míní zjištění takových okolností, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná. V posuzovaném případě byla neplatnost pojistných smluv objektivně odvoditelná ze smluv samotných (z jejich textu) a žalobce byl se smlouvami seznámen v okamžiku jejich uzavření; jeho vědomost o tom, co sám plnil, spadá v jedno s platbami pojistného. Uplatnění námitky promlčení ze strany Generali České pojišťovny, a. s., odvolací soud neshledal rozporným s dobrými mravy. Doplnil, že pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval „uplynutí všech promlčecích dob“, mínil tím uplynutí všech možných subjektivních promlčecích lhůt k uplatnění dílčích práv na vrácení jednotlivých pojistných, uhrazených na základě neplatné smlouvy; pro nadbytečnost se proto nezabýval počtem žalobcem zaplacených plnění. Uzavřel, že před podáním návrhu na vydání bezdůvodného obohacení k finančnímu arbitrovi všechny možné promlčecí lhůty uplynuly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje v první řadě z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2152/2009) při řešení otázky procesního práva, zda lze ve věci rozhodnout pouze na základě posouzení námitky promlčení, aniž by se soud vypořádal s hmotněprávním základem nároku. Při posouzení (hmotněprávní) otázky promlčení práva (resp. určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy) se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutími ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, ze dne 28. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002, ze dne 10. 10. 2004. sp. zn. 33 Cdo 83/2004, a rozhodl rovněž v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/2017. Rozsáhlou argumentací se vyjádřil k závěrům přijatým finančním arbitrem i soudy obou stupňů.
Generali Česká pojišťovna, a. s., se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolací soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V pořadí první dovolatelem formulovaná právní otázka („ zda lze ve věci rozhodnout pouze na základě posouzení námitky promlčení, aniž by se soud vypořádal s hmotněprávním základem nároku “) dovolání přípustným nečiní. Soudní praxe je ustálena v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v §6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5035/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012, ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1750/2006, usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006). Účelem občanského soudního řízení totiž je rozhodnout na základě účelně a hospodárně zjištěného skutkového stavu, zda lze žalobnímu požadavku vyhovět či nikoli, tedy rozhodnout, zda žalované právo je soudně vynutitelné. Je-li tato vynutitelnost odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno. Zásada hospodárnosti řízení musí vést v takovém případě soud k tomu, aby se „ přednostně “ zabýval jen otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé. Opačný závěr by znamenal, že by soud měl provádět důkazy o existenci či výši nároku přesto, že by bylo zjištěno, že žalované právo je promlčeno. Soud by tak prováděl svědecké, znalecké a jiné dokazování a tím případně zvyšoval náklady řízení jenom proto, aby v odůvodnění svého rozhodnutí mohl uvést, že pro promlčení zamítá přesně zjištěné právo. Výsledek, tedy zamítnutí žaloby pro promlčení práva, by ovšem byl stejný. Takový postup by byl v rozporu s §6 o. s. ř., zejména se zásadou hospodárnosti řízení vyplývající z tohoto ustanovení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Odvolací soud se od výše citované judikatury, na níž není důvod čehokoli měnit, a jež byla opakovaně prověřena ve skutkově obdobných věcech nejenom Nejvyšším soudem, ale i Ústavním soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1201/2020, – ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3551/20, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021, - ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne III. ÚS 2278/21, sp. zn. 7. 9. 2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 - ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 94/ 21, nebo usnesení ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2749/2021), neodchýlil, zabýval-li se k námitce protistrany (resp. účastnice řízení) přednostně tím, zda tvrzené právo (uplatněné u finančního arbitra dne 25. 1. 2017) na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout placením pojistného na základě neplatné pojistné smlouvy uzavřené dne 1. 8. 2011, není promlčeno.
Přípustnost dovolání zakládá žalobcem předestřená otázka týkající se běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění, kterou odvolací soud neřešil konformně s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, která předpokládá i určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty). Právní vztah žalobce a Generali České pojišťovny, a. s., vychází z pojistné smlouvy uzavřené 1. 8. 2011 a řídí se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem - dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014). Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle §107 odst. 2 se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, a ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji podle závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21, odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě této (podle něho absolutně neplatné) smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s judikaturou dovolacího soudu reflektující citovaný právní závěr Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobce získal alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (dne 25. 1. 2017) byl dovolatelem uplatněný nárok v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) promlčen, je z těchto důvodů předčasný, a tudíž nesprávný.
Na tom nic nemění ani to, že odvolací soud v posuzovaném případě ztotožnil počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného podle smlouvy (kterou žalobce má za absolutně neplatnou) „až“ s okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl, že neobdrží částku odpovídající zaplacenému pojistnému, nýbrž tzv. odkupné (tj. plnění, které pojišťovna pokládá za konečné vypořádání ukončeného smluvního vztahu) - tedy se dnem 6. 4. 2014, kdy se žalobce prokazatelně dozvěděl (pouze) o zániku pojistné smlouvy z důvodu neplacení pojistného (dne 5. 2. 2014) a výši tzv. nespotřebovaného pojistného; z uvedeného nelze vědomost o neplatnosti smlouvy (bez dalšího) dovodit.
Nad rámec uvedeného se sluší podotknout, že naopak rozpor rozhodnutí s právem Evropské unie, konkrétně s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 22. 4. 2021 C 485/19, dán není. Jak již ve skutkově podobné věci objasnil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, „závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro danou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že soud předkládající předběžnou otázku řešil spor, kdy se spotřebitel - posléze žalobce - až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na posuzovanou věc, neboť k takovému závěru - tedy k existenci zneužívajícího ustanovení - nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. Lze sice uznat, že pojišťovna způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal“ . Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto Ústavní soud závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl na jím posuzovanou věc aplikovat.
Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru o nesprávnosti napadeného rozhodnuté z výše uvedených důvodů, pro dodržení zásady hospodárnosti řízení se již dále nezabýval zbývajícími námitkami dovolatele.
V novém rozhodnutí ve věci se odvolací soud řádně vypořádá s určením počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve výše popsaném kontextu, tj., kdy nastalo alespoň laické povědomí věřitele o naplnění normativního prvku rozhodného pro započetí běhu subjektivní promlčecí doby. Neopomene se přitom zabývat rovněž otázkou běhu objektivní promlčecí lhůty.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu