ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2185.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2185/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 10/476, proti žalovanému AGRODRUŽSTVU HŘÍŠKOV se sídlem v Hříškově 59, zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, o zaplacení 1.881.698 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 25 C 443/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2015, č. j. 10 Co 404/2014-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 4. června 2014, č. j. 25 C 443/2010-87, zamítl žalobu požadující, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 1.881.698 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 0,05% denně z dlužné částky od 23. 3. 2005 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. září 2015, č. j. 10 Co 404/2014-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud v posuzovaném případě přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce v řízení neprokázal, že v rozmezí let 1998 až 2003 provedl pro žalovaného v rámci smlouvy o dílo zemědělské chmelařské práce, které posléze vyfakturoval částkami 479.254 Kč (faktura ze dne 5. 1. 2000), 95.992 Kč (faktura ze dne 15. 4. 2001) a 1.306.450 Kč (faktura ze dne 28. 6. 2001). Stejně jako soud prvního stupně neuvěřil žalobnímu tvrzení, neboť nebylo podpořeno relevantními důkazy. Akcentoval, že žalobce skutková tvrzení v průběhu řízení podstatně měnil, faktury, jejichž doručení žalovanému nebylo prokázáno, jsou nevěrohodné, neboť - ač byly vydány v rozmezí dvaceti měsíců - nesou navazující pořadová čísla 12, 13 a 14. Výraznější důkazní hodnotu odvolací soud nepřiznal ani listině z 22. 3. 2005 označené jako „uznání dluhu“, neboť byla předložena pouze v opise, pravost jejího obsahu žalovaný zpochybnil a nadto z ní ani nevyplývalo, který závazek je žalovaným uznáván.
Žalobce sice ohlásil dovolací důvod podle §241a odst. l o. s. ř., jeho námitky však ve skutečnosti směřují ke zpochybnění skutkového závěru soudů, že v řízení neprokázal existenci žalované pohledávky. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v řízení prokázal, že s žalovaným uzavřel ústní smlouvu o dílo, podle níž pro něho provedl zemědělské práce, a že žalovaný prostřednictvím svého někdejšího statutárního zástupce dr. P. svůj dluh vyplývající z této smlouvy uznal. Je přesvědčen, že důkazní hodnota jím předložených listin, zejména opisu uznávacího prohlášení je vysoká, a pokud soudy hodnotily tyto důkazy jinak, nerespektovaly judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2356/2009 (správně sp. zn. 33 Cdo 2536/2009). Žalobce pomíjí, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ). Nadto se sluší uvést, že je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná vyšší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Na právním posouzení, zda listina ze dne 22. 3. 2005 má náležitosti uznání dluhu ve smyslu ustanovení §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v době právního úkonu uznání dluhu, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, neboť (shodně se soudem prvního stupně) skutkově uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že žalovaný dluh ze smlouvy o dílo uznal; vyjadřoval se toliko k závažnosti a věrohodnosti tohoto listinného důkazu, resp. konstatoval, že provedení důkazu originálem listiny je vždy přesvědčivější a nabízí možnost následného (znaleckého) zkoumání pravosti zpochybňovaného podpisu či pravosti celé listiny (žalobce totiž nebyl schopen předložit listiny, z nichž ještě v době zahájení řízení pořizoval vidimované kopie). Od názoru, že i důkaz provedený fotokopií listiny hodnotí soud jako každý jiný důkaz, který Nejvyšším soudem vyslovil v žalobcem připomínaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 560/2006, se odvolací soud nikterak neodchýlil. Pouze obiter dictum odvolací soud připomněl, že soud prvního stupně, který správně posoudil tvrzený smluvní vztah jako obchodněprávní, „ nedocenil, že i podle §323 tehdy účinného obchodního zákoníku bylo k vyvolání účinků uznání závazku nezbytné, aby z písemného uznání bylo zřetelně patrné, který závazek je uznáván; uznávaný závazek tak musel být určen jednoznačně a nezaměnitelně “. Odkazy dovolatele na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2536/2009 a sp. zn. 33 Odo 507/2001, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce uznání dluhu a náležitostem tohoto jednostranného právního úkonu, jsou tudíž nepřiléhavé (v uvedených rozhodnutích byly nadto řešeny skutkově odlišné případy, kdy pravost listiny obsahující uznání dluhu, popř. podpisu této listiny, nebyla účastníky řízení zpochybněna).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu