ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2441.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2441/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. K. , zastoupeného JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rybníček 4, proti žalované P. Č. , o zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 46/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2007, č. j. 26 Co 911/2006-95, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o nesplacenou půjčku podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 6. 6. 1997.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. srpna 2006, č. j. 43 C 46/2001-78, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 130.000,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 6. 6. 1997 smlouvu o půjčce, podle níž zaslal žalobce žalované dne 10. 6. 1997 na účet, který byl ve smlouvě specifikován, 130.000,- Kč a žalovaná se zavázala půjčku vrátit do 31. 12. 1997 spolu s 20 % úrokem. Žalovaná své obranné tvrzení, že peníze žalobci vrátila, neprokázala.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č. j. 26 Co 911/2006-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazů výpověďmi účastníků a svědků J. Č., J. M., V. H. a R. K. na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaná žalobci půjčku vrátila. Proto dospěl k závěru, že nárok žalobce na vrácení půjčky není po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy nesprávně jak z hlediska jejich závažnosti i věrohodnosti a jeho závěr, že došlo k vrácení půjčky, je tudíž chybný, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Žádný ze svědků, a to ani svědek Č., nebyl údajnému vrácení peněz přítomen a nemohl tudíž skutkovou verzi žalované věrohodně potvrdit. Jak vyšlo v řízení najevo, žalovaná vždy usilovala o to, aby měla doklad o svých finančních transakcích, a je proto nelogické, že by půjčku vrátila, aniž by jí vystavil potvrzení o vrácení. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nevzal náležitě v úvahu, že žalovaná v průběhu řízení měnila svoji výpověď o způsobu úhrady dluhu a neprokázala, jaké zdroje použila k vrácení půjčky. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Žalobce v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se proto zabýval jen uplatněným dovolacím důvodem, jak ho žalobce obsahově vylíčil.
Dovolací výhrady míří proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalovaná žalobci půjčku vrátila.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění, že žalovaná vypůjčený obnos ve výši 130.000,- Kč žalobci v hotovosti vrátila, učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování, a to především z výpovědi žalované. Nelze proto přisvědčit dovolací námitce, že toto zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud uvěřil obranné verzi žalované, že žalobce ji požádal o vrácení půjčky ještě před uplynutím její splatnosti s odůvodněním, že potřebuje peníze na určitou transakci s elektronikou, a že proto vybrala částku 40.000,- Kč z účtu společnosti, kde byla jednatelkou, 90.000,- Kč si půjčila od J. Č. a všechny tyto peníze ještě téhož dne žalobci předala na parkovišti před hotelem Bílá růže ve Svatopetrské ulici v Brně. Správně přitom konstatoval, že výpověď účastníka řízení je z hlediska průkazní hodnoty problematická, avšak je legitimním důkazním prostředkem, který je třeba hodnotit v kontextu ostatních důkazů. Výpověď žalované podpořil svědek Musil, který viděl, jak žalovaná předává žalobci obálku, a svědek Č., který uvedl, že peníze půjčoval žalované opakovaně, přičemž v jednom případě se jednalo o 90.000,- Kč. K věrohodnosti verze žalované přispěla i svědecká výpověď V. H. (svědek vypovídal o neúspěšné transakci s elektronikou, jíž se měl účastnit i žalobce) a především její faktické chování, konkrétně to, že žalobci po ukončení jejich partnerského vztahu zaslala na vyrovnání jiných závazků 32.500,- Kč. Je totiž nepravděpodobné, že by žalovaná žalobci vyrovnávala závazky, které nebyly podloženy písemnými smlouvami (např. mu platila náhradu za užívání jeho automobilu) za situace, kdy by vůči němu dosud měla dluh z písemné smlouvy o půjčce, o jehož zaplacení měla již být podle údajů uváděných žalobcem upomínána. Naproti tomu žalobci odvolací soud neuvěřil. Jeho výpověď, že neznal důvody, které vedly žalovanou k tomu, aby si od něho částku 130.000,- Kč půjčila, vyhodnotil jako nevěrohodnou s odůvodněním, že půjčovaný finanční obnos byl na jeho poměry nezanedbatelný a nelze proto uvěřit, že by ho účel půjčky nezajímal. K nevěrohodnosti žalobce přispělo, že svoji účast na obchodu s elektronikou popřel, což nekoresponduje s údaji uváděnými svědkem H., ani s výpovědí svědka R. K. (syna žalobce). Logiku pak nepostrádá ani úvaha odvolacího soudu, že skutečnost, že nebylo vystaveno potvrzení o vrácení půjčky, mohla být způsobena okolnostmi, za nichž mělo dojít k vrácení peněz (akutní potřeba žalobce získat peníze na obchod s elektronikou, který se jevil jako vysoce ziskový).
Lze uzavřít, že odvolací soud provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. a v jeho hodnocení provedených důkazů není zřejmý logický rozpor. Bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost. Odvolací soud náležitě vysvětlil, proč neuvěřil žalobci, který nepopíral jen vrácení půjčky, ale i jiné skutečnosti, které z ostatních důkazů vyplynuly, a proč naopak uvěřil žalované, přestože její tvrzení bylo podpořeno jen nepřímými důkazy. Odvolacímu soudu tak nelze z hlediska způsobu, jakým k závěru o vrácení půjčky dospěl, ničeho vytknout.
Protože dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 o. s. ř. nebyl v daném případě naplněn, Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání žalobce podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. jako neopodstatněné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. května 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu