ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2206.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 2206/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce L. B., zastoupeného JUDr. Alexandrem Belicou, advokátem se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Smetanovo nám. 7, proti žalovanému D. J., zastoupenému JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Kopřivnice, Štefánikova 57/31, o zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 200/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2010, č. j. 11 Co 751/2009-76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2009, č. j. 11 Co 751/2009-76, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 90.000,- Kč. Uváděl, že dne 17. 8. 2007 uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce, na jejímž základě mu poskytl částku 120.000,- Kč, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit spolu se smluveným úrokem ve výši 20.000,- Kč do 15. 9. 2007. Vrátil mu však pouze 50.000,- Kč.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 5. října 2009, č. j. 7 C 2009/-46, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 90.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli písemně dne 17. 8. 2007 smlouvu o půjčce, na základě níž žalobce předal žalovanému částku 120.000,- Kč, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit spolu se smluveným úrokem ve výši 20.000,- Kč do 15. 9. 2007. Dne 1. 10. 2007 účastníci uzavřeli písemně smlouvu o půjčce částky 150.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobci vrátit spolu se smluveným úrokem ve výši 10.000,- Kč do 14. 10. 2007. Dne 13. 12. 2007 účastníci uzavřeli formou notářského zápisu, sepsaného notářkou Mgr. Š. O. pod č. j. NZ 389/2007, N 401/2007, dohodu se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu, ve které prohlásili, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 1. 10. 2007 poskytl žalobce žalovanému částku 150.000,- Kč. Ve lhůtě do 14. 10. 2007 mělo být i s úroky vráceno 160.000,- Kč s tím, že žalovaný dosud nic neuhradil. Účastníci se dále dohodli, že žalovaný vrátí žalobci částku 160.000,- Kč nejpozději do 20. 2. 2008, a to ve třech splátkách (50.000,- Kč do 20. 12. 2007, 50.000,- Kč do 20. 1. 2008 a 60.000,- Kč do 20. 2. 2008,- Kč), pod ztrátou výhody splátek; žalovaný tento dluh uznal co do důvodu i výše a zavázal se jej zaplatit podle sjednaného splátkového kalendáře. V článku třetím dohody je jako důvod vzniku pohledávky uvedena smlouva o půjčce ze dne 1. 10. 2007. Z finančního obnosu 120.000,- Kč půjčeného na základě smlouvy o půjčce ze dne 17. 8. 2007 žalovaný žalobci vrátil dne 22. 12. 2007 částku 50.000,- Kč. Na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti byla k uspokojení pohledávky žalobce ve výši 160.000,- Kč nařízena exekuce na majetek žalovaného. Vymáhaná částka ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. 10. 2007 byla žalovanému sražena z účtu a ze mzdy. Soud prvního stupně neuvěřil žalovanému, že účastníci smlouvu o půjčce ze dne 17. 8. 2007 nahradili smlouvou o půjčce ze dne 1. 10. 2007, neboť z této smlouvy a ani z notářského zápisu ze dne 13. 12. 2007 nic takového nevyplývá. Námitkou žalovaného, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 1. 10. 2007 žádný finanční obnos od žalobce neobdržel, se soud prvního stupně nezabýval s odůvodněním, že předmětem projednávané věci není závazek z této smlouvy (který navíc žalovaný uznal), nýbrž ze smlouvy ze dne 17. 8. 2007; exekucí byla vymáhána pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 10. 2007. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli dne 17. 8. 2007 smlouvu o půjčce v souladu s §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podle níž žalobce žalovanému plnil - poskytl mu částku 120.000,- Kč; žalovaný však svůj závazek z půjčky - vrátit žalobci do 15. 9. 2007 půjčený obnos se smluveným úrokem ve výši 20.000,- Kč (§658 odst. 1 obč. zák.) - řádně nesplnil. Protože dluh z půjčky zanikl splněním jen v rozsahu 50.000,- Kč, soud prvního stupně žalobci žalovanou částku spolu s úroky z prodlení přiznal.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. února 2010, č. j. 11Co 751/2009-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení „částky 90.000,- Kč a úroků z prodlení z částky 140.000,- Kč a částky 90.000,- Kč“ zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zopakoval důkaz smlouvami o půjčce ze dne 17. 8. 2007 a 1. 10. 2007 a notářským zápisem ze dne 13. 12. 2007, NZ 389/2007, N 401/2007, a doplnil dokazování výslechem žalovaného jako účastníka řízení (navrženého již před soudem prvního stupně); z něho zjistil, že dne 17. 8. 2007 mu žalobce předal částku 120.000,- Kč na úhradu jeho dluhu u společnosti Cetelem a domluvili se na tom, že do 15. 9. 2007 mu žalovaný vrátí částku 140.000,- Kč. Protože se tak nestalo, dohodli se dne 1. 10. 2007 na navýšení úroku o dalších 20.000,- Kč a úhradě celkové částky 160.000,- Kč do 15. 10. 2007. Jelikož žalovaný opět závazek nesplnil, žalobce zorganizoval sepis notářského zápisu, v němž se účastníci dohodli na tom, že žalovaný dluh 160.000,- Kč žalobci vrátí ve třech splátkách do 20. 2. 2008. Dne 22. 12. 2007 zaplatil žalovaný žalobci částku 50.000,- Kč. Exekuční řízení vedené na základě vykonatelného notářského zápisu již bylo ukončeno uspokojením oprávněného. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, neuvěřil tvrzení žalobce, že kromě částky 120.000,- Kč, poskytnuté dne 17. 8. 2007, předal žalovanému dne 1. 10. 2007 další částku 150.000,- Kč, neboť vyjma písemné listiny ze dne 1. 10. 2007 nepředložil k prokázání svého tvrzení žádný důkaz. Odvolací soud uzavřel, že smlouvou o půjčce ze dne 1. 10. 2007 byla pouze modifikována původní smlouva o půjčce uzavřená dne 17. 8. 2007 tak, že kromě již sjednaného úroku ve výši 20.000,- Kč se žalovaný zavázal zaplatit žalobci další úrok ve výši 20.000,- Kč a byl posunut termín splatnosti dluhu. Odvolací soud dovodil, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, protože jeho nárok ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 8. 2007, modifikovaný smlouvou ze dne 1. 10. 2007 a notářským zápisem ze dne 13. 12. 2007, na vrácení půjčeného obnosu 120.000,- Kč a úhradu smluvených úroků ve výši 40.000,- Kč byl uspokojen v rámci provedené exekuce, a tudíž zanikl splněním. S přihlédnutím k výši smluveného úroku a k chování žalobce, který zneužil existenci dvou listin o téže půjčce, odvolací soud shledal uplatnění práva na úroky z prodlení v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a žalobci je nepřiznal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a §241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl nesprávnost zjištění, že žalovanému poskytl jedinou půjčku, a to 120.000,- Kč, a že účastníci smlouvou o půjčce ze dne 1. 10. 2007 pouze modifikovali smlouvu o půjčce ze dne 17. 8. 2007 navýšením smluvených úroků a posunutím termínu splatnosti dluhu, neboť takové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Připomněl, že žalovaný v notářském zápise sepsaném dne 13. 12. 2007 uznal dluh ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. 10. 2007 ve výši 160.000,- Kč a přislíbil jej uhradit. Za situace, kdy žalovaný v řízení popíral existenci dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 10. 2007, bylo na něm, aby prokázal, že uznal neexistující dluh. Odvolací soud jej měl správně poučit podle §118a odst. 3 o. s. ř., aby navrhl důkaz k prokázání svého tvrzení. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále namítl, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku důkazního břemene, zamítl-li žalobu se závěrem, že neprokázal, že žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 1. 10. 2007 poskytl částku 150.000,- Kč, a že tudíž provedenou exekucí byla ve skutečnosti uspokojena žalovaná pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 8. 2007, která již zanikla splněním. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce odvolacímu soud vytkl nesprávné posouzení otázky důkazního břemene.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Součástí skutkového stavu věci zjištěného odvolacím soudem je i zjištění, že účastníci uzavřeli písemně smlouvu o půjčce s datem 1. 10. 2007, jejímž předmětem byla částka 150.000,- Kč, kterou se žalobce zavázal poskytnout žalovanému při podpisu smlouvy, a žalovaný se mu zavázal dluh v celkové výši 160.000,- Kč (včetně úroku ve výši 10.000,- Kč) vrátit do 14. 10. 2007. Dne 13. 12. 2007 uzavřeli účastníci dohodu sepsanou formou notářského zápisu (NZ 389/2007, N 401/2007) se svolením k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu, v níž učinili nesporným, že dne 1. 10. 2007 uzavřeli smlouvu o půjčce, na základě níž žalobce poskytl žalovanému 150.000,- Kč a žalovaný se je zavázal žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 10.000,- Kč do 14. 10. 2007. Ke dni sepisu zápisu žalovaný na tento dluh ničeho neplnil a účastníci se dohodli, že žalovaný vrátí 160.000,- Kč žalobci nejpozději do 20. 2. 2008 ve třech splátkách, jejichž výši a splatnost specifikovali, pod ztrátou výhody splátek. Žalovaný současně tento dluh uznal co do důvodu a výše . Odvolací soud tato zjištění zcela pominul, vyšel z účastnické výpovědi žalovaného, který popřel, že mu žalobce na základě smlouvy ze dne 1. 10. 2007 poskytl 150.000,- Kč, a dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce, který nepředložil - kromě listiny ze dne 1. 10. 2007 - žádný důkaz o tom, že tohoto dne předal žalovanému částku 150.000,- Kč, neprokázal existenci v pořadí druhé smlouvy o půjčce.
Podle §558 věty první obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že k platnému uznání dluhu je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod dluhu a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Uznáním dluhu podle §558 obč. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. Cdo 2854/99, ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000, dále jeho rozsudek ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7 ročník 2003, pod číslem 113, jakož i rozsudek ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 2736). V řízení tedy mohou nastat jen dvě možné situace - buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže tak být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem (srovnej již zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 180/2003 a sp. zn. 32 Odo 1160/2003).
Jestliže odvolací soud zjištění, že žalovaný uznal písemně v notářském zápise ze dne 13. 12. 2007, že žalobci dluží ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. 10. 2007 částku 160.000,- Kč a že ji přislíbil uhradit, neposoudil jako uznání dluhu podle §558 obč. zák. a své rozhodnutí založil na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno prokázat své tvrzení, že žalovanému poskytl dne 1. 10. 2007 částku 150.000,- Kč, spočívá jeho rozhodnutí na chybném posouzení otázky důkazního břemene, které se v důsledku uznání dluhu přesunulo na žalovaného. Žalobce coby věřitel tak měl usnadněnou pozici, neboť nemusel prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání, a na žalovaném coby dlužníku naopak bylo, chtěl-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl. Vzhledem k ustálené soudní judikatuře přitom k vyvrácení domněnky existence dluhu nestačilo pouhé popření této skutečnosti žalovaným. Lze uzavřít, že žalobce dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatnil opodstatněně.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se pro předčasnost zabýval dalšími uplatněnými námitkami, popř. vadami řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. dubna 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu