ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2380.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2380/2021-140
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Chytrý nájem s. r. o. , se sídlem v Chotíkově 479 (identifikační číslo 291 58 958), zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. května 296/36, proti žalované A. F. , bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456/13, o 121 854 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 119/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 12 Cmo 208/2020-87, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 12 Cmo 208/2020-87, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 13. 1. 2020, č. j. 49 Cm 119/2019-18, Krajský soud v Plzni uložil žalované a V. F. společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 121.854 Kč s 6% úroky od 8. 11. 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 406 Kč a na náhradě nákladů řízení 21.310,60 Kč.
Po podání námitek žalovanou a V. F. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 49 Cm 119/2019-42, zrušil směnečný platební rozkaz v plném rozsahu a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení (33.946,25 Kč).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 12 Cmo 208/2020-87, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti, a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 38.758,80 Kč. Podle odvolacího soudu smlouva, kterou účastnice uzavřely 5. 3. 2014, nepodléhá režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), nejde o zápůjčku (§2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), nýbrž o nepojmenovanou smlouvu spotřebitelskou (§1746 odst. 2, §1810 a násl. o. z.). Ujednání o utvrzení dluhu nezakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalované, neboť sazba denní smluvní pokuty odpovídá významu povinnosti, s jejímž porušením byla spojena, a není v extrémním nepoměru k její hodnotě. Z celkové výše smluvní pokuty pak nelze na její nepřiměřenost usuzovat, protože je důsledkem tříletého prodlení žalované. Ujednání o poskytnutí peněžních prostředků přímo zhotovitelce a o splatnosti dluhu se nepříčí dobrým mravům (§588 o. z.) a jednání žalobkyně – argumentuje odvolací soud – není zjevným zneužitím práva (§8 o. z.).
Usnesením ze dne 22. 6. 2021, č. j. 49 Cm 119/2019-133, které nabylo 14. 7. 2021 právní moci, Krajský soud v Plzni zastavil dovolací řízení ve věci žalobkyně proti V. F. a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná – mimo jiné – namítla, že s dobrými mravy není v souladu, „jestliže se žalobkyně zaváže poskytnout žalované půjčku, aniž by prověřovala schopnost spotřebitele splatit půjčku v dohodnutém termínu.“
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – prověření schopnosti dlužníka splatit v dohodnutém termínu půjčku poskytnutou na základě nepojmenované spotřebitelské smlouvy v souvislosti s posouzením tzv. zakázaných ujednání –, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla (za daných skutkových okolností) dosud vyřešena [§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo o ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
Odvolací soud poté, co opakoval listinné důkazy, vyšel z toho, že účastnice uzavřely 5. 3. 2014 smlouvu č. 2631401, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované účelově vázanou bezúročnou půjčku 170.000 Kč, a to přímo Ekonomickým stavbám s. r. o. (identifikační číslo 252 24 476), s níž žalovaná uzavřela „smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 263/14, smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci č. 263/14 a smlouvu příkazní č. 263/14 ze dne 18. 2. 2014.“ Peněžní prostředky se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni bezhotovostně bankovním převodem na označený účet nejpozději do 5. 5. 2014. Ve smlouvě účastnice dohodly utvrzení dluhu smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně z jistiny „půjčky až do úplného zaplacení,“ nevrátí-li dlužnice peníze řádně a včas. Žalovaná rovněž vzala na vědomí upozornění žalobkyně, že „nezbytně potřebuje půjčené finanční prostředky vrátiti v termínu splatnosti, neboť je má po uplynutí tohoto termínu vázány jiným způsobem …“ Dluh strany zajistily také směnkami. Žalovaná jako výstavkyně předala žalobkyni dvě blankosměnky vlastní (s doložkou BEZ PROTESTU) vystavené nikoli na řad věřitele, na nichž nebyla vyplněna směnečná suma a datum splatnosti. Směnečným avalem byla V. F.. Strany se dohodly na právu žalobkyně doplnit u první směnky datum splatnosti ne dříve než po sjednané splatnosti dluhu, tj. nejdříve 6. 5. 2014, a směnečnou sumu zahrnující nezaplacenou část jistiny a smluvní pokutu „jdoucí ode dne následujícího po splatnosti půjčky do dne vyplnění této prvé směnky“ , a na právu žalobkyně doplnit u druhé směnky datum splatnosti ne dříve než po zaplacení jistiny a směnečnou sumu zahrnující smluvní pokutu „jdoucí ode dne následujícího po vyplnění prvé směnky do dne zaplacení jistiny půjčky.“ Žalovaná prohlásila, že má zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů, že její majetek není předlužen, „proto bude v daném čase schopna dostát řádně a včas závazkům shora uvedeným“ (článek III 3.1 smlouvy), a nebude-li schopna splnit své závazky, zavázala se informovat o tom písemně žalobkyni a navrhnout náhradní plnění včetně eventuálního zajištění pohledávky. Strany se dohodly, že účinky odstoupení od smluv uzavřených mezi žalovanou a Ekonomickými stavbami s. r. o. se na smlouvu z 5. 3. 2014 nevztahují. Dodatkem z 27. 10. 2016 se účastnice dohodly na splatnosti dluhu nejpozději do 21. 11. 2016 s tím, že smluvní pokuta činí 0,25 % denně „z dlužné jistiny půjčky.“ Žalobkyně 20. 3. 2014 poukázala na účet Ekonomických staveb s. r. o. částku 170.000 Kč a žalovaná splatila jistinu dluhu ve splátkách dne 4. 11. 2019. Smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení se splacením dluhu nezaplatila.
Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, a ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019, ve shodných skutkových poměrech uzavřel, že ustanovení §2 písm. c/ zákona č. 145/2010 Sb. jednoznačně vymezuje případy, kdy nelze tento zákon na vztah smluvních stran použít. Výslovně se v něm uvádí, že se nevztahuje na půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty. „Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností.“ Jinými slovy, nelze ztotožňovat zaplacení sankce s úplatností půjčky. Argumentace dovolatelky nepřesvědčila dovolací soud, že jsou zde důvody pro odchýlení se od tohoto závěru. Připustit, že ujednání o smluvní pokutě zakládá úplatnost smlouvy o půjčce, by odporovalo znění, smyslu i účelu daného ustanovení zákona č. 145/2010 Sb.
V rozsudku ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 33 ICdo 77/2020, Nejvyšší soud připomněl, že „v souvislosti s posouzením tzv. zakázaných ujednání jsou předmětem posouzení veškerá smluvní ujednání spotřebitelské smlouvy. Takovými nejsou pouze ujednání s právními následky, ale přezkumu podléhají i ujednání, která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, například obsahují pouze prohlášení o faktických okolnostech.“ Skutečnost, že smlouva z 5. 3. 2014 nespadá do režimu tzv. spotřebitelských úvěrů, proto neznamená, že by stranou přezkumu musely zůstat okolnosti týkající se rizika prodlení, tedy prověření schopnosti žalované řádně a včas splatit dluh, přestože prohlásila, že má zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů. Poctivost, odbornost a transparentnost při poskytování služeb podnikatelem (odborníkem) spotřebiteli jsou základním úhelným kamenem takového posouzení. Postavení stran v rámci závazku se liší, a proto je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze stran (např. právě riziko prodlení). Podstatné pro takové posouzení budou veškeré okolnosti, jež pro toto posouzení mají reálný význam, tedy i okolnosti týkající se smluv uzavřených s Ekonomickými stavbami s. r. o.
To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá. Výtkami, že žalobkyně vyvíjí podnikatelskou činnost „zcela vědomě ve prospěch jiné obchodní společnosti na úkor spotřebitele,“ a že z „bezúročných půjček klientům společnosti Ekonomické stavby s. r. o.“ generuje dlouhodobě příjmy z utvrzení dluhů smluvními pokutami, neuplatnila žalovaná dovolací důvod nesprávného právního posouzení, nýbrž zpochybnila správnost skutkového zjištění, z něhož odvolací soud vyšel.
Námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku způsobu hodnocení důkazů, neboť skutkový závěr přijatý soudem není projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem nesprávného právního posouzení síly důkazního prostředku, není s to přípustnost dovolání založit. Žalovaná blíže nespecifikuje, v čem konkrétně tvrzené pochybení odvolacího soudu spatřuje, odkazuje jen na – pro řešenou věc nepřiléhavý – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, týkající se hodnocení důkazu znaleckým posudkem. Platí, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. nelze zpochybnit způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely. Je na zvážení soudu (§132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., se v posuzovaném případě nejedná (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Lze uzavřít, že odvolací soud otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.)
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu