ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2548.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2548/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hruškou, advokátem se Pelhřimov, U Nádraží 1967, proti žalovaným 1) L. K. a 2) L. K. , zastoupeným JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem Tábor, třída 9. května 1282, o zaplacení částky 208.953,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 149/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 3. března 2009, č. j. 15 Co 83/2009-57, takto:
I. Dovolání proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 3. března 2009, č. j. 15 Co 83/2009-57, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 24. října 2008, č. j. 7 C 149/2008-19, tak, že ve vztahu k žalovanému byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 6.141,- Kč, a proti jeho výroku V., se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 3. března 2009, č. j. 15 Co 83/2009-57, se v částí výroku II., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 24. října 2008, č. j. 7 C 149/2008-19, tak, že se zamítá žaloba o platební povinnosti žalované, a ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích-pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ladislava Novotného, advokáta se sídlem Tábor, třída 9. května 1282.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalovaném (dlužníkovi) a žalované (ručitelce) zaplacení smluvní pokuty ve výši 208.953,- Kč za období od 13. 4. 2007 do 22. 6. 2008, na niž mu vznikl nárok v souvislosti s nesplněním povinnosti žalovaného vrátit včas půjčku, kterou mu poskytl.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 24. října 2008, č. j. 7 C 149/2008-19, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 208.953,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I.), návrh, aby žalovaní byli povinni částku 208.953,- Kč zaplatit žalobci společně a nerozdílně, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 18. 4. 2006 písemnou smlouvu o půjčce, podle níž žalobce poskytl žalovanému bezúročně částku 255.000,- Kč, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit do 9. 5. 2006. Pro případ, že dluh nebude uhrazen ve sjednaném termínu, si smluvní strany dohodly smluvní pokutu ve výši „10 % z uvedené částky za každý i započatý měsíc po lhůtě termínu splatnosti dluhu,“ přičemž pro účely výpočtu smluvní pokuty se měsícem rozumí 30 kalendářních dnů. Smlouvu podepsala též žalovaná, která se „za zaplacení výše specifikované půjčky a ujednání o smluvní pokutě dle této smlouvy zaručila.“ Půjčka byla zajištěna směnkou, kterou podepsala i žalovaná jako ručitel. Na dluh z půjčky byla dne 12. 2. 2007 uhrazena částka 100.000,- Kč. Přestože byl soud prvního stupně názoru, že smluvní pokutu by podle smluvního ujednání bylo možné vyčíslit nižší částkou, s ohledem na pravomocné rozhodnutí vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 30/2008 v obdobné věci (nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty za jiné období), se rozhodl „setrvat na určité kontinuitě rozhodování“ a žalobcův výpočet smluvní pokuty převzal. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je z hlediska určitosti způsobu jejího výpočtu dostatečné (dluh byl včetně smluvní pokuty také písemně uznán a výpočet nároku provedený žalobcem není vyloučen) a shledal je platným, byť by smluvní pokutu bylo možno považovat za skrytý úrok z prodlení a lichvu. Neuznal námitky žalovaných k výši smluvní pokuty a při respektování judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy a ujednání o smluvní pokutě není z toho důvodu neplatným právním úkonem. Žalobu posoudil jako opodstatněnou rovněž ve vztahu k žalované, i když její úkony „nebyly provedeny zcela jednoznačně a standardně,“ s tím, že žádný ze žalovaných své postavení v řízení nepopírá. Požadavku, aby platební povinnost byla žalovaným stanovena společně a nerozdílně, nevyhověl, neboť to neumožňuje postavení dlužníka a ručitele.
Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 3. března 2009, č. j. 15 Co 83/2009-57, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 202.812,- Kč potvrdil (výrok I.), v odstavci I. ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 6.141,- Kč a ve výroku o platební povinnosti žalované jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.), návrhu žalobce na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyhověl (výrok V.) a rozhodl o poplatkové povinnosti žalobce (výrok VI.).
Odvolací soud převzal skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně až na zjištění, že součástí smlouvy je ujednání o tom, že „měsícem se rozumí 30 kalendářních dnů.“ Konstatoval, že takové ujednání je součástí jiné smlouvy, která není předmětem tohoto řízení. Přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 10 % půjčené částky měsíčně vyhovuje požadavku určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.) a že - z podrobně rozvedených důvodů - není neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.). Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nemá vůči žalobci ze smlouvy ze dne 18. 4. 2006 žádný závazek. Výkladem ujednání, že „za zaplacení výše specifikované půjčky a ujednání o smluvní pokutě dle této smlouvy se zaručuje níže podepsaný ručitel, specifikovaný v ověřeném podpisu,“ obsaženého v bodě 5. smlouvy dovodil, že i když osoba ručitele je dostatečně identifikována, chybí ve smlouvě potřebné převzetí povinnosti dlužníka (žalovaného) vůči věřiteli (žalobci) žalovanou a zejména její závazek pohledávku zaplatit pro případ, že tak neučiní žalovaný. Vzhledem k obligatorní písemné formě prohlášení ručitele měl za nepodstatné, že účastníkům smlouvy byly podmínky §546 odst. 1 obč. zák. nejspíše zřejmé. Zdůraznil, že pojem „ručení“ bývá nezřídka používán v písemných právních úkonech bank nebo jiných právnických osob nejen ve smyslu tohoto zajišťovacího institutu, ale i ve smyslu ručení nemovitostí, pohledávkou apod. Nevyplývá-li z obsahu prohlášení jednoznačně, že jde o ručení podle §546 obč. zák., nelze je považovat za dostatečně určité a takové prohlášení je tudíž neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. Ohledně výše smluvní pokuty dovodil (na základě podrobného výpočtu zohledňujícího výši dlužné jistiny v jednotlivých měsících prodlení), že nárok žalobce vůči žalovanému je opodstatněn v rozsahu 202.812,- Kč. Požadavku žalobce na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyhověl, neboť v daném případě nebyly k takovému postupu splněny předpoklady uvedené v §165 odst. 1 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že porušil zásadu koncentrace řízení, jestliže žalovaní přes poučení podle §119a o. s. ř. poprvé projevili svůj nesouhlas se způsobem výpočtu smluvní pokuty až v odvolacím řízení a odvolací soud provedl výpočet nad rámec námitek žalovaných „sám a navíc chybně v rozporu s dohodou účastníků.“ Poukazuje na to, že dohoda o počítání měsíce jako 30ti denního cyklu vyplývá z uznání závazku. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy - uznáním dluhu a dohodou o splácení dluhu, nevysvětlil, proč tak neučinil a vyhodnotil pouze jeden provedený důkaz (smlouvu o půjčce) a navíc chybně. Žalobce zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že ručitelský závazek žalované není platným právním úkonem. Má za to, že neurčitost ručitelského prohlášení žalované bylo možné odstranit za pomoci výkladu podle §35 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud pominul bod 3. smlouvy o půjčce, v němž se žalovaná zavázala výši smluvní pokuty nezpochybňovat. V bodě 5. se zaručila i ve vztahu ke smluvní pokutě; navíc „mírný náznak neurčitosti“ odstranily uznání dluhu a dohoda o splácení dluhu, v nichž žalovaná svůj závazek zaplatit smluvní pokutu uznala, a nikdy jej nezpochybnila. Odvolací soud pochybil i tím, že nezohlednil přesun důkazního břemene na žalovanou v důsledku tohoto uznání (v tomto směru je odkazováno na judikaturu Nejvyššího soudu). Žalobce připomíná, že uznání dluhu zmínil i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Brojí též proti tomu, že nebylo vyhověno jeho návrhu na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a opakuje svou rozsáhlou argumentaci zdůvodňující oprávněnost postupu podle §165 o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní nepovažují dovolací námitky žalobce za opodstatněné. Odvolací soud zásadu koncentrace neporušil, naopak se odmítl zabývat jejich novými skutkovými tvrzeními. Nárok žalobce neuznávali, pouze otázku jeho výše ponechali na rozhodnutí soudu. Odvolací soud se od soudu prvního stupně odchýlil pouze v právním posouzení ručitelského závazku žalované a jeho závěr je správný, jelikož v ručitelském prohlášení žalovaná neprohlásila, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Otázka důkazního břemene byla posouzena správně, neboť žalobce svůj nárok opíral jen o smlouvu o půjčce, a nikoliv o uznání dluhu. Nepodloženou je námitka, že se soud nevypořádal s navrženými důkazy. Navrhují proto, aby dovolací soud dovolání proti výrokům I. až VI. odmítl, a proti měnící části výroku II. je zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval nejdříve otázkou jeho přípustnosti.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalobce výslovně uvádí, že své dovolání směřuje mimo jiné i proti výroku I., kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo v rozsahu 202.812,- Kč žalobě ve vztahu k žalovanému vyhověno, z obsahu dovolání (jmenovitě z námitek směřujících proti výpočtu výše smluvní pokuty) vyplývá, že ve skutečnosti brojí výlučně proti té části výroku II. rozsudku, jíž odvolací soud ve vztahu k žalovanému částečně změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu do částky 6.141,- Kč zamítl. Ostatně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu by dovolání žalobce nebylo ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154). Potvrzením rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 202.812,- Kč nebyla žalobci - objektivně vzato - způsobena újma na jeho právech odstranitelná „odklizením“ uvedeného výroku. Stejně tak dovolání žalobce neobsahuje žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům III. a IV. a proti výroku VI., jímž bylo rozhodnuto o poplatkové povinnosti. I kdyby žalobce nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti odůvodnil, nebylo by dovolání proti těmto výrokům přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, a ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 29 Cdo 113/2007).
Přípustnost dovolání proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla ve vztahu k žalovanému v rozsahu 6.141,- Kč zamítnuta, je vyloučena, neboť tím bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nelze dovodit, ani brojí-li jím žalobce proti správnosti výroku V., jímž odvolací soud nevyhověl návrhu na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; tímto napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, jež má povahu usnesení, i když je součástí rozsudku, nebylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o věci samé (§237 odst. 1 o. s. ř.), a nejde o žádný z případů taxativně vyjmenovaných v §238, §238a a §239 o. s. ř., jež přípustnost dovolání zakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 354/2004).
Dovolací soud proto dovolání žalobce proti části výroku II. zamítající žalobu ve vztahu k žalovanému do částky 6.141,- Kč, a proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání proti měnícímu výroku II. napadeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba o platební povinnosti žalované, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Žalobce zmatečnosti nenamítá a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
Námitka žalobce, že odvolací soud nepřihlédl k jím navrženým důkazům (uznání dluhu a dohodě o splácení dluhu), vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Tato výtka však není důvodná. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce důkazy těmito listinami navrhl až ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (jak ostatně sám uvádí v dovolání) a tedy poté, co byli účastníci soudem prvního stupně poučeni ve smyslu §119a odst. 1 o. s. ř. Do té doby svůj žalobou uplatněný nárok opíral výlučně o smlouvu o půjčce, kterou jako jediný důkaz soudu předložil, a na poučení soudu reagoval tak, že již všechny rozhodné skutečnosti uvedl a potřebné důkazy předložil. Přestože soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „dluh byl včetně smluvní pokuty písemně uznán,“ není zřejmé, z jakého důkazu tento závěr čerpal; nevyplývá totiž z žádného z jím provedených důkazů. Protože žalobce v řízení před soudem prvního stupně listinu uznání dluhu nenavrhl k důkazům a ani ji nepředložil, soud prvního stupně tento důkaz neprovedl a nemohl jej tudíž ani zhodnotit. Lze se tedy jen dohadovat, že soud prvního stupně konstatování o uznání dluhu včetně smluvní pokuty čerpal z přednesu žalovaného při jednání dne 23. 10. 2008, že „dluh i smluvní pokutu uznal.“ Odvolací soud proto nepochybil, jestliže teprve v odvolacím řízení žalobcem navržené důkazy neprovedl. Kdyby tak učinil, porušil by zásadu koncentrace řízení, postupoval by v rozporu s §205a o. s. ř. a zatížil by řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobci lze přisvědčit v jeho kritice , že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevysvětlil, proč k nově navrženým důkazům nepřihlédl, ovšem za dané situace se nejedná o takovou vadu řízení, kterou má na mysli §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., neboť nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Již na tomto místě lze uzavřít, že k veškeré argumentaci žalobce, opírající se o listinu uznání dluhu (příp. dohodu o splátkách), není možno přihlížet.
Opodstatněnou není ani výtka, že odvolací soud porušil zásadu neúplné apelace, v níž se odvolací řízení odbývalo, přihlédl-li k námitkám zpochybňujícím výši smluvní pokuty a postavení žalované coby ručitelky, které žalovaní uplatnili až v odvolání. Uvedené odvolací námitky totiž nejsou nepřípustnými novotami, k nimž odvolací soud nemůže při neúplné apelaci přihlížet, ale jde o odvolací argumentaci zpochybňující správnost skutkového a právního závěru, na němž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá. Odvolací soud pak jen v mezích odvolání podaného žalovanými přezkoumal jimi napadené rozhodnutí (§212 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že žalobce neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že ručitelský závazek žalované nebyl ve smlouvě o půjčce sjednán určitě, a je proto neplatný ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle. Právní úkon je neurčitý, je-li nejednoznačný - a tím i neurčitý - jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněné v Souboru pod č. C 1075).
Podle §546 obč. zák. lze dohodou účastníků zajistit pohledávku ručením. Ručení vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník.
Ručení, jakožto právní vztah mezi ručitelem (tj. osobou odlišnou od dlužníka) a věřitelem vzniká smlouvou. Občanský zákoník neupravuje smlouvu o ručení a nepředepisuje jí ani žádné formální náležitosti. Písemnou formu musí mít písemné prohlášení ručitele obsahující jeho závazek uspokojit konkrétní pohledávku věřitele, jestliže ji neuspokojí dlužník. Teprve tímto prohlášením vzniká ručitelský závazek. Písemná forma prohlášení je obligatorní. Její nedodržení má za následek neplatnost závazku ručitele. Ručitel činí toto prohlášení vůči věřiteli. Je třeba, aby věřitel s prohlášením ručitele projevil souhlas.
V posuzovaném případě se v bodě 2. smlouvy o půjčce uzavřené dne 18. 4. 2006 uvádí, že „Jako zajišťující nástroj k případnému vymáhání dluhu byla dlužníkem vystavena směnka „bez protestu“ s podpisem ručitele, seznámeného s touto smlouvou. Dlužník a ručitel prohlašují, že směnku vlastnoručně podepsali.“ V bodě 3. obsahuje smlouva ujednání s textem „Pokud celá částka nebude věřitelem vrácena ve výše uvedeném termínu, je mezi stranami ujednána tato smluvní pokuta, jejímž smyslem je neprodlužování termínu vrácení dluhu: Dlužník se zavazuje, že pokud nezaplatí celý dluh v bodě 1. smlouvy uvedený věřiteli ve sjednaném termínu, zaplatí věřiteli smluvní pokutu 10 % z uvedené částky za každý i započatý měsíc po lhůtě termínu splatnosti dluhu. Výši smluvní pokuty se zavazuje žádná ze stran a ručitel nezpochybňovat.“ V bodě 5. smlouvy se uvádí, že „Za zaplacení výše specifikované půjčky a ujednání o smluvní pokutě dle této smlouvy se zaručuje níže podepsaný ručitel, specifikovaný v ověřeném podpisu.“ Smlouvu o půjčce kromě žalobce a žalovaného podepsala žalovaná v místě určeném pro podpis ručitele.
Dovolací soud nesdílí závěr odvolacího soudu, že ve smlouvě není obsaženo natolik dostatečně určité prohlášení žalované, aby bylo možno dospět ke spolehlivému závěru, že uspokojení pohledávky žalobce ze smlouvy o půjčce je zajištěno ručením žalované podle §546 obč. zák. Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým či systematickým, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil; podmínkou pro přihlédnutí k tvrzené vůli je přitom to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Z písemného projevu vůle žalované zachyceného ve smlouvě je zřejmý její úmysl zajistit uspokojení pohledávek žalobce ze smlouvy o půjčce a z dohody o smluvní pokutě za žalovaného. Gramatickým výkladem použitého slovního spojení „za zaplacení ... půjčky … „smluvní pokuty“, a pojmů „se zaručuje“ a „ručitel“ a jejich vzájemné návaznosti lze dospět k jedinému závěru, a to, že v bodě 5. smlouvy je obsaženo ručitelské prohlášení žalované ve smyslu §546 obč. zák. Jestliže povinnost k zaplacení tížila primárně žalovaného (viz body 1. a 3. smlouvy), pak prohlášení žalované, že za zaplacení půjčky a smluvní pokuty se zaručuje, je možno vyložit jen tak, že se zavazuje uvedené pohledávky uspokojit, neučiní-li tak žalovaný. I když k uspokojení pohledávky věřitele slouží kromě ručení i další zajišťovací prostředky subsidiární povahy, kdy zajištění poskytuje osoba odlišná od dlužníka (např. zástavní právo - §152 a násl. obč. zák. nebo zajištění postoupením pohledávky - §554 obč. zák.), nelze přehlédnout, že taková osoba je označována za ručitele pouze v případě ručení podle §546 obč. zák. Poukaz odvolacího soudu na to, že pojem „ručení“ bývá nezřídka používán i v písemných právních úkonech bank či právnických osob ve smyslu ručení nemovitostí, pohledávkou apod., by nebyl od věci, kdyby písemná smlouva v posuzovaném případě obsahovala zmínku o nemovitosti nebo pohledávce žalované; tím by byly opodstatněny úvahy o možném zajištění žalobcových pohledávek i jiným zajišťovacím institutem než ručením. Tak tomu ale v daném případě nebylo. Byť tedy závazek žalované nebyl v bodě 5. smlouvy formulován přímo slovy zákona, lze jej jednoznačně považovat za prohlášení, kterým žalovaná jako ručitel na sebe vzala vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, neuspokojí-li ji dlužník (§546 obč. zák.).
Protože se žalobci podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, týkající se platební povinnosti žalované, dovolací soud jej v tomto rozsahu (spolu s akcesorickým výrokem IV. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání mířící proti rozhodnutí o platební povinnosti žalovaného bylo odmítnuto, uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady, jež mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.250,- Kč (§3 odst. 1 bod 3., §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 510,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 24. května 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu