ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.340.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 340/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. M. D. , proti žalované Raiffeisen stavební spořitelna a. s. se sídlem Praha 3, Koněvova 2747/99, identifikační číslo: 492 41 257, o určení neplatnosti výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 559/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, č. j. 97 Co 418/2014-30, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 7 C 559/2013-17, zamítl žalobu „s návrhem na určení, že výpověď smlouvy o stavebním spoření č. 8086970011 je neplatná, s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se do skončení platnosti smlouvy o stavebním spoření č. 8086970011 veškerých úkonů směřujících k předčasnému ukončení či změně smlouvy, aby bylo uloženo žalované, aby nadále vedla žalobci spořící účet o stavebním spoření č. 8086970011 v souladu s uzavřenou smlouvou o stavebním spoření č. 8086970011 a Všeobecnými obchodními podmínkami stavebního spoření, platnými v době uzavření smlouvy a po naspoření cílové částky informovat žalobce o jejím přidělení, a to včetně věrnostní prémie ve výši 3 % úroku z vkladu a 1 % úhradu za uzavření smlouvy ve výši 5.000,- Kč“, a rozhodl o nákladech řízení. Z provedených důkazů dovodil, že účastníci v souladu se zákonem č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění účinném do 31. 12. 2003 (dále též „zákon č. 96/1993“), uzavřeli smlouvu o stavebním spoření, jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky (dále též „VOP“). Protože nejen klient, ale i žalovaná je účastníkem smlouvy o stavebním spoření (dále též „smlouva“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná smlouvu vypověděla v souladu s článkem X. odst. 1 VOP, podle něhož může účastník smlouvu kdykoliv vypovědět, je-li zaplacena úhrada za uzavření smlouvy. Bance přísluší právo smlouvu vypovědět rovněž podle §715 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Za irelevantní považoval, že žalobce žádným způsobem smlouvu neporušil. Protože žalovaná využila svého práva v souladu s úpravou vyplývající ze zákona i ze smlouvy, je její výpověď ze dne 4. 12. 2013 platným právním úkonem.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 97 Co 418/2014-30, rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu o určení neplatnosti výpovědi smlouvy o stavebním spoření změnil tak, že se určuje, že výpověď smlouvy o stavebním spoření č. 8086970011, kterou dala žalovaná žalobci dne 4. 12. 2013, je neplatná (výrok I.), v další zamítavé části jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Poté, co s odkazem na §80 písm. c/ o. s. ř. dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, zopakoval dokazování listinnými důkazy a po jejich zhodnocení vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Žalovaná dne 18. 9. 2001 uzavřela se žalobcem smlouvu o stavebním spoření s cílovou částkou ve výši 500.000 Kč a s tarifem NADSTANDARD zahrnující poskytnutí tzv. věrnostní prémie (tj. dodatečného úrokového zvýhodnění, zřekne-li se klient úvěru ze stavebního spoření, na který mu vznikne nárok, v případě trvání smlouvy alespoň pět let a minimálního zůstatku na účtu 20.000 Kč). Žalobce se zavázal zaplatit jednorázovou úhradu za uzavření smlouvy ve výši 8.000 Kč a platit minimální měsíční vklad ve výši 1.500 Kč. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky schválené Ministerstvem financí České republiky dne 15. 8. 1996 pod jednacím číslem 322/51745/1996, podle jejichž článku X. odst. 1 účastník po zaplacení úhrady za uzavření smlouvy může smlouvu kdykoli vypovědět. Podle článku XIV. odst. 5 VOP může stavební spořitelna smlouvu vypovědět v případě, byla-li účastníku v souvislosti s jeho žádostí o úvěr ze stavebního spoření přidělena cílová částka a účastník nedodržel lhůtu k předložení dokumentace pro posouzení úvěru (byl-li mu v mezidobí vyplacen zůstatek na účtu). Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce své závazky ze smlouvy neporušil a že cílovou částku nedospořil. Žalovaná přípisem ze dne 4. 12. 2013 vypověděla smlouvu s odkazem na §715 odst. 2 obch. zák. z důvodu proměny ekonomické situace v posledních letech, která s sebou přinesla razantní pokles úrokových sazeb, s tím, že konec tříměsíční výpovědní doby připadne na 31. 3. 2014.
Odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že účastníky uzavřená smlouva o stavebním spoření je zvláštním smluvním typem upraveným zákonem č. 96/1993 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (viz čl. II zákona č. 423/2003 Sb.). Chybí-li v tomto speciálním zákoně zvláštní úprava určité otázky, použije se obecná úprava obsažená v zákonu č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále též „obč. zák.“), na nějž zákon č. 96/1993 Sb. odkazuje (viz poznámka pod čarou u §5 odst. 1). Subsidiární použití obchodního zákoníku považoval za pojmově vyloučené, neboť vztah mezi zákonem č. 96/1993 Sb. a obchodním zákoníkem není vztahem předpisu zvláštního k předpisu obecnému, jako je tomu u občanského zákoníku, a analogické použití právní úpravy smlouvy o vkladovém účtu podle §716 obch. zák. za neakceptovatelné. Co se týče výpovědi smlouvy o stavebním spoření, je třeba vyjít ze zákona č. 96/1993 Sb., VOP a občanského zákoníku. Protože zákon č. 96/1993 Sb. výpověď smlouvy neupravuje, VOP umožňují stavební spořitelně smlouvu vypovědět podle článku XIV. odst. 5 za podmínek tam uvedených, které však zde nenastaly, přičemž důvod, pro který žalovaná smlouvu vypověděla, nebyl ve smlouvě sjednán, zvažoval odvolací soud aplikaci §582 obč. zák. Dospěl k závěru, že ani uvedené ustanovení nebylo možné v posuzovaném případě použít, neboť smlouva nebyla uzavřena na dobu neurčitou, nýbrž na dobu určitou. Ta sice nebyla vymezena přesným časovým úsekem, ale její konec je ohraničen naplněním účelu, pro který byla uzavřena, a tím je dosažení cílové částky 500.000 Kč. Jelikož žalobce dosud cílovou částku nenaspořil, neuplynula ani doba vymezená jejím dosažením.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spařuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na dovolacím soudem dosud neřešené právní otázce, konkrétně na posouzení (ne)platnosti výpovědi smlouvy o stavebním spoření stavební spořitelnou. Zpochybňuje (mimo jiné) správnost závěru, že použití obchodního zákoníku na vztahy ze smlouvy o stavebním spoření je pojmově vyloučeno. Svůj právní názor, že smlouva o stavebním spoření podléhá regulaci dané analogií ustanovení obchodního zákoníku o vkladovém účtu a že jí svědčí oprávnění vypovědět smlouvu podle §719b obch. zák. ve spojení s §715 odst. 2 obch zák., prosazuje argumentací, že toto právo jí přísluší přímo ze zákona a že je nebylo nutné smluvně upravit s ohledem na kogentní povahu příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Na podporu svého názoru uvádí, že jedním z podstatných závazků ze smlouvy o stavebním spoření je závazek stavební spořitelny vést účet stavebního spoření a platit z peněžních prostředků na účtu úroky a závazek majitele účtu vložit na tento účet prostředky a přenechat jejich využití bance; tím smlouva o stavebním spoření naplňuje definiční znaky smlouvy o vkladovém účtu podle §716 obch. zák. V těchto souvislostech odkazuje i na důvodovou zprávu k zákonu č. 285/2009 Sb., jímž byla provedena novela zákona č. 96/1993 Sb., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1429/2005, a Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. 9 Cmo 408/99, z nichž cituje. Pro případ, že dovolací soud se neztotožní s jejím názorem, má za to, že měla právo smlouvu vypovědět podle §582 odst. 1 obč. zák. Oponuje totiž závěru odvolacího soudu, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou; je přesvědčena, že smlouva neobsahuje žádný údaj, jenž by vymezil dobu, kterou by byla její účinnost omezena. Opačný závěr by vedl k nevypověditelnosti vztahu ze smlouvy z její strany a k nerovnováze mezi těmi, kdo stavební spoření využívají pro účel sledovaný zákonem a těmi, kdo jej zneužívají jako nepřiměřeně výhodný vkladový účet. Zdůrazňuje, že jako strana smlouvy o stavebním spoření musí mít právo smlouvu vypovědět. Odvolacímu soudu vytýká překvapivost napadeného rozhodnutí, jež nebylo s ohledem na dosavadní průběh řízení předvídatelné. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že vztah účastníků ze stavebního spoření se řídí speciální úpravou obchodního zákoníku, odvolací soud dovodil dovoláním kritizovaný závěr, že tomu tak není. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá a přiznal jí náhradu nákladů řízení, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že analogické použití právní úpravy smlouvy o vkladovém účtu je vyloučeno a že smlouva o stavebním spoření je smlouvou uzavřenou na dobu určitou.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při splnění výjimky z povinného advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 2 písm. b/, odst. 4 o. s. ř.) a je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237, §239 o. s. ř.), konkrétně otázky zániku smlouvy o stavebním spoření výpovědí stavební spořitelny.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, z úřední povinnosti - tedy i když nebyly v dovolání uplatněny - přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Protože existence uvedených vad ze spisu nevyplývá, zabýval se dovolací soud jen výtkou, že odvolací soud rozhodl překvapivě (nepředvídatelně).
Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé,“ jestliže ho nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně. Spatřuje-li žalovaná vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v tom, že zatímco soud prvního stupně dovodil, že vztah účastníků se řídí “speciální úpravou obchodního zákoníku“, kdežto odvolací soud dospěl k opačnému právnímu závěru, pak její výtka namítanou vadu nevystihuje. Navíc z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani nevyplývá, že by soud prvního stupně takový závěr dovodil.
Zbývá posoudit opodstatněnost argumentace zpochybňující správnost právního posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
V posuzovaném případě nemůže být pochyb o tom, že smlouva o stavebním spoření, kterou účastníci uzavřeli dne 18. 9. 2001, je zvláštním typem smlouvy, která se řídí zákonem č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění v tu dobu platném (dále opět jen „zákon č. 96/1993 Sb.“), a Všeobecnými obchodními podmínkami stavebního spoření schválenými Ministerstvem financí České republiky dne 15. 8. 1996 pod jednacím číslem 322/51745/1996 - dále opět jen „VOP“ (srovnej např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 424/2011). Povaha stavebního spoření je obecně vymezena v §1 zákona č. 96/1993 Sb. jako účelové spoření spočívající a/ v přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření, b/ v poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření a c/ v poskytování příspěvku fyzickým osobám (dále jen "státní podpora") účastníkům stavebního spoření. Účastníkem stavebního spoření může být jak fyzická, tak i právnická osoba (§4 citovaného zákona). Účastníkem stavebního spoření se stává osoba, která uzavře se stavební spořitelnou písemnou smlouvu o stavebním spoření, ve které se zaváže ukládat u stavební spořitelny peněžní částky ve smluvené výši. Doba spoření začíná dnem uzavření smlouvy a končí poskytnutím úvěru nebo vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich, nebo zánikem právnické osoby jako účastníka (§5 odst. 1, 14 citovaného zákona). Součástí smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření, jejichž nezbytné obsahové náležitosti jsou vyjmenovány v §7 odst. 1 citovaného zákona. Oproti zákonu č. 96/1993 Sb., který neupravuje výpověď smlouvy o stavebním spoření, VOP možnost výpovědi smlouvy oběma smluvními stranami obsahuje, a to - pokud jde o výpověď stavební spořitelnou - nejen v jejich článku XIV. odst. 5, jak konstatoval odvolací soud, ale i v článcích dalších. Tak podle článku IV. odst. 2 má stavební spořitelna právo smlouvu vypovědět, není-li během čtyř měsíců po uzavření smlouvy úhrada za uzavření smlouvy plně zaplacena (účastníkem). Totéž právo náleží stavební spořitelně, je-li účastník i po započtení mimořádných vkladů v prodlení s více než šesti pravidelnými vklady a nezaplatí-li dlužné vklady do osmi týdnů poté, kdy mu byla doručena výzva k jejich zaplacení (článek V. odst. 6/). Článek XXI. odst. 2/ zakládá důvod k výpovědi smlouvy stavební spořitelnou, jestliže účastník převede smlouvu, postoupí práva ze smlouvy nebo dá tato práva do zástavy bez jejího předchozího písemného souhlasu, o nějž je povinen písemně požádat.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě smluvní strany ve smlouvě o stavebním spoření, jejíž součástí jsou všeobecné obchodní podmínky, si sjednaly, že stavební spořitelna má právo smlouvu vypovědět ze zde uvedených důvodů; jinými slovy smlouva o stavebním spoření obsahuje specifickou úpravu výpovědi smlouvy stavební spořitelnou, která je vázána právě a jen na důvody konkretizované v článcích IV. odst. 2, V. odst. 6, XIV. odst. 5 a XXI. odst. 2 VOP. Tím smluvní strany vyloučily možnost, aby stavební spořitelna měla právo vypovědět smlouvu bez uvedení důvodu. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by nelogické, aby ve zmiňovaných článcích byly uvedeny jednotlivé výpovědní důvody. Takovou odchylnou úpravu - oproti očekávání žalované - nevylučuje §715 odst. 2 obch. zák. (ve spojení s §719b obch. zák.), neboť je dispozitivní (a nikoli obligatorní) povahy, takže smluvní strany si mohou v rámci smluvní volnosti dohodnout jiný způsob výpovědi než je upraven v uvedeném ustanovení (viz §263 obch. zák.), jak se i v posuzovaném případě stalo. Z obdobných důvodů není použitelná na právní vztah účastníků založený smlouvou o stavením spoření ani úprava výpovědi obsažená v §582 obč. zák. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2472/2015, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1704 a násl. s.).
Jestliže žalovaná vypověděla smlouvu z důvodu, který si účastníci ve smlouvě nesjednali, pak již bylo nadbytečné zabývat se dalšími nastolenými otázkami (zda smlouva byla uzavřena na dobu určitou či neurčitou a zda na vztah účastníků založený smlouvou o stavebním spoření je aplikovatelná úprava smlouvy o vkladovém účtu obsažená v obchodním zákoníku, popř. úprava občanského zákoníku obsažená v jeho §582), přičemž odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1429/2005, a Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. 9 Cmo 408/99, byl bez významu.
Jelikož je právní posouzení věci odvolacím soudem v konečném výsledku správné, dovolací soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo, nevznikly (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu