ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.361.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 361/2022-163
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně I. S. , bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem Praha, Václavské náměstí 837/11, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 75/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 29 Co 261/2021-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 29 Co 261/2021-96, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně v řízení před finančním arbitrem uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 89 932 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částky 89 932 Kč ode dne 4. 1. 2017 do zaplacení, které na její úkor získala žalovaná Generali Česká pojišťovna, a. s., přijetím plnění z neplatné pojistné smlouvy č. 3828623412 uzavřené dne 15. 10. 2013, a současně se domáhala určení, že pojistná smlouva je neplatná. Finanční arbitr nálezem ze dne 24. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-13 (dále jen „nález finančního arbitra“), návrh zamítl. Rozhodnutím ze dne 20. 2. 2020, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-18, finanční arbitr zamítl podané námitky a nález finančního arbitra ze dne 24. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-13, potvrdil.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, č. j. 65 C 75/2020-61, zamítl návrh, kterým se žalobkyně domáhala nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 24. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-13, potvrzeného rozhodnutím o námitkách ze dne 20. 2. 2020, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-18, tak, že Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956 se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, je povinna jí zaplatit 89 932 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částky 89 932 Kč ode dne 4. 1. 2017 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 29 Co 261/2021-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalobkyně stran vad řízení ani výhradám ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. K otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení s poukazem na ustálenou judikaturu akcentoval, že za rozhodný pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby je nutno považovat den, kdy se oprávněná dozvěděla, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení, a kdo ho získal, přičemž takovou vědomostí není míněna znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Dospěl k závěru, že v dané věci takové skutkové okolnosti vyplývají z textu smluvních ujednání a musely tudíž být žalobkyni známy již v okamžiku uzavření smlouvy, tj. 15. 10. 2013. Protože žalobkyně návrh na vydání bezdůvodného obohacení podala k finančnímu arbitrovi dne 11. 1. 2017, je to, co zaplatila na pojistném před datem 11. 1. 2015 promlčené. Přisvědčil soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení žalovanou se nepříčí dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí jednak řeší otázku práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně otázku, která je dovolacím soudem rozhodována, avšak měla by být posouzena jinak. K přezkumu předkládá otázku, zda podle konstantní judikatury dovolacího soudu je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení. Touto vědomostí se pak nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „na základě kterých aspektů tuto skutkovou okolnost detekovat v konkrétním případě“; Dovolatelka se domnívá, že ukotvení okamžiku vědomosti oprávněného pouze ke znalosti skutkových okolností, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení, je v rozporu se zákonným požadavkem uvedeným v ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Další otázkou je, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem je námitka promlčení uplatněná žalovanou výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka se vymezuje vůči správnosti rozhodovací praxe dovolacího soudu, který odmítá dovolání týkající se otázky, zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy s tím, že formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení dovolatelka vyjádřila v rámci rozsáhlé argumentace k závěrům přijatým finančním arbitrem i soudy obou stupňů.
Žalovaná se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Otázka, zda pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, zakládá přípustnost dovolání, protože ji odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235, jež se týkalo skutkově i právně obdobné věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, který předpokládá i určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty). Právní vztah mezi účastníky vychází z pojistné smlouvy uzavřené dne 15. 10. 2013 a řídí se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“ - srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle §107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího - jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 , - ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě této (podle žalobkyně absolutně neplatné) smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s výše citovaným právním závěrem Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně získala alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (dne 11. 1. 2017) byl dovolatelkou uplatněný nárok v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) v části pojistného zaplaceného před datem 11. 1. 2015 promlčen, je z těchto důvodů předčasný, a tudíž nesprávný.
K otázce aplikace rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-485/19 na projednávanou věc se vyslovil Ústavní soud, který v nálezu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, dovodil, že „ závěry citovaného rozsudku SDEU, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro projednávanou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že předběžnou otázku předkládající soud řešil spor, kdy se spotřebitel - posléze žalobce - až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na stěžovatelovu věc, neboť k takovému závěru - tedy k existenci zneužívajícího ustanovení - nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. I Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně řeší spory plynoucí z úvěrových smluv uzavřených mezi spotřebitelem a nebankovní úvěrující společností [srov. k tomu např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz ]. I tato judikatura se dlouhodobě vyvíjela (a s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 lze usuzovat, že se stále vyvíjí), přičemž Ústavní soud zdůrazňoval neblahý celospolečenský dopad praxe vedoucí k tomu, že se řada spotřebitelů kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám (zjevně obsahujícím zneužívající ustanovení, jak je zmiňuje i rozsudek C 485/19) dostala do neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit. Lze sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal. “ Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto na danou věc závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval.
Jelikož Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů nesprávným, přičemž se v zájmu dodržení zásady hospodárnosti řízení již nezabýval zbývajícími námitkami dovolatelky, a rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu