ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3947.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3947/2017-306
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce T. K. , zastoupeného Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem v Brně, Blatného 1885/36, proti žalovanému R. N. , zastoupenému Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem se sídlem v Prostějově, Netušilova 1620/7, o 312.750 Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 195/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, č.j. 17 Co 32/2016-273, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, č.j. 17 Co 32/2016-273, se v části, jíž byl rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 9. 2014, č.j. 8 C 195/2011-203, změněn tak, že se zamítá žaloba o 312.750 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 3. 9. 2014, č.j. 8 C 195/2011-203, uložil žalovanému zaplatit žalobci 350.000 Kč „s úrokem z prodlení z částky 350.000 Kč od 1. 6. 2008 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní operace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí,“ a smluvní pokutu ve výši 312.750 Kč; žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení, jež vznikly žalobci a státu.
Rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č.j. 17 Co 32/2016-273, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé co do 350.000 Kč s příslušenstvím potvrdil, v rozsahu 312.750 Kč je změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že smluvní pokuta sjednaná v kupní smlouvě ve výši 1.000 Kč denně při prodlení s úhradou kupní ceny 350.000 Kč je nepřiměřená, neboť činí 1,04 % denně z celkové výše zajišťovaného závazku. Vycházel z ceny finančních prostředků na trhu, která odpovídá obvyklé výši úroků z poskytovaných úvěrů [ „Česká národní banka hlavní úrokovou sazbu stanovila na 3,75 % (únor 2008), u úvěrů na spotřebu sazba úroků z úvěrů na spotřebu v březnu 2008 činila 13,42 %, v květnu 2008 13,41 %, úroková sazba z úvěrů ostatních činila 6,67 % v březnu 2008, v květnu 2008 6,57 %.“ ]. Za situace, kdy smluvní pokuta činí 379,6 % ročně (1,04 % denně), tedy více než dvaceti osmi násobek obvyklé úrokové sazby u spotřebitelských úvěrů v posuzovaném období, je nasnadě, že takto sjednaná výše smluvní pokuty, která slouží k zajištění závazku zaplatit kupní cenu, je v rozporu s dobrými mravy (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu neobstojí úvaha o důvodnosti nároku, požadoval-li žalobce po žalovaném jen část smluvní pokuty (278 Kč denně), tj. pod hranicí judikaturou přijatelné výše 0,5 % denně; je totiž irelevantní, v jaké konkrétní výši žalobce žalobou uplatňuje nárok na zaplacení smluvní pokuty, jestliže samotné ujednání o smluvní pokutě je neplatné.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce – vyjma potvrzujícího výroku o věci samé – dovoláním, jímž namítá chybný výpočet procentuální výše smluvní pokuty jako příčinu nesprávného právního posouzení její přiměřenosti. V kupní smlouvě sjednaná smluvní pokuta ve výši 1.000 Kč denně představuje 0,28 % z částky 350.000 Kč a je tedy podle aktuální judikatury přiměřená a platně sjednaná. Taková výše smluvní pokuty podle názoru dovolatele nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout.
Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně rozhodl o jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle ustanovení §237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; posoudil-li odvolací soud ujednání o smluvní pokutě jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák., je tento závěr v rozporu s tím, co je uvedeno níže.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (§544 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud vyšel z toho, že 31. 3. 2008 uzavřel J. Š. jako prodávající a žalovaný jako kupující smlouvu, na jejímž základě se J. Š. zavázal prodat žalovanému osobní automobil tovární značky, registrační značky, a kupující se zavázal uhradit nejpozději do 31. 5. 2008 kupní cenu 350.000 Kč. Součástí kupní smlouvy bylo ujednání o smluvní pokutě ve výši 1.000 Kč za každý den prodlení s řádným a včasným zaplacením celé kupní ceny za dobu od 1. 6. 2008 do úplného zaplacení. Smlouvou z 28. 4. 2011 postoupil J. Š. pohledávku ve výši 350.000 Kč s příslušenstvím včetně práva na smluvní pokutu žalobci.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše jsou zásadně věcí vzájemné dohody stran, což však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být sjednána v neomezené výši.
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Z hlediska přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit odlišně smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se již v otázce úměry sankční povinnosti představující smluvní pokutu za nesplnění povinnosti zaplatit peněžitý dluh ustálila na tom, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009). Uvedené – jak rovněž dovodila judikatura – neplatí bezvýjimečně (bez dalšího), nýbrž „zpravidla“, tj. neexistují-li okolností odůvodňující mimořádnou výši pokuty.
V daném případě odvolací soud pochybil, když pro posouzení přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty vycházel z ceny finančních prostředků na trhu, která odpovídala obvyklé výši úroků z poskytovaných úvěrů. Taková úvaha je v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně způsobu posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty. Navíc, dovolací soud musí přisvědčit žalobci v tom, že odvolací soud učinil početní chybu; 1.000 Kč není 1 % z částky 350.000 Kč. I v tomto ohledu proto není správný závěr odvolacího soudu, že ujednání smluvní pokuty přesahující 1 % z dlužné částky denně je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák..
Jelikož rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele – rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu (včetně akcesorických nákladových výroků) podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu