ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4082.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4082/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. P. B., správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci se sídlem Frýdek-Místek, Palackého 133, zastoupeného JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem Přerov, Čechova 2, proti žalované ALSTOM s. r. o. se sídlem Brno, Olomoucká 7/9, zastoupené JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem Brno, Erbenova 3, o zaplacení 3,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 1015/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 4 Cmo 346/2007-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Květoslava Hlíny, advokáta se sídlem Přerov, Čechova 2.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 4 Cmo 346/2007-186, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2007, č. j. 41 Cm 1015/99-156, ve výrocích, jimiž bylo uloženo žalované zaplatit žalobci 3,500.000,- Kč s 11,73 % ročním úrokem z prodlení ode dne 23. 1. 1999 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o zastavení pohledávky není neplatná jako celek podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť její neplatnou část - články VI. a VII., kterými byla sjednána propadná zástava, lze oddělit od zbytku smlouvy ve smyslu §41 obč. zák. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha o tom, zda z obsahu konkrétního právního úkonu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, vyplývá nemožnost oddělit jeho část od ostatního obsahu, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v daném případě lze proto jen velmi obtížně zobecnit (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 23). Navíc k otázce částečné neplatnosti právního úkonu (§41 obč. zák.), resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního jeho obsahu se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/1999, publikované v časopise Právní rozhledy č. 8/99, ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikované v tomtéž časopise č. 6/98, nebo ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/98). V nich vyslovil právní názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu (§41 obč. zák.) je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo (§35 obč. zák.). Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahovém nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Protože odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, není opodstatněná dovolací výtka, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Obdobně je tomu s předestřenou právní otázkou platnosti právního úkonu z pohledu určitosti vyjádřeného projevu vůle ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., konkrétně namítanou nesrozumitelností odkazu na smlouvu o dílo v článku III. smlouvy o zastavení pohledávky. I tato otázka postrádá judikatorní přesah; navíc nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které nebyly dosud řešeny, a nebyla posouzena v rozporu s hmotným právem (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000).
Výhrady žalované, že vždy plnila na účet společnosti MIKO, a. s. a nikoli na účet zástavního věřitele a že k tomu nebyla zástavním věřitelem ani zástavcem vyzývána, jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučen.
Protože dovolání žalované není přípustné, dovolací soud je odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 16. září 2010
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu