ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4134.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4134/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. D. , zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti žalovanému J. J. , zastoupenému Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o určení doby plnění dluhu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 173/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2015, č. j. 49 Co 183/2014-165, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2015, č. j. 49 Co 183/2014-165, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 14 C 173/2011-136, určil, že žalovaný je povinen vrátit žalobci půjčku ze dne 3. 10. 2007 ve výši 10.785.000,- Kč do 14 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. března 2015, č. j. 49 Co 183/2014-165, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uzavřel, že soud prvního stupně při rozhodování pominul, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2011, č. j. 221 EC 271/2010-70, ve spojení s opravným usnesením ze dne 16. 9. 2011, č. j. 221 EC 271/2010-74, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2012. č. j. 15 Co 367/2011-94, „nebyla mezi účastníky pravomocně rozhodnuta předběžná otázka vzniku dluhu ze smlouvy o půjčce“ a nesprávně z těchto rozhodnutí vycházel, aniž se sám otázkou vzniku dluhu ze smlouvy o půjčce zabýval a aniž žalobce poučil o jeho povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti, ze kterých vyplývá, že částku 10.785.000,- Kč žalovanému poskytl na základě jimi uzavřené smlouvy o půjčce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčen, že odvolací soud posoudil otázku aplikace §159a o. s. ř. v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu. I když právní otázky předkládané k dovolacímu přezkumu explicitně nespecifikoval, z textu dovolání je patrné, které teze odvolacího soudu zpochybňuje. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalobcem) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže v přesvědčení, že je vázán soudními rozhodnutími vydanými v řízení o plnění dluhu ze smlouvy o půjčce, se v řízení o určení splatnosti tohoto dluhu již nezabýval otázkou jeho vzniku. Odkázal přitom na rozhodnutí ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že podle §159 odst. 2 tehdy platného občanského soudního řádu (nyní §159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) „ je závazný výrok pravomocného rozsudku, nikoli jeho odůvodnění, a že v případě zamítavého výroku je nutno z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již pravomocně rozhodnuta či nikoli, posoudit rozsudečný výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí “. Připomněl, že na toto rozhodnutí navázal Nejvyšší soud řadou dalších (viz rozhodnutí ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26. Cdo 3053/2011, popř. ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3778/2012.
Podle §564 obč. zák. je-li doba plnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s dobrými mravy. Citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy splatnost závazku byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, nebo kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. V takových případech má dlužník právo plnit kdykoliv a věřitel je povinen přijmout plnění, až mu je dlužník nabídne; určit, kdy má dlužník plnit (např. výzvou ve smyslu §563 obč. zák.), věřitel nemůže, stejně jako není legitimován k žalobě na plnění (§80 písm. b/ o.s.ř.), případně k žalobě na nahrazení jiného projevu vůle, než je určení splatnosti (§161 odst. 3 o.s.ř.).
Žaloba na určení doby plnění je svou povahou žalobou, jíž se žalobce domáhá vydání (konstitutivního) rozsudku, který nahrazuje projev vůle dlužníka ohledně doby plnění, ponechaný v původním závazku na jeho vůli (§161 odst. 3 o. s. ř.). Právo věřitele navrhnout, aby soud určil dobu splnění závazku, nepodléhá promlčení. Protože v rozhodnutí soud jen určí splatnost (neukládá povinnost závazek splnit), vyhoví žalobě, jestliže mezi účastníky byl založen (vznikl) právní vztah zakládající závazek dlužníka vůči věřiteli, a jestliže doba splnění byla výslovně nebo s ohledem na dané okolnosti ponechána na dlužníkovi. V řízení o určení doby plnění není podstatné, zda závazek byl založen (vznikl) platně, zda a v jakém rozsahu dosud existuje, popřípadě zda právo na plnění, jehož splatnost byla ponechána na vůli dlužníka, je promlčeno; uvedené okolnosti musí být prokázány až v řízení o splnění závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3481/2009). Dobu splatnosti soud určí v závislosti na konkrétních okolnostech, za kterých účastníci uzavřeli dohodu, přihlédne k možnostem dlužníka, jeho platební schopnosti i k naléhavosti potřeby věřitele a věc posoudí z hlediska souladu s dobrými mravy. V rozhodnutí se omezí na určení splatnosti, aniž by dlužníkovi uložil povinnost dluh splnit. Předpokladem úspěšnosti žaloby podle §564 obč. zák. je zjištění, že závazek byl sjednán tak, že dobu plnění určuje dlužník. Samotné rozhodnutí soudu podle §564 obč. zák. není podkladem pro výkon rozhodnutí (exekučním titulem). Teprve na základě případného dalšího rozhodnutí soudu, kterým je dlužníkovi uložena povinnost plnit, lze navrhnout a vést výkon rozhodnutí. Dokud však není doba plnění soudním rozhodnutím určena, není pohledávka splatná a nelze vyhovět žalobě na plnění (srov. Občanský zákoník II, Komentář, 1. vydání 2008, C.H.Beck, str. 1498). Určení doby splnění je ponecháno na vůli dlužníka nejen tehdy, je-li výslovně dohodnuto, že dlužník závazek splní, až bude moci, až bude schopen, až bude chtít apod., ale i tehdy, pokud splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit pouze dlužník.
Nelze přisvědčit úvaze odvolacího soudu, že soud prvního stupně v přesvědčení, že je v předmětném řízení vázán (předchozími) rozhodnutími vydanými v řízení, v němž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 10.750.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce, se „ otázkou vzniku dluhu ze smlouvy o půjčce mezi účastníky nezabýval “. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně takovou úvahu nepodporuje, naopak se z něho podává, že soud prvního stupně v řízení provedl řadu důkazů; mimo jiné vyslechl svědky P. L., R. J. a P. T., provedl důkaz příkazy žalobce k převodům finančních prostředků z jeho účtu na účet žalovaného, výpisy z účtu žalobce, výpisy z účtu manželky žalobce M. D., jejím prohlášením ohledně nakládání s finančními prostředky na jejím bankovním účtu, sdělením Komerční banky ohledně dispozičního práva žalobce k účtu M. D., kupními smlouvami, které v období let 2009 – 2012 uzavřel žalovaný, a spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 221 EC 271/2010. Z nich mimo jiné zjistil, že účastníci uzavřeli dne 3. 10. 2007 smlouvu o půjčce, podle které žalobce žalovanému plnil, tj. skutečně předal celkem 10.750.000,- Kč; lhůta k plnění půjčky byla přitom ponechána na vůli dlužníka. Jak soud prvního stupně v rozhodnutí výslovně uvedl, nezabýval se pouze tím, zda dluh vznikl platně a v jakém rozsahu existuje.
Protože soud prvního stupně v posuzovaném případě nedovodil, že otázka vzniku právního vztahu zakládajícího závazek žalovaného byla prejudicielně vyřešena již v řízení o zaplacení částky 10.750.000,- Kč a zjišťoval, zda účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce (zda právní vztah účastníků ze smlouvy o půjčce vznikl), nemůže obstát názor, že jeho rozhodnutí odporuje ustálené judikatuře prezentované např. usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 17 Co 328/2009, uveřejněným pod číslem 10/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a výtka, která vedla odvolací soud ke zrušení tohoto rozhodnutí, je lichá. Z výše uvedeného pak - logicky vzato - rovněž vyplývá, že je nadbytečné vyjadřovat se k otázce „zda je soud rozhodující v žalobě na určení doby plnění dluhu vázán předchozími rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu v žalobě o plnění, jimiž bylo rozhodnuto, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce, avšak šlo o plnění stran splatnosti /tj. doby vrácení půjčky/ ponechané na vůli dlužníka“ ), kterou dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu.
Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu