ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4986.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4986/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Bc. J. V. , a b) Mgr. L. V. , zastoupených Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, proti žalované Ing. I. V. , zastoupené M. V., opatrovnicí, bytem v Praze 8, Ústavní 18, zastoupené Mgr. Zorou Martinovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, 28. pluku 1055/18, o 228.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 172/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2009, č.j. 68 Co 145/2009-134, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 8. 6. 2009, č.j. 68 Co 145/2009-134, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 10. 2008, č.j. 10 C 172/2006-86, tak, že zamítl žalobu o zaplacení 114.000,- Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 9,5 % od 4. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do 23. 10. 2008 a od 24. 10. 2008 v každém dalším pololetí, v němž trvá prodlení žalované, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den každého kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů až do zaplacení, se zamítá , jinak se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.372,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Zory Martinové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení 268.000,- Kč s příslušenstvím, a to 114.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za nevyklizení bytu za dobu od 1. 5. do 26. 6. 2006, 114.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za nevyklizení zahradního domku za tutéž dobu a dalších 40.000,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č.j. 10 C 172/2006-86, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům „společně a nerozdílně“ 154.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), v části, jíž se žalobci po žalované domáhali zaplacení 114.000,- Kč s úroky z prodlení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli 27. 10. 2005 kupní smlouvu, jíž žalovaná prodala žalobcům za kupní cenu 7.900.000,- Kč dům č.p. 801 s označenými pozemky v obci Praha, katastrálním území Kobylisy. Ve smlouvě se dohodli, že žalovaná je povinna nemovitosti vyklidit a žalobcům předat do 15. 1. 2006 s výjimkou bytu ve druhém patře domu, který vyklidí do 31. 3. 2006, nedohodnou-li se jinak. Pro případ, že nemovitosti či jejich část v uvedených lhůtách nepředá, se žalovaná zavázala zaplatit kupujícím smluvní pokutu 2.000,- Kč za každý den prodlení s tím, že kupující jsou oprávněni zjednat vyklizení nemovitostí třetí osobou na náklady prodávající. Dne 22. 12. 2005 podepsali účastníci předávací protokol s poznámkou, že nábytek bude přestěhován do zahradního domku, kde bude uskladněn do odstěhování prodávající. Dne 29. 3. 2006 uzavřeli nájemní smlouvu, kterou žalobci pronajali žalované na dobu od 1. 4. do 30. 4. 2006 byt v prvním patře domu za měsíční nájemné 1,- Kč. Dne 31. 3. 2006 podepsali protokol o předání nemovitostí, v němž se dohodli, že žalovaná zaplatí žalobcům 40.000,- Kč (z toho 4.500,- Kč z titulu půjčky žalobců žalované z prosince 2005, 4.500,- Kč a 17.000,- Kč, které žalobci zaplatili za práce spojené s navrácením elektroměru a za přemístění a zapojení elektroměru, 14.000,- Kč, které žalobci použijí na vyklizení bytu v prvním patře a na vyklizení společných prostor s tím, že vyklizení proběhne nejdříve 1. 5. 2006) a že věci žalované uložené v zahradním domku budou vyklizeny na její náklady do 30. 4. 2006; pro případ prodlení žalované s vyklizením zahradního domku sjednali smluvní pokuta 2.000,- Kč za každý den prodlení. Mezi účastníky bylo nesporné, že byt i zahradní domek byly vyklizeny 26. 6. 2006. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil ujednání o smluvních pokutách sjednaných v kupní smlouvě i předávacím protokolu z 31. 3. 2006 podle ustanovení §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Pokud jde o smluvní pokutu sjednanou v kupní smlouvě, uzavřel, že s ohledem na formulaci zajištěné povinnosti nemovitosti vyklidit a předat je nedůvodná námitka žalované, že se pokuta vztahuje jen k povinnosti nemovitosti předat. Co do sjednané výše vyhodnotil pokutu s ohledem na výši kupní ceny, kterou žalobci za nemovitosti zaplatili, za přiměřenou. Jelikož se účastníci dohodli na prodloužení lhůty k vyklizení nemovitostí do 30. 4. 2006, shledal důvodným nárok žalobců na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 1. 5. do 26. 6. 2006 (114.000,- Kč), včetně úroků z prodlení od 27. 6. 2006. Ve vztahu ke smluvní pokutě sjednané pro případ prodlení žalované se splněním povinnosti vyklidit zahradní domek soud prvního stupně uzavřel, že tato pokuta je nepřiměřeně vysoká, a tudíž pro rozpor s dobrými mravy neplatně sjednaná (§39 obč. zák.). Proto žalobu o její zaplacení (ve výši 114.000,- Kč s úroky z prodlení) zamítl. Opodstatněným pak shledal nárok na zaplacení 40.000,- Kč (také s úroky z prodlení).
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části vyhovujícího výroku o věci samé co do 114.000,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování listinnými důkazy – uzavřel, že pokud se účastníci dohodli sepsat při předání nemovitostí předávací protokol, nelze než zjištění učiněná z protokolu ze dne 22. 12. 2005 hodnotit tak, že toho dne byly vyjma bytu ve druhém patře předány již vyklizené nemovitosti. Jsou-li v protokolu z 31. 3. 2006 předávanými nemovitostmi stejně jako v předchozím protokolu dům a pozemky s tím, že plynoměr bude převeden po ukončení nájemní smlouvy z 29. 3. 2006, je třeba toto zjištění – za situace, kdy nemovitosti již byly, vyjma uvedeného bytu, předány 22. 12. 2005 a odvolatelé potvrdili, že žalovaná povinnost je vyklidit splnila – hodnotit tak, že předmětem předání byl byt ve druhém patře domu. Skutečnost, že žalovaná v domě i po 31. 3. 2006 bydlela, nemá vliv na závěr, že nemovitosti jako celek ke dni 31. 3. 2006 „ vyklidila“ , neboť její právo v domě bydlet bylo založeno nájemní smlouvou z 29. 3. 2006. Žalobcům tak nesvědčí právo na zaplacení smluvní pokuty sjednané v kupní smlouvě. Co do nároku žalobců na zaplacení smluvní pokuty za nesplnění povinnosti žalované vyklidit zahradní domek do 30. 4. 2006 se odvolací soud – odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o této smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy. Uvedená pokuta zajišťovala vyklizení jen zahradního domku a žalobci ani netvrdili, že opožděným splněním povinnosti jim vznikla či alespoň hrozila nějaká škoda.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. K měnícímu výroku ve věci samé prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), namítají, že skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná žalobcům včas předala vyklizený byt, nemá oporu v provedeném dokazování, zejména nemá oporu v textu protokolu z 31. 3. 2006. Žalovaná byt ve skutečnosti nikdy nevyklidila ani žalobcům nepředala, dne 30. 4. 2006 se „sebrala a doslova zmizela z předmětných nemovitostí, v nichž nechala velké množství svých věcí“, byt byl vyklizen až firmou najatou a zaplacenou žalobci, což bylo prokázáno fakturou M. G. z 1. 7. 2006. Pokud si žalovaná „předávacím protokolem smluvně zachovala přívod plynu a připojení telefonní linky do předmětného bytu, je ... zřejmé, že minimálně v období od 31. 3. do 30. 4. 2006 jej užívala“. Jelikož není možné byt vyklidit a vyklizený předat a zároveň v něm dál bydlet, je odůvodnění napadeného rozsudku vnitřně rozporné a nelogické. K potvrzujícímu výroku ve věci samé žalobci s odkazem na rozsudek sp. zn. 32 Odo 1047/2003 uvádějí, že závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy nerespektuje stabilní judikaturu Nejvyššího soudu. Mají za to, že aplikace korektivu dobrých mravů je v posuzované věci na újmu principu právní jistoty a nepřiměřeně oslabuje jejich subjektivní práva. Za absurdní žalobci považují to, že mají žalované, která nesplnila svou povinnost, hradit náklady řízení. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. S ohledem na svůj zdravotní stav (psychické postižení je u ní diagnostikováno od roku 1983) považuje vymáhání smluvní pokuty žalobci za šikanózní. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.; důvodné však není.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem – zde důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. – včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda zjištění, že žalovaná předmětný byt žalobcům předala dne 31. 3. 2006, vyplývá z provedených důkazů.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Skutkový závěr o tom, že žalovaná předmětný byt předala žalobcům dne 31. 3. 2006, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – hodnocením důkazů, a to kupní smlouvy z 27. 10. 2005, nájemní smlouvy z 29. 3. 2006 a předávacích protokolů z 22. 12. 2005 a z 31. 3. 2006, které při odvolacím jednání provedl (§129 odst. 1, §211 o.s.ř.). V kupní smlouvě (článek V.1.) se účastníci dohodli, že prodávající je povinna vyklidit a předat kupujícím nemovitosti do 15. 1. 2006 kromě bytu ve druhém patře domu, který bude předán do 31. 3. 2006. V článku V.4. se účastníci zavázali sepsat o předání vyklizené nemovitosti předávací protokol se stavy jednotlivých měřičů odběru médií. Mezi účastníky není sporu o tom, že povinnost vyklidit a předat nemovitosti – vyjma předmětného bytu – žalovaná včas splnila, že předávací protokol byl sepsán a podepsán 22. 12. 2005, že nemovitosti žalobci převzali, že obsahem protokolu bylo ujednání, že nábytek bude přestěhován do zahradního domku, kde bude uskladněn do doby, než se odstěhuje prodávající. Byt ve druhém patře domu měl být (podle článku V.1. kupní smlouvy) žalovanou žalobcům předán do 31. 3. 2006. Jestliže účastníci uzavřeli 29. 3. 2006, tj. dva dny před vypršením lhůty k vyklizení a předání, nájemní smlouvu k uvedenému bytu na dobu od 1. do 30. 4. 2006, je třeba tento právní úkon vykládat současně jako změnu dohody uvedené v článku V.1. kupní smlouvy v tom smyslu, že žalovaná bude v předmětném bytě bydlet a užívat jej i poté, co uplyne lhůta k jeho vyklizení a předání. S ohledem na formu této změny – nájemní smlouvu – nelze dovodit, že tímto právním úkonem byla pouze prodloužena lhůta k vyklizení uvedeného bytu do 30. 4. 2006 (jak tvrdí žalobci), nýbrž že ve lhůtě dohodnuté v kupní smlouvě bude žalobcům předán byt, v němž bude žalovaná i po jeho předání bydlet na základě práva nájmu; jinými slovy, účastníci se dohodli, že ve lhůtě do 31. 3. 2006 žalovaná předá žalobcům byt nevyklizený. Tomu nasvědčuje také skutečnost, že 31. 3. 2006 byl sepsán další předávací protokol. Měl-li být uzavřením nájemní smlouvy toliko prodloužen termín k vyklizení předmětného bytu, nebyl důvod 31. 3. 2006 předávací protokol sepisovat. Naopak to, že za stavu, kdy zbývající část nemovitostí byla již předána za současného sepisu předávacího protokolu 22. 12. 2005, byl 31. 3. 2006 (tj. poslední den lhůty, v níž měla žalovaná žalobcům byt předat) sepsán další předávací protokol, potvrzuje, že uvedeného dne byla předána zbývající část nemovitostí, tj. právě byt ve druhém nadzemním podlaží domu. Tomu, že se účastníci dohodli na změně povinnosti žalované vyklidit a předat předmětný byt (zajištěné smluvní pokutou) tak, že ve lhůtě do 31. 3. 2006 předá kupujícím nevyklizený byt, svědčí i ujednání obsažené právě v tomto předávacím protokolu, v němž se žalovaná zavázala uhradit žalobcům do 30. 4. 2006 „ 14.000,- Kč, které přebírající použijí na vyklizení bytu v 1. patře a na vyklizení společných prostor domu. Vyklizení proběhne nejdříve dnem 1. 5. 2006.“ Jestliže žalobci měli uvedenou částku použít k vyklizení bytu (a společných prostor), je zřejmé, že předmětem dohody byl závazek žalované předat 31. 3. 2006 nevyklizený byt s tím, že po 30. 4. 2006, tj. po skončení nájmu, jej vyklidí žalobci, kterým byla žalovaná povinna na tento účel zaplatit 14.000,- Kč. Rozpor v označení bytu co do jeho umístění v domě v jednotlivých listinách sami dovolatelé vysvětlují tak, že se jedná o týž byt v prvním patře, tj. druhém nadzemním podlaží domu, pouze „administrativní chybou kupní smlouva hovoří o bytě ve 2. patře“. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tudíž dán není, skutkové zjištění, že žalovaná předmětný byt žalobcům v souladu s jejich dohodou předala 31. 3. 2006 (ústící v závěr, že povinnost zajištěnou smluvní pokutou žalovaná neporušila), má oporu v provedeném dokazování.
Dovolateli se nepodařilo užitými argumenty správnost výroku I. napadeného rozhodnutí zpochybnit; Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, tj. proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace vztahující se k tomuto výroku nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má v této části po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§39 obč. zák.).
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007).
Odvolací soud – dovodil-li v souzené věci, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 2.000,- Kč denně je nepřiměřeně vysoká, a tudíž je ujednáním neplatným podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, přičemž zohlednil, že smluvní pokuta zajišťovala povinnost vyklidit pouze zahradní domek a že žalobci ani netvrdili, že jim včasným nesplněním této povinnosti vznikla, nebo alespoň hrozila, nějaká škoda – rozhodl v intencích uvedeného výkladu. Nelze ani přehlédnout, že žalobci byli podle článku V.2. kupní smlouvy oprávněni sami zjednat vyklizení třetí osobou. K namítanému rozporu napadeného rozhodnutí se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 1047/2003, v němž se dovolací soud zabýval smyslem §3 odst. 1 obč. zák., nezbývá než dodat, že pro použití korektivu „dobrých mravů“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Dovolání proti výrokům III. a IV. rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž byla žalobcům uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání a nahradit žalované náklady řízení, není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Dovolání žalobců proti výrokům II., III. a IV. rozhodnutí odvolacího soudu proto Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16, §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 20.010,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 4.062,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu