ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.5017.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 5017/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně 1. faktorská s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Husitská 107/3 (identifikační číslo osoby 26777355), zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalovaným 1) P. J. , 2) M. J. a 3) L. M. , zastoupeným Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, o 310.000,- Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu z prodlení ve výši 3% nesplacené části částky 310.100,- Kč za každý měsíc prodlení počínaje 1. 4. 2012, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 111/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2015, č.j. 26 Co 149/2015-69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2015, č.j. 26 Co 149/2015-69 (vyjma výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 12. 2014, č.j. 15 C 111/2014-48, v části zamítající žalobu o zaplacení smluvních pokut ve výši 54.500,- Kč) a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 12. 2014, č.j. 15 C 111/2014-48 (vyjma výroku o částečném zastavení řízení a zamítajícího výroku o zaplacení smluvních pokut ve výši 54.500,- Kč), se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 9. 12. 2014, č.j. 15 C 111/2014-48, kterým Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení „jistiny půjčky ve výši 100.000,- Kč spolu se smluvním úrokem 210.100,- Kč, spolu se smluvní pokutou z prodlení ve výši 3% nesplacené části částky 310.100,- Kč za každý měsíc prodlení počínaje dnem 1. 4. 2012 do dne vydání rozsudku a se smluvními pokutami ze smlouvy o půjčce ve výši 54.500,- Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75% ročně z nesplacené části částky 310.100,- Kč ode dne 1. 4. 2012 do zaplacení“ , a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že ujednání článku II bodu 2 dodatku smlouvy o půjčce z 23. 6. 2010, které založilo právo žalobkyně na okamžité splacení půjčky, jestliže jeden z dlužníků se stane účastníkem exekučního nebo insolvenčního řízení, je neplatné (§39, §56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“); jde o zneužívající ujednání, které s požadavkem dobré víry vytváří v neprospěch spotřebitele výraznou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi dlužníků a věřitelky. Nenastala-li splatnost dluhu, nemá žalobkyně ani nárok na zaplacení příslušenství. Sjednanou výši smluvní pokuty v článku II bodu 3 dodatku smlouvy o půjčce z 23. 6. 2010 odvolací soud shledal s ohledem na výši půjčky nepřiměřenou, a proto neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), a smluvní pokutu sjednanou v článku VII bodu 6 smlouvy o půjčce z 3. 9. 2009 neplatnou, neboť není spjata s porušením smluvní povinnosti dlužníka.
Rozhodnutí odvolacího soudu – vyjma části týkající se smluvních pokut podle článku II bodu 3 dodatku a článku VII bodu 6 smlouvy – napadla žalobkyně dovoláním, jímž zpochybnila právní závěr o (absolutní) neplatnosti ujednání, podle kterého má právo na okamžité splacení půjčky s příslušenstvím, jestliže proti některému z dlužníků bude vydáno usnesení o exekuci na jeho majetek či usnesení o jeho úpadku. Tuto otázku (zesplatnění půjčky v důsledku exekučního nebo insolvenčního řízení) současně označuje za judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že ujednání o okamžitém zesplatnění je v souladu s §56 obč. zák., tj. nezakládá v rozporu s požadavkem dobré víry v neprospěch žalovaných významnou nerovnováhu v jejich právech a povinnostech vůči žalobkyni. Se zřetelem k datu uzavření smlouvy o půjčce připomíná, že neplatnost podle tehdy platného §55 odst. 2 obč. zák. byla toliko relativní (nebylo tvrzeno ani prokázáno, že se žalovaní relativní neplatnosti dovolali). Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237, §239 o.s.ř.), konkrétně otázky, zda se příčí dobrým mravům ujednání účastníků, podle něhož žalobkyně (věřitelka) má právo na okamžité splacení celé pohledávky s příslušenstvím, bude-li proti některému z žalovaných (dlužníků) „vydáno usnesení o exekuci na jeho majetek či usnesení o jeho úpadku.“
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka nevznesla žádné výhrady proti závěrům odvolacího soudu, podle nichž sjednání smluvní pokuty 20% z půjčené peněžité částky za porušení povinnosti žalovaných oznámit žalobkyni skutečnosti vyjmenované v článku II bodu 3 smlouvy o půjčce je pro nepřiměřenost neplatné, a sjednání smluvní pokuty 50.000,- Kč zatěžující žalované v případě, uplatní-li věřitelka svá práva prostředky zmíněnými v článku VII bodu 6 smlouvy, je neplatné pro rozpor se zákonem; v tomto rozsahu tedy rozhodnutí přezkumu nepodléhá.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §56 odst. 1 obč. zák. nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Odvolací soud vyšel z toho, že na základě smlouvy o půjčce z 3. 9. 2009 (č. 1F 100883/2009) přenechala žalobkyně žalovaným, D. M. a J. H. 100.000,- Kč, kterou se dlužníci zavázali splatit v 240 pravidelných měsíčních splátkách po 1.490,- Kč počínaje 28. 10. 2009 a konče 28. 9. 2029; ve splátkách byly započteny úroky z půjčky ve výši 1,4%. V článku VII bodu 6 smlouvy strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč, kterou se dlužníci zavázali zaplatit „v případě, že věřitel bude nucen uplatnit svá práva formou žaloby u soudu, nebo v rozhodčím řízení, nebo podáním návrhu na výkon rozhodnutí exekucí nebo v dražbě. Donucením se rozumí zejména situace, kdy nastala splatnost celé půjčky a dlužník bude v prodlení s její úhradou, které přesahuje 15 dnů (slovy patnáct dnů)“ . Dodatkem ke smlouvě o půjčce z 23. 6. 2010 strany sjednaly, že „právo věřitele na okamžité splacení celé půjčky vzniká, vedle důvodů uvedených v bodu III/8 této smlouvy, také tehdy, když proti dlužníku bude vydáno usnesení o exekuci na jeho majetek či usnesení o jeho úpadku . Právo věřitele na okamžité splacení celé půjčky vzniká také marným uplynutím lhůty k úhradě dle jakéhokoliv jiného rozhodnutí, na základě kterého má dlužník uhradit částku, která převyšuje 10% (slovy deset procent) částky půjčené dle této smlouvy (například rozhodnutí o jeho povinnosti uhradit finančnímu úřadu, správě sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovně či jakékoliv jiné třetí osobě jakoukoliv dlužnou částku, která převyšuje 10% částky půjčené dle této smlouvy). Splatnost celé půjčky ve všech uvedených případech nastává ke dni, kdy nastala skutečnost, zakládající věřiteli právo na okamžité splacení celé půjčky. Jestliže dlužník podá insolvenční návrh sám na sebe , splatnost celé půjčky nastává k okamžiku, kdy byl insolvenční návrh doručen soudu“ (článek II bod 2). „Jestliže skutečností, která by mohla mít za následek ohrožení řádného splacení půjčky a veškerého jejího příslušenství a ostatních oprávněných nároků věřitele, je vydání usnesení vůči osobě dlužníka o exekuci jejího majetku, o jejím úpadku či jakékoliv jiné pravomocné rozhodnutí, na základě kterého má dlužník uhradit částku, která převyšuje 10% (slovy deset procent) částky půjčené dle této smlouvy, dlužník se zavazuje oznámit tuto skutečnost věřiteli nejpozději do tří dnů ode dne, kdy se o vydání příslušného rozhodnutí dozvěděl, avšak nejpozději do tří dnů ode dne, kdy předmětné usnesení či rozhodnutí bylo příslušným orgánem přijato. Podá-li dlužník insolvenční návrh sám na sebe, dlužník je povinen tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do tří dnů ode dne, kdy byl předmětný návrh doručen soudu. Pro případ nedodržení těchto lhůt účastníci sjednávají smluvní pokutu ve výši 20% (slovy dvacet procent) půjčené částky. Tím není dotčeno právo věřitele na náhradu vzniklé škody“ (článek II bod 3 dodatku). Žalovaní řádně a včas platili sjednané měsíční splátky (z jistiny zaplatili 93.000,- Kč). Dluh z půjčky byl až do výše pětinásobku půjčené částky zajištěn zástavním právem na nemovitosti. Proti první žalované bylo zahájeno exekuční řízení.
Smlouvu z 3. 9. 2009 včetně její změny dodatkem z 23. 6. 2010 odvolací soud správně kvalifikoval jako smlouvu o půjčce podle §657 a násl. obč. zák.; protože žalobkyně, která peněžní prostředky žalovaným přenechala, jednala v rámci své podnikatelské činnosti, a žalovaní byli v postavení spotřebitelů, není pochyb o tom, že jde o smlouvu spotřebitelskou (§52 a násl. obč. zák.).
Ustanovením §56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13“), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat i §56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném. Jinak řečeno, povinnost vykládat vnitrostátní právo souladně se zněním směrnice 93/13 a jejím účelem (požadavek eurokonformního výkladu) je projevem jejího nepřímého účinku.
K námitce žalobkyně, že podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy o půjčce a jejího dodatku se právní úkon považoval za platný, pokud se spotřebitel neplatnosti nedovolal, je nezbytné uvést následující.
Podle §55 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 7. 2010) se ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 považovala za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňovalo-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, mohl se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. S účinností od 1. 8. 2010 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů; ten zrušil v §40a odkaz na „§55“ a samotné ustanovení §55 odst. 2 formuloval tak, že „ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle §56 jsou neplatná.“
Podle článku 6 odst. 1 směrnice 93/13 členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek. V usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud konstatoval, že instituce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv vedla k nepřijatelným právním důsledkům a k zřejmé nespravedlnosti, umožňující dodavatelům porušovat práva spotřebitelů a následně z takového protiprávního jednání výrazně profitovat. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv označil za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Závěr Ústavního soudu, podle něhož je nezbytné i v poměrech, na které dopadá právní úprava účinná před 1. 8. 2010, porušení §56 odst. 1 obč. zák. spojit s absolutní neplatností nastávající ze zákona, ke které soud přihlíží ex offo , aniž by se spotřebitel musel neplatnosti dovolat, dává dostatečnou odpověď na výhradu dovolatelky.
Požadavek dobré víry ve smyslu generální klauzule obsažené v §56 odst. 1 obč. zák. lze ztotožnit s požadavkem přiměřenosti, který nesmí založit v neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran; nepřiměřenost tak nelze omezovat jen na rozpor s dobrými mravy (její interpretační význam je širší). Podle komentářové literatury je třeba požadavek dobré víry zkoumat jako požadavek přiměřenosti s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu (ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 541 – 542). V praxi to znamená, že v první řadě je nutné posoudit rovnováhu práv a povinností smluvních stran, půjde-li o značnou nerovnováhu, je třeba dále zkoumat k újmě jaké strany. Bude-li shledána nerovnováha k újmě spotřebitele, musí být dále zjištěno s ohledem na okolnosti konkrétního případu, zda jde o nerovnováhu přiměřenou či nepřiměřenou (např. je-li vyvážena jiným ujednáním pro spotřebitele výhodným).
Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že:
- pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí;
- za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“ , je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 ke smlouvám o propagaci reklamní plochy, Cpjn 200/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013).
Ze skutkových zjištění v řízení před soudem prvního stupně, která odvolací soud převzal (zejména splátková disciplína dlužníků, výše dosud nesplacené jistiny, zajištění dluhu zástavním právem), nelze bez dalšího dovodit, že ujednání, podle něhož má žalobkyně právo na okamžité splacení celé pohledávky s příslušenstvím, bude-li proti některému z žalovaných (dlužníků) „vydáno usnesení o exekuci na jeho majetek či usnesení o jeho úpadku,“ způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech dodavatelky a spotřebitelů. Zesplatnění dluhu z půjčky bylo stranami sjednáno individuálně (nešlo o tzv. formulářovou smlouvu), nejednalo se o „smluvní podmínku“ závisející výlučně na vůli žalobkyně, jejíž naplnění by mohla ovlivnit, naopak šlo o podmínku, která musela být naplněna žalovanými a která ohrožovala řádné plnění závazku vůči žalobkyni.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s tím, co je uvedeno shora, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. 9. 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu