ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5112.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5112/2017-637
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Pavlem Budilem, advokátem se sídlem ve Vlašimi, Havlíčkova 1964, proti žalované J. V. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o úroky z prodlení a úroky z částky 2.000.000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 11/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, č. j. 18 Co 372/2015-618, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, č.j. 112 C 11/2011-579, uložil žalované zaplatit žalobci „úrok z prodlení z částky 2.000.000 Kč ve výši 10,75% za dobu od 1. 12. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25% za dobu od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5% za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8% za dobu od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75% za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5% za dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05% za dobu od 1. 1. 2013 do 5. 8. 2015, a za dobu od 6. 8. 2015 do zaplacení roční úrok z prodlení, který v každém kalendářním pololetí trvání prodlení žalované činí součet čísla sedm a procentní sazby pro dvoutýdenní repooperace u České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí trvání prodlení žalované,“ a „úrok z částky 2.000.000 Kč ve výši 3% ročně za dobu od 2. 11. 2007 do zaplacení,“ žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení 342.495 Kč a rozhodl o nákladech státu.
Rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č.j. 18 Co 372/2015-618, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.866 Kč. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou vznikl závazkový právní vztah z půjčky (§657 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Jelikož žalovaná předmět půjčky (peníze) po uplynutí dohodnuté doby nevrátila, má žalobce právo na specifikované úroky z prodlení (§517 odst. 1, 2 obč. zák.) a na dohodnuté úroky (§658 odst. 1 obč. zák.) z jistiny pohledávky.
Dovolání, jímž rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná napadla, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu posoudil otázku rozložení důkazního břemene ve sporu o nároky ze smlouvy o půjčce, která má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu; vznik půjčky totiž předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání (slovy zákona „přenechání“) předmětu půjčky dlužníkovi. Jinak řečeno, ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi.
Soudní praxe je ustálena v tom, že ve sporu o zaplacení dluhu z půjčky (příslušenství) tíží věřitele povinnost tvrdit, že s dlužníkem uzavřel smlouvu, na jejímž základě mu poskytl – tj. některým z judikaturou aprobovaným způsobem předal – peněžní prostředky, které dlužník řádně a včas nevrátil (§101 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro věřitele důkazní břemeno, tj. povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva byla uzavřena a že ve shodě s projevenou vůlí stran předal dlužníku peněžní prostředky (§101 odst. 1 písm. b/, §120 odst. 1 o.s.ř.). Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl věřitel břemeno tvrzení i břemeno důkazní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010). Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, popřípadě skutečnosti, v jejímž důsledku dluh z půjčky nevznikl (např. proto, že vůle smluvních stran směřovala k uzavření jiného – zastřeného – právního úkonu /§41a odst. 2 obč. zák./), leží na dlužníkovi, neboť z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010).
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud „obrátil“ důkazní břemeno tak, že ji zatěžuje povinnost prokázat, že předmět půjčky nebyl předán, pomíjí, že odvolací soud své rozhodnutí na závěru o tzv. přesunu důkazního břemene nezaložil; rozhodl totiž na základě skutkového stavu zjištěného hodnocením v řízení provedených důkazů (§153 odst. 1, §211 o.s.ř.). Výhrady žalované, která na základě vlastního subjektivního hodnocení důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi (že celý mechanismus společného obchodu smluvních stran směřoval k investicím do nákupu pozemků, které zhodnotila a investorovi vyplatila výnos zajištěný fiktivní smlouvou o půjčce a fiktivními příjmovými doklady, že vůlí smluvních stran bylo uzavřít dohodu o výnosu a příjmové doklady byly vystaveny jen „na oko“ s účelem zajistit návratnost investic), tak směřují proti skutkovému zjištění, na němž odvolací soud vystavěl právní posouzení věci (že na základě smlouvy o půjčce z 2. 11. 2007, stranami podepsané 7. 11. 2007, právní předchůdce žalobce /S. K./ předal 2.000.000 Kč žalované, která se zavázala dluh vrátit do 30. 11. 2008). Při vázanosti dovolacího soudu skutkovými závěry nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř., vychází-li kritika právního posouzení z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Lze shrnout, že žalovaná se předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a její právní námitky, byť je podpořila odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodovací činnost Ústavního soudu, jsou z tohoto důvodu bezcenné. Dovolací soud neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
Žalovaná sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu