ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.5407.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 5407/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce B. F. N. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované SAFE TAXI s. r. o. se sídlem v Praze 4, Branická 571/7, identifikační číslo 24739316, o určení doby plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 253/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2015, č. j. 19 Co 231/2015-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Boučka, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2015, č. j. 19 Co 231/2015-91, potvrdil rozsudek ze dne 15. dubna 2015, č. j. 32 C 253/2014-50, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 určil, že splatnost částky 355.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky dne 15. 11. 2010 nastává třetím dnem po právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v souzené věci jsou splněny podmínky ustanovení §564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „obč. zák.“), neboť splnění závazku závisí na okolnostech, které je schopen ovlivnit jen dlužník - žalovaná. Současně odvolací soud dovodil, že samotnou dobu plnění nelze v žádném případě označit za rozpornou s dobrými mravy, neboť se jedná o půjčku bezúročnou a smlouva o půjčce byla uzavřena - a předání peněz se uskutečnilo - již 15. 11. 2010.
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“, přípustné. Právní otázka, jejíž řešení žalovaná zpochybnila, byla již Nejvyšším soudem vyřešena (viz výklad níže), napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu a dovolací soud nemá důvod se od ní odchylovat.
Odvolací soud po stránce skutkové vyšel z toho, že smlouvou o půjčce ze dne 15. 11. 2010 půjčil žalobce žalované 355.000,- Kč; tato částka byla žalované předána. Žalobce je jedním ze společníků žalované obchodní společnosti. Půjčka byla sjednána bezúročně s tím, že její „ splácení se bude uskutečňovat postupně z výnosu dlužníka (žalované) určeného k rozdělení, a to na základě údajů zjištěných z jeho účetní evidence “. Žaloba o zaplacení částky 355.000,- Kč, kterou žalobce dříve podal, byla soudem zamítnuta pro předčasnost. Žalovaná žalobci půjčku dosud nevrátila.
Žalovaná se mýlí, dovozuje-li, že právní otázka doby plnění ponechané na vůli dlužníka, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Rozsudky ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3111/2008, ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 33 Cdo 3481/2009, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům, které přijal již Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, podle nichž ustanovení §564 obč. zák. se nevztahuje pouze na případy, kdy splatnost závazku byla smluvními stranami výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, ale i na případy kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci.
Bez významu jsou námitky žalované, že odvolací soud pochybil, jestliže řádně nezjišťoval, zda doba splnění závazku ze smlouvy o půjčce byla skutečně ponechána na její výlučné vůli, tj. zda může plnit dle libosti („až bude chtít“, nebo „až bude moci“, popř. „až bude zisková“), a že se nezabýval zjištěním, proč žádnou činnost nevykonává a nemá tudíž možnost volby poskytnout (nebo neposkytnout) žalobci coby věřiteli jakékoli plnění. Má za to, že soudy přehlédly, že současný stav založil sám žalobce, který jí odebral výrobní prostředek (motorové vozidlo), ukončil součinnost, stal se nekontaktní a znemožnil dosáhnout příjem, jenž je nutným předpokladem, aby měla vůbec možnost získat zdroj, z něhož by následně plnila. Oproti odvolacímu soudu žalovaná prosazuje, že doba splnění závazku nebyla ponechána (výlučně) na její vůli (na vůli právnické osoby – dlužníka) a namítá, že plnění „ je nemožné (objektivně nemá, z čeho by plnila), když tento objektivní stav je způsoben subjektivním postojem samotného žalobce (věřitele), který se nejméně 50 procenty podílí na vytvoření zisku “. Žalovaná konstatuje, že nemá-li příjem, je „ právně absurdní uvažovat o její vůli plnit z nulového příjmu a nepřípadně soudním rozhodnutím určovat lhůtu k nemožnému plnění “. Uvedené námitky především nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Pokud žalovaná v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, tedy že doba plnění (vrácení půjčky) nebyla ponechána na její vůli, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že nejsou dány podmínky pro určení doby splatnosti jejího závazku vůči žalobci ve smyslu §564 obč. zák. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu však nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Navíc se sluší připomenout, že odvolací soud v posuzované věci nedovodil, že doba plnění byla ponechána výslovně na vůli žalované, nýbrž uzavřel, že doba plnění byla ponechána na tom, že žalovaná bude dosahovat výnosu a ten bude určen k rozdělení, přičemž obě tyto skutečnosti závisí na okolnostech, které je schopen ovlivnit jen dlužník (tedy žalovaná). Žalovaná navíc netvrdí, že by si smluvní strany dobu plnění dohodly, nebo že by tato doba byla stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (§563 obč. zák.); její argumentace je zaměřena na obsáhlém zdůvodnění, proč nedosahuje výnosu (a tudíž proč svůj závazek ze smlouvy o půjčce dosud nesplnila a není schopna splnit). Schopnost dlužníka plnit je však z hlediska doby splnění irelevantní; je-li doba plnění ponechána na vůli dlužníka (popř. závisí-li splnění závazku na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník), má dlužník právo plnit kdykoli a věřitel je povinen přijmout plnění, až mu je dlužník nabídne, sám však nemůže určit, kdy má dlužník plnit (případná výzva dlužníkovi či upomínka – na rozdíl od §563 obč. zák. – je bez právních účinků). Nemá-li se dlužník k plnění, věřitel nemůže podat přímo žalobu na plnění, neboť jeho pohledávka není ještě splatná, tedy ani soudně uplatnitelná, a žaloba na plnění musí být zamítnuta jako předčasná, neboť splatnost je jedním z předpokladů úspěšnosti žaloby na plnění. Podle §564 obč. zák. má věřitel možnost podat u soudu nejprve návrh na určení splatnosti dluhu; nejde o žalobu na plnění ani o určovací žalobu ve smyslu §80 o. s. ř., ale o žalobu podle §161 odst. 3 o. s. ř. na vydání rozsudku, který nahrazuje projev vůle dlužníka ohledně doby plnění, ponechaný v původním závazku na jeho vůli (popř. na okolnostech, které může ovlivnit jen on). S přihlédnutím k argumentaci dovolatelky se sluší zdůraznit - byť je to z hlediska právního posouzení věci (tj. určení doby plnění soudem) bez významu - že nejde o plnění nemožné, je-li dlužník insolventní. Nelze akceptovat názor, který žalovaná v dovolání prosazuje, že „ nemá-li jako dlužník příjem, je právně absurdní uvažovat o její vůli plnit z nulového příjmu“ a že je tudíž i „zcela nepřípadně soudním rozhodnutím určovat lhůtu k nemožnému plnění “. Přijetí takového názoru by totiž znamenalo, že insolventní dlužník by byl zbaven povinnosti svůj dluh věřiteli plnit (ať již v dohodnuté /sjednané/ lhůtě k plnění nebo v době plnění určené soudem).
Obsoletní jsou úvahy dovolatelky o investorském riziku, resp. o motivaci žalobce poskytnout jí půjčku, o tvorbě vůle právnické osoby a o vůli právnické osoby ohledně rozdělení zisku.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu