ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.5572.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 5572/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně ZZN Polabí a.s. , se sídlem v Kolíně, K vinici 1304 (identifikační číslo osoby 45148210), zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o 1.457.380,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 280/2007, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, č.j. 13 Co 248/2015-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 5. 2015, č.j. 22 C 280/2007-175, rozhodl, že zpětvzetí návrhu na zahájení řízení není účinné.
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení zastavil, a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 329.304,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jímž výslovně napadla pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Podle dovolatelky nebyla žaloba podána důvodně. Nejvyšší soud předchozí, žalobě vyhovující, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, takže plnila jen proto, že respektovala pravomocné soudní rozhodnutí; plnila však bez právního důvodu (žalobkyně se bezdůvodně obohatila). Dovolatelka se domnívá, že není možné posuzovat otázku důvodnosti podání žaloby jen z procesního hlediska, když z hlediska věcného i celkového je zjevné, že byla podána nedůvodně.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Ze spisu se podává, že žalobou z 12. 6. 2007 se právní předchůdkyně žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 1.457.380,- Kč s příslušenstvím. Důvodem byl údajný nárok na bonifikaci půjčky (podle Podmínek Ministerstva zemědělství č.j. 2844/2000-1000, o poskytnutí bonifikace), kterou žalobkyně obdržela od žalované na základě smlouvy o poskytnutí dotace, půjčky - návratné finanční výpomoci regist. č. 196/93-005 KH z dotačního titulu I.B. podpora restrukturalizace zemědělské výroby, ve výši 2.560.987,- Kč. K této smlouvě byly postupně uzavřeny dodatky, které mimo jiné měnily splátkový režim. Tak se stalo, že žalobkyně 28. 11. 2000 zaplatila splátku úroku podle dodatku ke smlouvě č. 3 v nižší výši, než určoval dodatek č. 4 uzavřený 27. 11. 2000, a dle kterého byla splatnost oné splátky stanovena do 30. 11. 2000. Žalovaná ovšem rozdíl mezi stanovenými splátkami úroků podle dodatku č. 3 a dodatku č. 4 zaplatila až 22. 12. 2000. Tím nesplnila jednu z nutných podmínek pro přiznání bonifikace (vydání kladného vyjádření finančního úřadu týkajícího se řádného plnění splátkového kalendáře žalobkyní) a její žádost tak byla žalovanou zamítnuta. Žalobkyně s názorem žalované nesouhlasila, neboť v předmětném období jí vznikl přeplatek na dani z přidané hodnoty, který měl být v souladu s daňovými předpisy (§64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) na úhradu daňového nedoplatku (rozdíl ve výši zaplacených úroků dle dodatku č. 3 a č. 4) finančním úřadem použit; žádný nedoplatek tedy neměla a podmínky pro přiznání bonifikace splnila.
Rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č.j. 22 C 280/2007-43, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalovanou peněžní částku s příslušenstvím žalobkyni. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (rozsudek ze dne 30. 6. 2010, č.j. 13 Co 510/2009-71).
Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č.j. 33 Cdo 1572/2013-98, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že žalovaná 27. 8. 2010 zaplatila na účet žalobkyně žalovanou částku, vzala žalobkyně podáním ze dne 17. 2. 2014 žalobu v plném rozsahu zpět.
Podáním ze dne 20. 2. 2014 žalovaná soudu sdělila a zdůvodnila nesouhlas se zpětvzetím žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24. 3. 2014, č.j. 22 C 280/2007-116 (ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2014, č.j. 22 C 280/2007-128), řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2014, č.j. 13 Co 280/2014-142, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 5. 2015, č.j. 22 C 280/2007-175, rozhodl tak, že zpětvzetí návrhu na zahájení řízení není účinné.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2015, č.j. 13 Co 248/2015-188, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že řízení zastavil, a rozhodl o jeho nákladech.
Podle ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
V projednávané věci je zřejmé, že řízení bylo zastaveno z toho důvodu, že žalobkyně vzala návrh na zahájení řízení (žalobu) v plném rozsahu zpět. Zastavení řízení tak zavinila žalobkyně, přičemž zavinění prezentované ve shora citovaném ustanovení je posuzováno výlučně z procesního hlediska (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 342/2014). Otázkou však zůstává, zda byla žaloba vzata zpět pro chování žalované a zda byla podána důvodně. Teprve po zodpovězení těchto dvou otázek lze učinit závěr ohledně povinnosti hradit náklady řízení. Předpoklad zpětvzetí žaloby pro chování žalované, která po podání žaloby zcela uspokojila nárok, je splněn. Ukáže-li se z porovnání žalobního petitu s poskytnutým peněžitým plněním, že jde o totéž plnění, lze učinit závěr, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované; není významné, zda žalovaná uspokojila žalobkyni, ačkoliv k tomu v rovině hmotného práva neměla povinnost; podstatné je, zda splnila a v jakém rozsahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, či ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015). Žalobním petitem požadovala žalobkyně peněžitou částku, kterou následně žalovaná zaplatila; jestliže pro toto plnění (kterým byl zcela uspokojen zažalovaný nárok) vzala žalobkyně žalobu zpět, byla žaloba podána důvodně.
Lze uzavřít, že odvolací soud o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. srpna 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu