ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.667.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 667/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. L. P., proti žalované M. M., o zaplacení 60.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 76/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2008, č.j. 12 Co 387/2008-27, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 6. 2008, č.j. 15 C 76/2008-15, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Dovolatel má za to, že žalovaná pouhým přednesem ani odmítnutím dědictví domněnku existence dluhu nevyvrátila a že odvolací soud v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), prohlásil perfektní právní akt žalované bezdůvodně za neplatný.
V souzené věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce jako věřitel uzavřel s manželem žalované J. M. jako dlužníkem a jeho strýcem K. H. jako ručitelem dne 16. 2. 1996 smlouvu o půjčce 300.000,- Kč. Jednalo se o půjčku pro podnikání J. M., nejednalo se o společný dluh s žalovanou, která nebyla stranou smlouvy o půjčce. Po smrti manžela žalovaná dne 31. 7. 1999 s odvoláním na uvedenou smlouvu o půjčce uznala svůj dluh a zavázala se jej spolu s K. H. do 31. 7. 2001 zaplatit. Dědictví po zemřelém manželovi žalovaná odmítla.
Uznání dluhu podle §558 obč. zák. je zajišťovacím institutem, jehož podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn či zanikl jinak, nebo že byl převeden na jiného, aby to prokázal. K platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím tedy založit nový závazek, ale jen uznat závazek již existující.
Rozhodnutí odvolacího soudu, i když to v něm není výslovně vyjádřeno, spočívá v první řadě na úsudku, že žalovaná uznala neexistující dluh, neboť nebyla účastnicí smlouvy o půjčce, nejednalo se ani o společný dluh s manželem, který smlouvu jako dlužník uzavřel, a žalovaná za dluh zemřelého manžela neodpovídá ani jako jeho dědička (§470 obč. zák.), neboť dědictví odmítla. Jinými slovy, žalovaná vyvrátila zákonnou domněnku, že jí uznaný dluh po právu vznikl, existoval a v době uznání trval.
Případná neexistence uznaného dluhu (závazku) nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 7/2002 pod č. 127, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005). Je tedy třeba přisvědčit dovolateli, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti uznání dluhu žalovanou není správný.
Dovolání však přesto nelze shledat přípustným, neboť je zřejmé, že ani správné posouzení uvedené otázky nemůže vést pro dovolatele k příznivějšímu výsledku. Domněnku existence uznaného dluhu totiž žalovaná vyvrátila a žalobce ani netvrdil a v řízení nevyšlo najevo, že mu částku, jíž se domáhá, žalovaná dluží z jiného než v uznání dluhu uvedeného právního důvodu.
Výtka, že z tvrzení žalované a z toho, že odmítla dědictví, nebyla domněnka existence dluhu vyvrácena, vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.; ten je k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalované, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu