ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.686.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 686/2022-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Smart Clean s.r.o. , se sídlem Brno, Židenice, Rokycanova 485/69, identifikační číslo osoby 02263921, zastoupené JUDr. Jitkou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem Brno, Vídeňská 546/55, proti žalované ACARA PRAHA, s.r.o., se sídlem, Praha 10, U Trati 3240/44, identifikační číslo osoby 25793055, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 160 115 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 620/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 23 Co 238/2021-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 840 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Jitky Štěpánkové.
Odůvodnění:
Účastnice uzavřely smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly čistící a impregnační práce na dlažbě v hotelu President, a to za účelem zabránění dalšího špinění dlažby, resp. snazší údržby. Předmětem sjednaného díla byla žalobkyní daná garance, že dojde rovněž k provedení hloubkové impregnace dlažby a uzavření pórů za účelem ochrany dlažby a zabránění dalšího nadměrného špinění dlažby. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení 160 115 Kč s příslušenstvím představující cenu díla s úroky z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky a náklady na dopravu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 23 Co 238/2021-258, potvrdil rozsudek ze dne 25. 3. 2021, č. j. 11 C 620/2018-217, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 160 115 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 151 182 Kč od 21. 1. 2018 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení ceny díla je po právu na rozdíl od nároku žalované z odpovědnosti za vady, který objednatelce nevznikl, neboť a) nebylo prokázáno, že poškození dlažby způsobila žalobkyně a b) příčinou zašedlého povrchu předmětné dlažby je technologická vada při její výrobě. Žalobkyně prokázala splnění díla a má tedy právo na zaplacení sjednané ceny díla, které provedla ve sjednaném rozsahu a čase, zatímco žalovaná neprokázala vady díla ani nesplnění informační povinnosti žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Žalovaná přípustnost dovolání zakládá na tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje zejména v nesprávném posouzení otázky, „zda zhotovitel, v situaci kdy na sebe převzal odpovědnost za výsledek (tj. výsledek garantoval a jednalo se tak o objektivní odpovědnost) a na základě vlastních testů doporučil konkrétní způsob provedení díla, provedl dílo řádně tehdy, pokud se garantovaný výsledek nedostavil, resp. zda v takovém případě zhotovitel odpovídá za vady díla (za nedosažení garantovaného výsledku) s poukazem na ustanovení §2594 občanského zákoníku“.
Dovolání není přípustné.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Dovolatelka uvedené zjevně pomíjí, neboť řešení nastolené právní otázky (zda jí přísluší práva z vady díla vzniklé pro nevhodnost věci) zakládá na vlastní skutkové verzi. Jinak řečeno argumentuje-li žalovaná nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalované svědčí práva z vady díla vzniklé pro nevhodnost věci nebo příkazu. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že žalobkyně (zhotovitelka) v souvislosti s provedením díla (spočívajícího v čištění a impregnaci dlažby) ani při vynaložení veškeré odborné péče nemohla zjistit a žalovanou (objednatelku) upozornit na nevhodnou povahu podkladového materiálu způsobenou výrobní vadou dlažby, z čehož soudy dovodily právní závěr, že objednatelka nemá práva z vady díla vzniklé pro nevhodnost věci nebo příkazu (§2594 odst. 1 a 4 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Prosazuje-li žalovaná oproti tomu, že žalobkyně jako profesionál v oboru byla nepochybně schopna zjistit, zda může daný výsledek (provedení díla bez vad) garantovat, a že tudíž byla povinna na to žalovanou upozornit, pak pomíjí, že ze znaleckých posudků a z výslechů znalců (Klocknerova znaleckého ústavu, Ing. Dobiáše, Ph.D. a znalkyně Ing. Popenkové) vyplynulo, že znečištění a poškození dlažby nebylo důsledkem čistící či impregnační činnosti žalobkyně, ale že příčinou „zašedlého povrchu“ některých dlaždic byla jejich vada způsobená technologickou chybou při výrobě, a že tuto vadu dlaždic zjistil Kloknerův znalecký ústav až na základě mikroskopického a chemického zkoumání vzorku odebraného jádrovým vrtem ze zabudovaných dlaždic. Znalci se rovněž shodli, že žalobkyně nevhodnou povahu dlaždic pro čištění a impregnaci nemohla zjistit ani při vynaložení potřebné péče. Lze proto uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaná domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Nad rámec výše uvedeného - i v dovolatelkou předestřeném příkladu (zdi postavené na nerovném povrchu) se může dotyčný zedník notifikační povinnosti zprostit, prokáže-li, že nevhodnost věci (podkladu pro stavbu zdi) nemohl zjistit ani při vynaložení potřebné péče. V souzené věci přitom z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že zhotovitelka nemohla nevhodnost podkladu zjistit ani při vynaložení potřebné péče.
Napadá-li dovolatelka způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Námitkou, týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí (v části ohledně dopravních nákladů), dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92]. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu