ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.901.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 901/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně D. S. , zastoupené JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 42, proti žalovaným 1) Farmes spol. s r.o. se sídlem v Radonicích, Vinořská 254, 2) Ing. S. N. a 3) Ing. H. N. , všem zastoupeným Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Peckova 280/9, o zaplacení 285.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 47/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, č.j. 32 Co 167/2012-134, takto:
I. Dovolání proti rozsudku ze dne 21. 10. 2013, č.j. 32 Co 167/2012-134, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 21. 9. 2011, č.j. 5 C 47/2011-45 (ve znění opravného usnesení ze dne 13. 12. 2011, č.j. 5 C 47/2011-58), kterým Okresní soud Praha - východ uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 285.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši odpovídající procentní repo sazbě stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů dle sazby platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaných trvá, a to od 16. 4. 2010 do zaplacení, se zamítá , jinak se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 21. 9. 2011, č.j. 5 C 47/2011-45, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 12. 2011, č.j. 5 C 47/2011-58, v části, jíž Okresní soud Praha - východ uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 285.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zejména uzavřel, že smluvní pokutu je dlužník povinen věřiteli zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vznikla porušením povinnosti škoda, a nepřisvědčil námitce žalovaných, že vymáhání nároku na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalovaní výslovně v celém rozsahu dovoláním. K přezkumu předložili závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Prosazují opak s odůvodněním, že jejich zavinění je dáno maximálně ve formě nevědomé nedbalosti; porušení povinnosti spočívalo v administrativním pochybení (záměně listin) a záviselo na náhodě, která z listin se dostane do dispozice katastrálního úřadu. Žalobkyni nadto nevznikla ani nehrozila žádná škoda, neboť zástavní právo zaniklo již vystavením listin o jeho vzdání se, a samotný výmaz z katastru nemovitostí má jen evidenční účinek. Poukazují na rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 890/2002, v němž podle jejich názoru Nejvyšší soud stanovil kritéria pro posuzování, zda je vymáhání smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, a dále mají za to, že v této věci jsou dány důvody předvídané Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2895/99 pro odepření ochrany práva na zaplacení úroků z prodlení pro rozpor s dobrými mravy. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne, a aby jim přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů i řízení dovolacího.
Dovolání je přípustné, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“), tj. otázky, zda výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je za zjištěných okolností v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); důvodné však není.
Z úřední povinnosti - i když nebyly v dovolání uplatněny - přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Dovolatelé existenci takových vad nenamítají a ani z obsahu spisu se jejich výskyt nepodává.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle §544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §545 odst. 3 obč. zák., nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Žalovaní jako prodávající a žalobkyně jako kupující uzavřeli 1. 10. 2009 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly mimo jiné pozemky parc. č. st. 355/2, parc. č. 205/68, parc. č. st. 355/1 a parc. č. 205/54 v katastrálním území R. u P., které byly zatíženy zástavním právem ve prospěch Waldviertler Sparkasse von 1842 AG. Žalovaní se v článku IV. kupní smlouvy zavázali, že nejpozději do 21 dnů ode dne uzavření smlouvy, avšak zároveň ode dne úplné úhrady kupní ceny, nastane-li tato skutečnost později, podají návrh na výmaz předmětného zástavního práva, obsahující písemné vzdání se zástavního práva k předmětu převodu ze strany úvěrujícího peněžního ústavu. Pro případ porušení této povinnosti byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 5.000,- Kč za každý den prodlení se splněním této smluvní povinnosti s tím, že v případě prodlení delšího než třicet kalendářních dnů může kupující strana od smlouvy odstoupit a smluvní strany si vrátí vzájemně poskytnutá plnění. Kupní cena byla zaplacena 10. 12. 2009. Návrh na výmaz s prohlášením o vzdání se zástavního práva k pozemkům parc. č. st. 355/2 a parc. č. 205/68 podali žalovaní ve stanovené lhůtě, avšak k pozemkům parc. č. st. 355/1 a parc. č. 205/54 až dne 26. 2. 2010, tj. sedmapadesát dnů po uplynutí stanovené lhůty. Žalovaní dne 10. 12. 2009 (podání sp. zn. PD-23889/09) předložili katastrálnímu úřadu jinou listinu než prohlášení o vzdání se zástavního práva k pozemkům parc. č. st. 355/1 a parc. č. 205/54 ze dne 1. 12. 2009, o jehož opatření podacím razítkem jakožto stejnopisu učiněného podání katastrální úřad požádali.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazků.
Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
I výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62). Dovodil přitom, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Dovolateli uváděné okolnosti nedovolují přijmout závěr opačný. Z hlediska ustanovení §545 odst. 3 obč. zák. postačuje k naplnění podmínky zavinění za porušení smluvní pokutou zajištěné povinnosti nevědomá nedbalost (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 980/2013). Žalovaným nelze přisvědčit, že porušení či splnění jejich povinnosti záleželo na náhodě; jejich povinností bylo podat návrh na výmaz zástavního práva, obsahující písemné vzdání se zástavního práva ze strany úvěrujícího peněžního ústavu, a tedy bylo jejich povinností si takový návrh včetně příloh zajistit, připravit a katastrálnímu úřadu řádně předložit. V situaci, kdy měli zájem o potvrzení stejnopisu učiněného podání, mohli a měli si za tímto účelem připravit stejnopis obsahově shodný s učiněným podáním.
Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, není případný, neboť jeho závěry se vztahují k otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska její přiměřenosti, přičemž proti závěru odvolacího soudu o platnosti ujednání o smluvní pokutě (§39 obč. zák.) dovolatelé nijak nebrojí, pouze považují za odporující dobrým mravům její vymáhání, tedy výkon práva žalobkyně (§3 odst. 1 obč. zák.).
Připomínají-li žalovaní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, je třeba předně uvést, že v tam souzené věci nešlo o výkon práva na zaplacení smluvní pokuty, nýbrž o výkon práva na zaplacení úroků z prodlení. Navíc, ze skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, nevyplývá, že by se ze strany žalobkyně jednalo o šikanózní výkon práva a ani nebylo zjištěno, že by v souzené věci uplatnění smluvní pokuty vzhledem k poměrům účastníků vedlo k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníky zatěžovala likvidačním způsobem, zatímco pro věřitelku by neznamenala podstatný přínos.
Nezbývá než dodat, že již s ohledem na znění §544 odst. 1 obč. zák. tvrzení, že žalobkyni nevznikla žádná škoda, není s to převážit ostatní zvažované okolnosti svědčící pro závěr, že výkon jejího práva na zaplacení smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že se žalovaným nepodařilo argumenty snesenými v dovolání správnost napadeného rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zpochybnit, Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání zamítl (§243d písm. a/ o.s.ř.).
Dovolání žalovaných proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o.s.ř., neboť v tomto rozsahu trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat; ve vztahu k těmto výrokům dovolatelé nevymezili důvod dovolání ani neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.) a o tyto náležitosti již nemůže být dovolání doplněno (§241b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (žalobkyni, která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr.. Pavel Krbek
předseda senátu