ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.93.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 93/2017-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce E. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované Rezidenci Mariánské Lázně, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Staré Město, Maiselova 25/4 (identifikační číslo 283 85 276), zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, o 112.200 EUR a 147.950 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 14/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č.j. 12 Co 38/2016-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 35.920 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího Voršilky, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. 7. 2015, č.j. 12 C 14/2014-64, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 112.200 EUR a 147.950 USD s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví jednotky, kterou účastníci uzavřeli 27. 5. 2008, je neplatná, neboť nevymezuje spoluvlastnický podíl budoucího vlastníka jednotky na společných částech domu (§6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony /zákon o vlastnictví bytů/, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Pokud žalobce na základě této smlouvy zaplatil žalované 17. 6. 2008, resp. 12. 2. 2009 výše uvedené částky a řízení zahájil 24. 1. 2014, vznesla žalovaná námitku promlčení důvodně (§100 odst. 1, §107 odst. 1, 2, §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č.j. 12 Co 38/2016-141, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 112.200 EUR a 147.950 USD s blíže specifikovaným příslušenstvím, co do úroků z prodlení z 112.200 EUR ve výši 8,05% ročně od 13. 7. 2013 do 19. 7. 2013 a z 147.950 USD ve výši 8,05% ročně od 13. 7. 2013 do 19. 7. 2013 rozhodnutí potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Bez ohledu na odlišné právní posouzení platnosti smlouvy o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví jednotky odvolací soud uzavřel, že dostatečným právním důvodem plnění (poskytnutí peněžní zálohy) „je i příslib budoucího úplatného převodu práv, pro nějž není forma předepsána. Podstatné je, že plnění bylo poskytnuto předtím, než byla uzavřena smlouva hlavní, a že bylo poskytnuto a přijato v souvislosti s uvažovanou hlavní smlouvou.“ Právo na vrácení zálohy poskytnuté v souvislosti se zamýšleným převodem vlastnictví jednotky, který se neuskutečnil, je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním, jehož právní důvod dodatečně – v projednávané věci prodejem bytové jednotky I. P. (27. 6. 2012) – odpadl. Pro počátek běhu promlčecích dob podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák. je rozhodný až den 27. 6. 2012; žalobcovo právo promlčeno není.
Rozhodnutí odvolacího soudu – vyjma potvrzujícího výroku o věci samé – napadla žalovaná dovoláním. Odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která dovodila, že smlouva musí obsahovat zákonné náležitosti podle §6 zákona č. 72/1994 Sb., tedy i přesné vymezení podílu jednotky na společných částech domu; není-li tomu tak, je neplatná (§37 odst. 1 obč. zák.). K promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení namítá, že „v situaci, kdy existují zásadní skutkové okolnosti, ze kterých vyplývá, že nedojde k uzavření realizační smlouvy předvídané smlouvou o smlouvě budoucí,“ promlčecí doba nemohla běžet až od prodeje bytové jednotky třetí osobě. Odvolací soud nevzal v úvahu, že okolnosti, z nichž se podává, že k uzavření realizační smlouvy nedojde – žalobce závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí neuznával, byl v prodlení s dalšími platbami, vyhýbal se plnění svých smluvních povinností, opustil Českou republiku, bylo mu známo, že po 1. 8. 2010 již nemá žalovaná zájem uzavřít kupní smlouvu –, nastaly dříve než okamžikem prodeje jednotky třetí osobě. Podle žalované věděl žalobce nejpozději od 1. 8. 2010 že kupní smlouvu neuzavře, takže subjektivní promlčecí doba uplynula 1. 8. 2012; žalobu podal v lednu 2014, což ústí v závěr, že námitku promlčení uplatnila po právu. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, který podle jeho názoru rozhodl v souladu s ustálenou praxí, podle níž platby, poskytnuté na základě – platné či neplatné – smlouvy o smlouvě budoucí, jsou zálohami na kupní cenu a bezdůvodným obohacením příjemce se stávají poté, co je zřejmé, že předmět smlouvy o smlouvě budoucí nemůže být naplněn (v souzené věci prodejem bytové jednotky třetí osobě).
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud poté, co opakoval důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně, vyšel z toho, že žalobce jako budoucí kupující uzavřel s žalovanou 27. 5. 2008 smlouvu o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví „bytové jednotky, nacházející se v budově umístěné na pozemku, spolu s příslušným podílem na společných částech domu a pozemku o velikosti uvedené v prohlášení vlastníka, to vše v katastrálním území M. L., obec M. L..“ Předmětem zamýšlené kupní (realizační) smlouvy byla bytová jednotka ve druhém nadzemním podlaží budovy o celkové výměře 119 m². Dohodnutou dobu pro uzavření hlavní smlouvy vymezoval článek IV (na základě výzvy žalované po dokončení jednotky, nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy bude žalované doručen kolaudační souhlas). Žalobce zaplatil žalované 17. 6. 2008 částku 112.200 EUR a 12. 2. 2009 částku 147.950 USD. Žalovaná smlouvou z 27. 6. 2012 prodala I. P. bytovou jednotku, která byla předmětem smlouvy o smlouvě budoucí z 27. 5. 2008, tj. č. 19/11 o výměře 119,37 m² ve druhém nadzemním podlaží budovy na pozemku v katastrálním území a obci M. L., se spoluvlastnickým podílem ve výši 11937/324416 na společných částech budovy a pozemku. Jednotky v budově byly vymezeny prohlášením vlastníka ze 4. 11. 2008 a ve změně prohlášení z 6. 8. 2009. Právní účinky vkladu práva nastaly 27. 6. 2012. Žalobce dopisem z 11. 7. 2013 vyzval žalovanou k vrácení záloh poskytnutých na sjednanou kupní cenu ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní.
V první řadě je třeba uvést, že na otázce platnosti smlouvy o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví jednotky, kterou žalovaná zpochybnila, není napadené rozhodnutí založeno. I v případě absolutní neplatnosti smlouvy od samého počátku nejsou žalobcovy platby záloh majetkovým prospěchem získaným plněním z neplatného právního úkonu, u nichž by se právo na vydání promlčelo v objektivních lhůtách běžících již od jejich poskytnutí; neplatná smlouva totiž představuje příslib budoucího převodu vlastnictví, který je sám o sobě dostatečným právním důvodem k plnění. Námitkou nesprávného právního posouzení otázky platnosti smlouvy se proto dovolací soud nezabýval.
Byla-li právním důvodem plnění zamýšlená koupě bytové jednotky podle smlouvy o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví, je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v tom, že záloha je – bez ohledu na platnost smlouvy – důvodnou platbou až do okamžiku, v němž bylo zřejmé, že předpokládaná smlouva nebude uzavřena, jinak řečeno, do okamžiku, v němž byl vytvořen takový stav, z něhož bylo seznatelné, že kupní smlouva realizována nebude. Teprve tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení (§451 odst. 1, 2, §456 obč. zák.). Vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované nelze bez dalšího spojovat s termínem stanoveným smlouvou o smlouvě budoucí pro uzavření smlouvy realizační, ani s uplynutím jednoroční lhůty podle §50a odst. 2 obč. zák., ale – jak již bylo výše řečeno – s nastolením stavu, z něhož je evidentní, že k převodu vlastnictví nedojde (srov. rozsudky ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001, ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 48/2005, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2570/2012).
Se závěrem, podle něhož je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy je zřejmé, že realizační smlouva nebude uzavřena, popřípadě kdy příslib převodu nebude uskutečněn, dovolatelka souhlasí. Právní posouzení otázky spojené s během promlčecích dob podle §107 obč. zák. však zpochybnila procesně neregulérním způsobem. Na rozdíl od odvolacího soudu, který po provedeném dokazování zjistil, že až uzavřením kupní smlouvy 27. 6. 2012 bylo zřejmé, že žalobce se vlastníkem bytové jednotky nestane, předkládá vlastní skutkovou verzi (že nejpozději 1. 8. 2010 věděl, že kupní smlouvu s žalovanou neuzavře), na základě které oponuje závěru, podle něhož uplatněné právo není promlčeno. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, a správnost (úplnost) skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení a jiný důvod k dispozici není.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání je návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí bezpředmětný.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 22. listopadu 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu