ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.942.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 942/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. S. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Mikou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, proti žalovanému R. K. , zastoupenému Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 922, o určení vlastnictví a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 348/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011, č.j. 28 Co 355/2011-118, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.509,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Přemysla Hašlara, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 5. 2011, č.j. 8 C 348/2010-69, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem domu č.p. 5 na st. parcele 6/1, st. parcely 6/1 a parcely 52/1, zapsaných na listu vlastnictví č. 256 pro obec a katastrální území B. H. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v Mladé Boleslavi, a uložení povinnosti žalovanému nemovitosti vyklidit. Odvolací soud uzavřel, že žalobce se výzvou obsaženou v žalobě domáhal vrácení daru proto, že žalovaný vedl proti němu řízení o zrušení věcného břemene, že prodal část darovaného pozemku a že oproti svému slibu nevybudoval v prvním patře domu samostatný byt; uvedené skutečnosti však nepředstavují chování hrubě porušující dobré mravy ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Ve zbylé části měl odvolací soud výzvu k vrácení daru za neplatný právní úkon, protože další vytýkané jednání žalovaného bylo zejména z hlediska časových souvislostí neurčité (§37 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. V mezích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), prosazuje názor, podle něhož podání žaloby na zrušení věcného břemene a prodej „podstatné části darovaných nemovitostí“ jsou „zavrženíhodná jednání“ , kterými žalovaný hrubě porušil dobré mravy. Žalobce dále vysvětlil pohnutky, které ho vedly k darování nemovitostí, upozornil na to, že uzavření přívodu vody žalovaný přiznal, a odkázal na výpověď svědkyně J. U. o incidentu z 10. 3. 2010 (tehdy se žalovaný domáhal přístupu do společných prostor domu, konkrétně kuchyně, ložnice a chodby v přízemí). Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl žalobcovo dovolání zamítnout.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.); důvodné však není.
Z úřední povinnosti – i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Z obsahu spisu existence vad nevyplývá a ani dovolatel netvrdí, že je jimi řízení postiženo.
Při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (srov. §242 odst. 3, větu první, o.s.ř.) se dovolacímu přezkumu předestírá toliko kontrola správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči žalobci nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů. Právní závěr o (částečné) neplatnosti výzvy k vrácení daru pro neurčitost (nekonkrétnost) důvodů, v nichž dárce spatřoval jednání hrubě porušující dobré mravy (§37 odst. 1 obč. zák.), který odvolací soud učinil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001 (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011), žalobce nenapadl. Tím pádem se bezpředmětným stalo tvrzení dovolatele, že „soužití mezi účastníky nebylo dobré, že žalovaný se dopouštěl vůči žalobci různého příkoří, uzavíral mu např. přívod vody, zabraňoval mu v přístupu do domu, znepříjemňoval mu i všemožným způsobem řádné užívání místností a prostor, k němuž bylo zřízeno věcného břemeno, a že docházelo i k tomu, že jednání žalovaného bylo předmětem šetření Policie ČR a Přestupkové komise Městského úřadu Mnichovo Hradiště.“
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Z hlediska skutku nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalobce smlouvou z 1. 10. 2002 daroval žalovanému dům č.p. 5 na st. parcele 6/1, st. parcelu 6/1 a pozemkovou parcelu 52/1-zahrada, zapsané na listu vlastnictví č. 256 pro obec a katastrální území Bílá Hlína v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v Mladé Boleslavi. Touž smlouvou zřídili účastníci na dobu třiceti let ve prospěch žalobce jako oprávněného věcné břemeno užívání bytových prostor sestávajících z ložnice, kuchyně, chodby, koupelny, WC, komory a ostatních společných prostor v přízemí a suterénu domu č.p. 5 a věcné břemeno užívání zahrady parc. č. 52/1. Žalobou ze 4. 12. 2009 se žalovaný u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhal zrušení věcného břemene zřízeného ve prospěch žalobce smlouvou z 1. 10. 2002 za náhradu ve výši 72.335,- Kč (§151p odst. 3 obč. zák.); v žalobě tvrdil, že neshody a rozepře účastníků vedly k tomu, že musel opustit dům, který mu žalobce daroval, a že žalobce zneužívá práva z věcného břemene na jeho úkor. Rozsudek ze dne 18. 3. 2010, č.j. 8 C 522/2009-53, kterým Okresní soud v Mladé Boleslavi žalobu zamítl, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, č.j. 27 Co 236/2010-76, potvrdil. V roce 2010 žalovaný prodal část pozemku parc. č. 6/1 v katastrálním území B. H. Dohodu, podle níž měl v prvním patře domu č.p. 5 vybudovat bytovou jednotku, žalovaný nesplnil, a to nejen ze subjektivních důvodů, ale i proto, že neměl dostatek času a finančních prostředků a pro neposkytnutí součinnosti žalobcem.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace ustanovení §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že jimi lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost ustanovení §630 obč. zák., ustálila se judikatura na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty §630 obč. zák.
Tím, že žalovaný (obdarovaný) vedl proti žalobci (dárci) spor o zrušení věcného břemene, že zcizil část pozemku parc. č. 6/1 v katastrálním území B. H. a že nevybudoval samostatný byt v prvním patře domu č.p. 5 v obci B. H., nenaplnil podmiňující skutkovou část (hypotézu) ustanovení §630 obč. zák.; jinak řečeno, takové jednání není chováním hrubě porušujícím dobré mravy, pro které by se žalobce mohl úspěšně domáhat vrácení daru. K jednotlivým složkám vymezeného jednání lze odkázat na to, co odvolací soud uvedl v důvodech svého rozhodnutí. Domáhat se ochrany ohroženého nebo porušeného subjektivního práva u soudu je – bez ohledu na výsledek řízení – legitimní jednání (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, §4 obč. zák.); podání žaloby o zrušení věcného břemene proto nemůže být samo o sobě chováním v rozporu s dobrými mravy. Je-li vlastník v mezích zákona oprávněn s předmětem svého vlastnictví nakládat (§123 obč. zák.), není prodej části pozemku parc. č. 6/1 v katastrálním území B. H. jednáním, kterým by žalovaný poté, co nemovitosti darováním nabyl, hrubě porušil dobré mravy. Protože nesplnění dohody o výstavbě bytu v prvním patře domu č.p. 5 v obci B. H., k níž se žalovaný zavázal, bylo také – jak zjistil odvolací soud – výsledkem chování žalobce, nelze tuto okolnost kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů.
Skutkovým tvrzením obsaženým v dovolání se dovolací soud nezbýval. Nejde totiž o výhrady proti zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. takové námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Jelikož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy ve věci samé (srov. §241a odst. 4 o.s.ř.), je bez významu tvrzení o nabídce žalovaného, který dostal nemovitosti darem, prodat je zpět žalobci za 500.000,- Kč (tuto skutečnost soudy nezjistily a neposuzovaly).
Protože se žalobci nepodařilo argumenty snesenými v dovolání zpochybnit právní posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodů 3 a 5, §9 odst. 1, 3 písm. a/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 2.600,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 609,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. května 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu