ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1024.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1024/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. C., zastoupeného Mgr. R. G., advokátem proti žalovanému J. C., zastoupenému JUDr. L.B., advokátem o zaplacení částky 75.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C 51/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2006, č. j. 42 Co 410/2005-194, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Karviné-pobočce v Havířově dne 19. 3. 2001, domáhal po žalovaném mimo jiné zaplacení částky 75.000,- Kč s odůvodněním, že představuje zálohu na koupi bytu, kterou žalovanému poskytl, přičemž následně zjistil, že žalovaný není vlastníkem bytu. Posléze svá skutková tvrzení změnil tak, že smlouvou ze dne 22. 4. 1993 měli účastníci v úmyslu převést členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu ze žalovaného na žalobce.
Okresní soud v Karviné-pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 112 C 51/2001-162, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku barevný televizor zn. O., video zn. P. a mikrovlnou troubu zn. D., žalobu o zaplacení 75.000,- Kč a o vydání dalších ve výroku vyjmenovaných věcí, eventuálně zaplacení částky 57.329,- Kč, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č. j. 42 Co 410/2005-194, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 75.000,- Kč, potvrdil, v další jeho části, jíž byla zamítnuta žaloba o vydání věcí, eventuálně zaplacení částky 57.329,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce jako nájemce a žalovaný jako majitel bytu uzavřeli dne 22. 4. 1993 smlouvu označenou jako „smlouva o pronájmu a předkupním právu k bytu č. 27, H.-P.“ (dále též „předmětný byt“). Žalovaný se ve smlouvě mimo jiné zavázal uhrazovat měsíčně částku 1.200,- Kč spojenou s údržbou bytu a nájmem + inkaso. Ve smlouvě je dále uvedeno, že celková cena bytu 150.000,- Kč bude vyrovnána do 30. 4. 1995, a to jedna polovina ceny do 30. 4. 1994 a druhá do 30. 4. 1995 s tím, že nájemné není v této částce zahrnuto. Případný nedoplatek k 30. 4. 1995 bude řešen formou úvěru s obecným úrokem. Žalobce žalovanému zaplatil 9.000,- Kč dne 9. 5. 1994 a 66.000,- Kč dne 16. 8. 1994; obě platby byly označeny jako „záloha na byt“. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 1. září 1998, sp. zn. 27 C 151/97, který nabyl právní moci 17. 11. 1998, byla žalobci uložena povinnost vyklidit předmětný byt, který je ve vlastnictví Stavebního bytového družstva H., jehož členem je žalovaný; ten svá práva a povinnosti vyplývající z členství v tomto bytovém družstvu v roce 2000 převedl na třetí osobu.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, pokud jde o žalobní požadavek na zaplacení 75.000,- Kč, dospěl k závěru, že zmiňovaná smlouva je v části týkající se převodu bytu na žalobce ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatná pro neurčitost; neobsahuje určité vymezení příslušného bytu ani dostatečnou specifikaci vzájemných práv a povinností jejích účastníků. Konstatoval, že smlouva, posuzováno podle jejího jazykového vyjádření, obsahu, vůle účastníků a jejich následného chování, se pojmově blíží smlouvě o smlouvě budoucí podle §50a obč. zák. Jejím předmětem byl zamýšlený převod práv a povinností žalovaného spojených s členstvím v bytovém družstvu na žalobce po zaplacení 150.000,- Kč. Protože však smlouva neobsahuje ujednání o době, do kdy bude převod dohodou uskutečněn, a neobsahuje ani podstatné náležitosti dohody o převodu členských práv a povinností, odvolací soud uzavřel, že v této části je smlouva absolutně neplatným právním úkonem. Plnění, které žalovaný na základě neplatné smlouvy od žalobce získal, je proto bezdůvodným obohacením ve smyslu §451 obč. zák. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně shledal důvodnou námitku žalovaného, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo nejpozději dnem 1. 8. 1997 (zřejmě správně 16. 8. 1997). Byla-li žaloba podána až 19. 3. 2001, stalo se tak po marném uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby, jejíž běh počal plynout okamžikem poskytnutí plnění (§107 odst. 2 obč. zák.).
Žalobce podal proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky výkladu smlouvy ze dne 22. 4. 1993, od níž se odvíjí úvaha o promlčení žalovaného nároku. I když je smlouva formulována neuměle, má oproti odvolacímu soudu zato, že kromě ujednání o podnájmu bytu obsahuje samotnou dohodu účastníků o převodu práv a povinností spojených s členstvím žalobce ve Stavebním bytovém družstvu H. Oběma účastníkům bylo známo, že předmětný byt je ve vlastnictví uvedeného družstva a nikoli žalovaného. Účel, který oba účastníci této smlouvy sledovali, bylo uzavření dohody o převodu členských práv a povinností ve smyslu §230 obch. zák. s odkládací podmínkou v podobě splnění všech smluvních podmínek nabyvatelem. Pokud jsou ve smlouvě použity termíny „byt“ a „cena za byt“, myslí se tím úplata za převod práv a povinností spojených s členstvím žalovaného v bytovém družstvu. Na úplatu bylo sice zaplaceno jen 75.000,- Kč, avšak pro ten případ si strany ujednaly, že případný nedoplatek bude řešen formou úvěru s obecným úrokem. Tím bylo myšleno, že nezaplacená část úplaty za převod představuje půjčku poskytnutou žalobci žalovaným. Jestliže takto platně uzavřená dohoda o převodu členských práv a povinností zanikla až nemožností plnění poté, co žalovaný svá členská práva a povinnosti převedl v roce 2000 na třetí osobu, teprve od tohoto data počala běžet promlčecí doba a žaloba byla podána včas. Z uvedených důvodů žalobce navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Dovolání navrhl odmítnout, neboť napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud převzít skutkový stav, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Bez významu je námitka žalobce vycházející z vlastní interpretace obsahu smlouvy. Otázka, k čemu v daném případě směřovala vůle účastníků dohody, je otázkou skutkovou. Zpochybňuje-li žalobce závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků smlouvy, a jak měla být jejich vůle interpretována, zpochybňuje skutkový (nikoli právní) závěr odvolacího soudu. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalobce zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí dohodě o převodu práv a povinností žalovaného spojených s členstvím v bytovém družstvu na žalobce podle §50a odst. 1 obč. zák., argumentací, že účastníci uzavřením smlouvy sledovali samotné uzavření dohody o převodu členských práv a povinností (tj. že v písemné smlouvě projevili vůli takovou dohodu uzavřít), napadl tím ve skutečnosti správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu. Pokud žalobce v dovolání namítá nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech dovozených z výkladu smluvního ujednání účastníků obsaženého v jimi uzavřené smlouvě a vzal v úvahu jeho verzi výkladu smlouvy, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru, a to že účastníci uzavřeli dohodu o převodu členských práv a povinností ve smyslu §230 obch. zák. Žalobce tím uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Poněvadž žalobce v dovolání polemizoval pouze se závěrem, že účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí podle §50a odst. 1 obč. zák., a nikterak již nezpochybňoval právní závěr, že smlouva o smlouvě budoucí je absolutně neplatným právním úkonem pro svou neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., musí obstát právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, jež žalovaný na jeho úkor získal plněním z absolutně neplatné smlouvy, se promlčelo marným uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. (odborná literatura i soudní praxe je zajedno v tom, že pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení fakticky vzniklo). Námitka žalobce, který spojoval počátek běhu promlčecí doby až s okamžikem, kdy se plnění z (podle něho) platně uzavřené dohody o převodu členských práv a povinností stalo nemožným, se tak nemůže prosadit.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští; proto je dovolací soud odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí o vydání věcí, eventuelně o zaplacení 57.329,- Kč, jakož o nákladech řízení - včetně nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu