ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1050.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1050/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. A. Z., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) A. Z. a 2) M. Š., zastoupeným advokátkou, o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 13 C 118/1998, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 24. února 2005, č. j. 24 Co 22/2005-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v K. rozsudkem ze dne 28. května 2004, č. j. 13 C 118/98-144, uložil žalované povinnosti zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 12.510,70 Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení z částky 10.045,- Kč od 1. 1. 1998, s 10 % úrokem z prodlení z částky 367,25,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení a s 8 % úrokem z prodlení z částky 2.098,45 Kč od 24. 6. 2001 do zaplacení (výrok I. odstavec první), žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 25.917,45 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok I. odstavec druhý), žalovanému uložil povinnost ve stejné lhůtě zaplatit žalobci částku 11.512,- Kč s 26 % úrokem z prodlení z částky 6.340,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení, s 15 % úrokem z prodlení z částky 2.656,- Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení z částky 2.516,- Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení (výrok II. odstavec první), žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 43.531,59 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II. odstavec druhý); současně rozhodl o nákladech řízení a o vrácení přeplatku na soudním poplatku (výroky III. a IV.).
K odvolání účastníků Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 24. února 2005, č. j. 24 Co 22/2005-211, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 7.581,30 s 26 % úrokem z prodlení z dlužné částky ročně od 24. 4. 1998 do zaplacení a žalobu ve vztahu k žalované do částky 31.410,85 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok I.). Ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu ve vztahu k žalovanému o zaplacení částky 55.043,59 Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným zamítl. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. - VI.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce a žalovaná jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 26. 4. 1997. Jejich nezletilý syn Antonín byl pro dobu po rozvodu svěřen do výchovy žalované a žalobci bylo uloženo platit na něho výživné 1.500,- Kč měsíčně. Žalovaný je zletilým synem žalované z prvního manželství. Žalobce a žalovaná spolu s nezletilým synem a se žalovaným užívali byt 3+1 s příslušenstvím v K., (dále též „byt“, resp. „předmětný byt“) i v době po rozvodu manželství. Jejich neshody vedly k takovému užívání bytu, že žalobce výlučně užíval obývací pokoj (plocha 19 m2) s balkonem, komoru a sklep, žalovaná s dětmi ložnici a dětský pokoj (celková plocha 18,9 m2); kuchyň a sociální zařízení užívali společně. Žalovaný byl příslušníkem domácnosti žalované. Předmětný byt, který byl žalobci přidělen, měl charakter bytu trvale určeného k ubytování pracovníků organizace, u něhož byl vyloučen vznik práva společného užívání bytu manžely. Žaloba na zrušení společného nájmu bytu, kterou žalovaná podala u soudu, byla pravomocně zamítnuta dnem 26. 5. 2000. Posléze se předmětný byt stal bytem družstevním a žalobce, který splatil podíl v družstvu a uzavřel nájemní smlouvu, se stal výlučným členem družstva. Žalovaní se z evidence bytového družstva odhlásili ke dni 18. 5. 2001 a byt přestali užívat nejpozději ke konci května 2001 (žalovaný již v dubnu 1999). Žalobce na nájemném a službách spojených s užíváním bytu, za spotřebovanou elektrickou energii a plyn, smluvní pojištění domácnosti a koncesionářské poplatky za rozhlas zaplatil v období od 26. 4. 1997 (pravomocného rozvodu manželství) do 31. 5. 2001 (opuštění bytu žalovanou) celkem částku 155.794,40 Kč; z toho 596,- Kč představuje pojistné z jím uzavřené smlouvy o pojištění domácnosti. Žalovaná mu na náhradu těchto nákladů přispěla částkou 70.315,90 Kč a ze svého hradila koncesionářské poplatky za televizi a telefonní poplatky.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná do rozvodu manželství odvozovala své oprávnění bydlet v bytě od práva žalobce, žalovaný v bytě bydlel na základě rodinného vztahu k žalované a souhlasu žalobce; náklady bydlení byly hrazeny v rámci společného jmění manželů. Po rozvodu manželství tento titul k bydlení zanikl a žalovaní byli povinni podílet se na úhradě plateb za bydlení. Pokud v bytě bydleli i po rozvodu a na těchto úhradách se nepodíleli, popř. podíleli se jen zčásti, vznikalo jim na úkor žalobce bezdůvodné obohacení tím, že v bytě bydleli, ačkoli právní důvod bydlení odpadl (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení práva na plnění z bezdůvodného obohacení za období od února 2005 do 25. 4. 1997 shledal soud prvního stupně důvodnou, neboť tento nárok uplatnil žalobce u soudu až 24. 10. 2000 podáním, jímž rozšířil žalobu podanou u soudu dne 23. 4. 1998, kterou požadoval plnění z bezdůvodného obohacení od 26. 4. 1997 (§107 odst. 1 obč. zák.). Soud prvního stupně zohlednil počet osob, které v bytě bydlely (od 26. 4. 1997 do 30. 3. 1999 se jednalo o čtyři osoby a od 1. 4. 1999 do 30. 5. 2001 o tři osoby), a to, že žalovaná, které byl nezletilý syn svěřen do výchovy, byla povinna hradit tu část nákladů na bydlení, které připadají na nezletilého (výživné, které platí na výživu žalobce, v sobě zahrnuje mimo jiné i náklady spojené s bydlením). S přihlédnutím k částkám, jež ve sledovaném období žalobci zaplatila, soud prvního stupně, vázán žalobou, uložil žalované zaplatit žalobci celkem 12.510,70 Kč; žalovanému, který v období od 26. 4. 1997 do 30. 3. 1999 žalobci za bydlení v jeho bytě nezaplatil nic, uložil (rovněž vázán žalobou) zaplatit 11.512,- Kč.
Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně neztotožnil zcela. Konstatoval, že manžel, který za trvání manželství užívá byt, k němuž druhému z manželů svědčí výlučné právo nájmu, odvozuje své právo v bytě bydlet od rodinněprávního vztahu. Rozvodem manželství tento jeho právní důvod bydlet v bytě zaniká, ovšem zásadně není povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady (§713 obč. zák. za použití analogie ve smyslu §853 obč. zák.). Žalované tak po rozvodu manželství svědčilo k bytu právo na bydlení. Byl-li žalobce jako výlučný nájemce povinen platit nájemné a platby spojené s užíváním bytu (dále též „náklady“), byla žalovaná povinna mu hradit za užívání bytu poměrnou část těchto nákladů. Vzhledem ke způsobu užívání bytu odvolací soud dospěl k závěru, že odpovídající podíl žalované představuje 50 % ze žalobcem zaplacených nákladů v období od rozvodu jejich manželství do opuštění bytu dne 18. 5. 2001. V opačném případě by se jednalo o situaci, kdy bylo plněno žalobcem, co po právu měla plnit žalovaná, tedy o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. Zaplatil-li žalobce na těchto nákladech celkem 155.794,40 Kč, žalovaná mu měla uhradit 77.897,20 Kč. Jelikož mu zaplatila jen 70.315,90 Kč, získala na jeho úkor bezdůvodné obohacení ve výši 7.581,30 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalovaný není ve věci vydání plnění z bezdůvodného obohacení pasivně legitimován, neboť po rozvodu manželství jeho matky a žalobce v bytě bydlel spolu s matkou jako příslušník její domácnosti, tedy své právo v bytě bydlet odvozoval od práva na bydlení svědčící jeho matce. Jí byl povinen přispívat na domácnost (tj. i na úhradu jejího podílu na nákladech bydlení v tomto bytě). S právním závěrem soudu prvního stupně, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení za období od února 1995 do 25. 4. 1997 je promlčeno, neboť bylo uplatněno u soudu teprve 24. 10. 2000, se odvolací soud zcela ztotožnil (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Konečně přisvědčil žalované, že není povinna se spolupodílet na platbách pojistného (částka 596,- Kč ročně), neboť povinnost platit pojistné vznikla výlučně žalobci, jenž uzavřel s pojišťovnou smluvní pojištění majetku a odpovědnosti za škodu v souvislosti s bytem, a jemuž jedině vzniká právo na pojistné plnění v případě pojistné události.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z předpokladu, že jde o rozhodnutí měnící rozsudek soudu prvního stupně. V prvé řadě připomíná délku trvání sporu, popisuje motiv, který jej vedl k podání žaloby, a vzájemné vztahy osob, jež v bytě bydlely. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení, o který rozšířil žalobu, je promlčen. Upozorňuje na to, že jednotlivé měsíční platby mají charakter záloh, jež jsou vyúčtovány následujícího roku. Odvolacímu soudu vytýká rovněž nesprávnost právního názoru, že žalovaný není pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení. Je přesvědčen, že v okamžiku, kdy dítě dosáhne zletilosti (u žalovaného k tomu došlo 29. 5. 1996), odpadá rodičům povinnost mu zajišťovat bydlení. Proto považuje za vyloučené, aby žalovaný odvozoval právo bydlet v bytě od práva na bydlení své matky. V bytě mohl bydlet jen s jeho souhlasem a ten neměl, neboť mu jej písemně odňal a vyzval jej k tomu, aby se podílel na nákladech bydlení. Poukazuje v této souvislosti na úpravu zakotvenou v §705 obč. zák., která po rozvodu manželství přiznává ochranu bydlení jen nezletilým dětem. Namítá, že odvolací soud nesprávně určil výši bezdůvodného obohacení, když vycházel pouze z podlahové plochy bytu a nebral v úvahu počet osob v bytě. Za chybný považuje rovněž závěr, že žalovaní neměli povinnost podílet se na platbách pojistného. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalobce uvádí, že dovolání směřuje proti celému rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti jeho části, jíž bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalované v částce 7.581,30 Kč s příslušenstvím, ve skutečnosti žádné výhrady proti této části rozsudku odvolacího soudu neuplatňuje. Ostatně dovolání v tomto rozsahu by ani nebylo subjektivně přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 28/1998 a SJ 7/2000).
Žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) tohoto rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Pro posouzení, zda rozhodnutí je měnící, není významné to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo postupoval podle §220 o. s. ř., popřípadě podle §221 o. s. ř. Podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, popřípadě zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil práva a povinnosti účastníků odlišně či nikoli (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).
I když odvolací soud formuloval výroky svého rozsudku jako výroky měnící, ve skutečnosti změnil jen ty části výroků rozsudku soudu prvního stupně, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 5.493,40 Kč s příslušenstvím a o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 11.512,-Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v této části zamítl; v ostatních částech výroky tohoto rozsudku potvrdil. Práva a povinnosti stanovená účastníkům v tomto rozsahu nejsou totiž odlišná, a proto nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí, u nichž je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., nýbrž podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože v posuzovaném případě rozhodnutím odvolacího soudu došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva, je třeba přípustnost dovolání proti jeho výrokům měnícím a výrokům potvrzujícím posuzovat samostatně.
Dovolání žalobce směřuje mimo jiné proti výrokům rozsudku, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ve vztahu k žalované v rozsahu 5.493,40 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalovanému v rozsahu 11.512,-Kč s příslušenstvím (které v sobě zahrnují i požadovaný podíl na žalobcem zaplaceném pojistném). Protože tím u každého žalovaného rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti těmto výrokům ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vyloučena.
Dovolací soud se proto mohl dále zabývat již jen přípustností dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba vůči žalované do částky 25.917,45 Kč s příslušenstvím a vůči žalovanému do částky 43. 513,59 Kč s příslušenstvím.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci vydané, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§273 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení otázek právních. Znamená to, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zcela vyloučeno je uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.
Žalobce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že jeho právo na plnění z bezdůvodného obohacení, jež mělo být získáno v období od února 1995 do 25. 4. 1997, se ve smyslu §107 odst. 1 a 2 obč. zák. promlčelo, neboť bylo uplatněno u soudu teprve 24. 10. 2000. Tato k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným a pro její řešení nelze dovolání přiznat přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejde totiž o právní otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena a odvolací soud ji vyřešil v souladu s konformní judikaturou a odbornou literaturou, které jsou zajedno v tom, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je specielně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá (resp. desetiletá). Obecná promlčecí doba podle §101 obč. zák. se tu proto neuplatní. Počátek promlčecích dob podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák. je upraven odlišně. Počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu, tzn. že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve. Zatímco počátek subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení fakticky vzniklo. Z uvedeného vyplývá, že pro počátek běhu objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. V tomto případě, kdy jde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. tudíž počala běžet objektivní tříletá promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák. dnem následujícím poté, co žalobce za žalovanou zaplatil náklady na bydlení. Jestliže jde o vydání plnění z bezdůvodného obohacení za období od února 1995 do 25. 4. 1997, uplynula objektivní promlčecí doba 25. 4. 2000. Protože žaloba byla podána u soudu až 24. 10. 2000, je správný závěr odvolacího soudu, že se právo žalobce promlčelo (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2005, a ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 585/2002, jakož Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck 2003, 337 s.).
Žalobce odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávnost právního názoru, že žalovaný není pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení, který vychází z úvahy, že žalovaný (zletilý syn žalované) své právo v bytě bydlet odvozoval od práva žalované na bydlení v předmětném bytě coby příslušník její domácnosti. Žalobce své výhrady k právnímu posouzení věci spojil s argumentací, že žalovanému odňal souhlas s bydlením v bytě a vyzval jej k tomu, aby se podílel na nákladech bydlení. Takovéto výtky ovšem míří proti skutkovému stavu věci, který je v dovolacím řízení v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný (jak již bylo výše vysvětleno); jeho součástí je mimo jiné i zjištění, že žalovaný v době, kdy bydlel v bytě žalobce, byl příslušníkem domácnosti žalované. Naopak tvrzená okolnost, že žalobce odňal žalovanému souhlas s bydlením v bytě, součástí zjištěného skutkového stavu není, a proto dovolací soud z ní nemůže vycházet. Za této situace lze závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného přisvědčit. Argumentace žalobce, že okamžikem zletilosti odpadá rodičům povinnost zajišťovat svým dětem bydlení, je mylná. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 24. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1909/98, jenž navazuje na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 44/1963, formuloval závěr, že rodiče jsou povinni starat se o děti do doby, pokud nejsou schopny živit se samy. Pod pojem „živit se“ přitom nelze spatřovat jenom možnost vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, ale je tam nutno zahrnout i potřebu bydlení. Pokud i tato složka péče rodičů o děti nemůže být kryta jinak, jsou rodiče povinni poskytovat bydlení i zletilým dětem. Jestliže žalované svědčilo k bytu žalobce tzv. právo na bydlení ve smyslu §713 ve spojení s §853 obč. zák. (tento právní závěr nebyl v dovolání zpochybňován) a žalovaný byl příslušníkem její domácnosti, pak závěr odvolacího soudu, že na straně žalovaného je dán nedostatek pasivní legitimace, obstojí. Ostatně v případě výkonu rozhodnutí ukládající žalované povinnost vyklidit byt do zajištěné bytové náhrady, by byl spolu s ní přestěhován i žalovaný jakožto osoba, která se žalovanou bydlela na základě jejího práva (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/1984). Poukaz žalobce na §705 obč. zák., v němž zájem nezletilých dětí je určujícím hlediskem při rozhodování o dalším nájmu, je proto pro danou věc nepřípadný.
Konečně žalobce zpochybnil výši bezdůvodného obohacení, jak ji vyčíslil odvolací soud. Námitka nesprávnosti závěru, že výše bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala na úkor žalobce, činí částku 7.581,30 Kč, jenž odvolací soud učinil na základě zhodnocení skutkových zjištění, není naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze totiž považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v P. č. 2/1994 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 1324/19). Z uvedeného je zřejmé, že výhrady k výši bezdůvodného obohacení jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Ze shora řečeného je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. listopadu 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu